0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura9. 2. 19979 minut

Furiant nekonečna a věčnosti

Před sto lety se narodil Bohumil Hrabal. Texty, rozhovor o spisech plus exkluzivní ukázka z nové knihy Josefa Kroutvora

Bohumil Hrabal • Autor: Karel Cudlín

Na pátek 28. března 2014 připadá sté výročí narození spisovatele Bohumila Hrabala. Týdeník Respekt k tomuto jubileu ve svém aktuálním čísle přináší text Normalizační partie Bohumila Hrabala mapující autorovo vyjednávání s normalizačním režimem. Zároveň vám zde nabízíme nekrolog spisovatele, který zemřel 3. února 1997, text o přípravě nového vydání Hrabalových spisů - a také exkluzivní ukázku z knihy Josefa Kroutvora Setkávání s Hrabalem, kterou právě vydává nakladatelství Pulchra.

Konstatovat, že s Hrabalem odchází celá jedna epocha české literatury, jejímž byl on po celou dobu suverénem a nakonec se stal jejím završitelem, je snad možné i bez patetického zneužití okamžiku. Jeho soustavně vznikající dílo je výslednicí velkých modernistických směrů první poloviny století (především surrealismu a poetismu, ale i expresionismu), je originálním přetvořením evropského existencialismu i jeho předchůdce - Franze Kafky. Navázal na - spolu s ním i definitivně mizející - citlivost a nostalgii středoevropské c. a k. mentality, jak ji zachycovali jeho milovaní autoři Bruno Schulz, R. M. Rilke a Joseph Roth.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Aktualizoval a stále vyvolával na nebesa „pěticípou hvězdu“ české literatury, kam počítal Kafku, Haška, Weinera, Demla a Klímu. Stál po boku svých uměleckých přátel, kteří psali nezávislou literární kapitolu padesátých let (Jiří Kolář, Vladimír Boudník, Egon Bondy, Karel Marysko aj.). Především však byl neopakovatelně sám sebou, básníkem, který přetvořil iluzi, „že poezie je krvavou tvořitelkou světa“ (poéma Krásná Poldi) ve skutečnost. Hrabalova smrt je nyní zkouškou pro celou zdejší kulturu. Jde o to, zda bude schopna s ním vytrvat.

Automat svět

V Hrabalově díle - lze to snad zjednodušeně říci - přestávají platit hranice mezi poezií a prózou, slova ze sebe rodí obrazy a ty se pohybují v rytmu, jenž je i základním a záchranným pohybem celého života. Nositelem a hybatelem tohoto životzachovávajícího rytmu je proud řeči, postupující svobodně do všech směrů a strhávající s sebou neuvěřitelné množství skutečnosti. Řeč, nespoutaná mluva, je totiž tím posledním a nakonec i na chvíli vítězným prostředkem proti zmechanizování a vyprazdňování života.

https://www.youtube.com/watch?v=ZIXNmlXCb_I#t=16

Je obranou proti „Automatu Svět“, jenž nebyl jen bufetem v Libni, ale také hrozivým symbolem zničujícícho mlýna, v kterém mizí jedinečnost a odlišnost a jehož vize se opakovaně vrací v nejsilnějších Hrabalových textech (Příliš hlučná samota, Něžný barbar). Nadbytkem řeči (což není totéž jako „inflace slov“) se zaklíná ten osud, který hrdinům vnucuje okolní realita, je to pokus „vymluvit“ si čili vydobýt si svůj „osud umělý“, imaginární a básnický. Na vlně řeči jsou tito většinou zle drcení outsideři znovu slavnými vítězi a šampiony. Strýci Pepinovi a jemu příbuzným „lidem na dně“ se znovu poddává svět, který s nimi ve skutečnosti vždy jen tvrdě smýkal.

V hospodské historce - i když ta je jen jednou z forem toho, oč tu běží - se „transponuje životní látka ze sféry existenciální do roviny komediální“, napsal před čtyřiceti lety ve své hrabalovské studii Emanuel Frynta. Jeden z velkých Hrabalových činů spočívá v tom, že oba tyto směry - od bytí k humoru a zpět, od nicoty ke smyslu - jsou stále otevřené a pořád frekventované. Humor u něj není žádnou spásnou instancí, která vše drsné a kruté zahlazuje a činí lehčím.

Bohumil Hrabal • Autor: Karel Cudlín
Bohumil Hrabal
Bohumil Hrabal • Autor: Karel Cudlín

Je naopak způsobem, jak hrůzu života ozvláštnit, to znamená katarzí připomenout, ne opentlit. Jedinečnost Hrabalovy tvůrčí cesty je i v tom, že ač procházela za padesát let jeho psaní různými podobami a byla vystavena různým tlakům, této tragicky nadějné polohy se nikdy nevzdala, byla v ní přítomna od prvních vážných textů vzniklých koncem čtyřicátých let a skončila se teprve zcela nedávno.

Bláto a hvězdy

Čtenář musí vždy znovu žasnout nad tím, jak se svět stvořený Hrabalem vymykal ideovým vzorům a šablonám, jak dokonale popíral nároky, jež jsou na literaturu kladeny z jakýchsi principů politických či národních. I v tom je v kontextu české poválečné literatury zjevem jedinečným a neopakovatelným. A přitom tato svobodná tvorba stále dokumentovala, že se „nelze odstřihnout od epochy“. Tím, že celé jeho psaní vznikalo pod tlakem bezprostřední zažité skutečnosti, že je stále „umazáváno životem“, vzniká ta třeskutá základna, od níž je teprve možné odrazit se k jedinečnému básnickému symbolu.

Tak tomu bylo už v povídkách z kladenských hutí, kde živočišný cár - svačinářka Jarmilka je vyzdvižena v symbol mučednice, vykupující svou otřesnou existencí hříchy světa. A v povídce Ingot a ingoti je obdobná padlá světice protažena blátem, do nějž padají odlesky hvězd.

Nebýt Hrabalova reálného sestupu do katakomb, v nichž to skutečně smrdí špínou a doutná hnusem, nevznikla by snad nejúchvatnější literární metafora touhy po metafyzickém přesahu a bolesti z postupující barbarizace - tragická meditace baliče starého papíru Hanti v Příliš hlučné samotě, v centru normalizačních Čech poloviny 70. let. V Hanťově symbolické sebevraždě - ať skutečné, jak je tomu v prvních dvou verzích, nebo jen sněné, jako ve verzi třetí - pod tlakem mechanického lisu se vyjevuje jedno z centrálních témat Hrabalova díla.

Stopy Bohumila Hrabala • Autor: Tomáš Mazal
Stopy Bohumila Hrabala
Stopy Bohumila Hrabala • Autor: Tomáš Mazal

Je jím mnohokrát opakovaná vize destrukce, jíž byl „užaslý svědek“ Hrabal tak často přítomen a jež jako permanentní hrozba visí - tak jako v Hanťově vizi ten ohromný lis nad Prahou - nad celým světem a nad autorovou zemí zvlášť. Kolikrát jen musel ve svých textech vykreslit obrazy zániku, likvidace knih, psacích strojů, krucifixů, soch svatých a dalších atributů, jež zosobňovaly ztracený a popřený čas jeho epochy a které skončily v tavicích pecích hutí, na skládce nebo na hromadě harampádí - tak jako ty nezapomenutelné lampy se zelenými stínítky, které každý večer rozsvěcovala spisovatelova matka Maryška a jež dělnický ředitel pivovaru, nastoupivší na místo dosavadního správce Francina, bez lítosti vyhodí oknem, komentuje to slovy: „Začíná nová epochy i tady.“

Mohutný Hrabalův umělecký talent přitom způsoboval, že se nikdy nekončí jen nějakým prostým nihilistickým konstatováním. I v těch nejděsivějších vizích se tragika spojovala s lekavou užaslostí básníka-svědka, s metaforickou vizí, díky níž se hrůza přesmykla v jakési vyšší poznání blízké výrokům jeho milovaného filozofa Lao c, Ladislava Klímy („Vítězství se sestává z bití“) či často citované věty z talmudu: „Jsme jako olivy, teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší.“ Poznamenejme ještě, že slovo „úžas“ má blízko k „hrůze“.

Smíření nebes

„Bez trhliny v mozku nelze žít. Nelze člověka odvšivit od svobody, bratři. Rozumíte?“ volá v povídce Kafkárna do temnoty pražské noci padesátých let autobiografická postava, která na sebe vzala symbolické jméno František Kafka. Zda a jakým způsobem Hrabal později dostál svému krédu „nenechat se odvšivit od svobody“, se stalo častým tématem polemik i důvodem neurotických reakcí. Jeho proslulá občanská bázlivost, ochota nechat se manipulovat lidmi stojícími ve všech směrech nekonečně níže než on, těžko může něco změnit na jednoznačné orientaci jeho díla, které celé směřuje právě ke svobodě a s ní souvisejícímu básnickému svědectví o tragičnosti lidského údělu.

Bohumil Hrabal • Autor: Karel Cudlín
Bohumil Hrabal
Bohumil Hrabal • Autor: Karel Cudlín

I sám jeho akt „kompromisu“ s normalizačním režimem je těžko postižitelný a nejednoznačný. Jeho pověstný rozhovor pro Tvorbu v roce 1975 byl učiněn až po vzniku jeho vrcholných textů - Něžného barbara, Obsluhoval jsem anglického krále a Městečka, kde se zastavil čas a v předtuše Příliš hlučné samoty.

A kromě toho je v tom samém čísle tento nehrdinský akt jakoby zesměšněn a relativizován manifestem tvůrčí nepoddajnosti, Rukovětí básnického učně. Rozluštění Hrabalovy občanské nezaručenosti je třeba hledat v jeho textech, ty jsou totiž celé mobilizujícím koncentrátem imaginace a svobody.

Lze snad ještě připomenout, že nesoulad mezi skutečným vznikem Hrabalových děl a jejich publikováním trval - s výjimkou posledních let - prakticky celou dobu jeho tvorby. Vydávání jeho knih se vždy, často i o desítky let, zpožďovalo za jejich zrodem a díla vycházela mnohdy ve tvaru a podobě lišící se od původních východisek. Jak se tento fakt podepsal na smyslu textu, na vnímání čtenářů i na samotném autorovi, je jedním z velkých témat pro zdejší uvažování o literatuře.

Piják nekonečna

Proti přitažlivosti zemské / do výše volím pád / daleko odkud spadnout nemajících… Halasovy verše z jeho básně A co básník se neodbytně vybavují, vyvolány smrtí Bohumila Hrabala. Sestup až na dno a pak rychlý strmý vzmach vzhůru k eruptivní věčnosti tvoří totiž osu Hrabalova díla.

Nikdo v českém umění nebyl schopen dovést protiklad nízkého a vysokého, zmaru a naděje, ošklivosti a krásy, něhy a brutality k takové sjednocující intenzitě a jako v kapce vody zobrazit svět v jeho nevyhnutelnosti a jedinečnosti. Ta kapka má však v Hrabalově případě podobu univerza, nesmírně bohatého jedinečnými lidskými typy, předměty, barvami, vůněmi a chutěmi zalidněného vesmíru, v němž je možné prožít celý život, věčně nacházet něco nového a přitom se stále znovu vracet do svého útočiště.

Předpokladem k tomu je ovšem nutnost zapomenout na „Hrabala“ něžných obrázků, na „Hrabala“ dobrého a bodrého člověka, na „Hrabala“ pábícího štamgasta a místo těchto stále znovu vnucovaných klišé, jež vždy produkovali jeho uhlazovači a umravňovači, se obrátit k jeho skutečnému dílu a číst je zrakem, do nějž se oslnění dostaví záhy samo. Číst je v maximálně dosažitelné autentické podobě, jak to nyní konečně umožňuje právě dokončovaný devatenáctisvazkový soubor jeho Sebraných spisů.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].