Dát soudní pardon stíhaným zločincům z doby komunismu se v české justici stalo téměř módním trendem. Soudci Vladimíru Vočkovi, který zastavil stíhání Lenárta a Jakeše, chyběly ve spisu jasné důkazy o vině, přesto si však neodpustil v rozsudku větu, že kdyby důkazy byly, stejně by byl žalovaný zločin velezrady promlčen. Ještě dál šla minulý týden soudkyně Ivana Podlipná, když osvobodila estébáka Josefa Kafku, který v osmdesátých letech mučil písničkáře a spisovatele Vlastu Třešňáka. Podlipná sice připustila, že se tak dělo, ale vše je prý dávno promlčeno. Oba soudci tak svým výkladem zákona říkají jedno: ať se příslušníci komunistické strany a její „ozbrojené pěsti“ v minulosti dopustili v podstatě čehokoliv, dnes už nemohou být souzeni, neboť je to většinou promlčeno. K čemu ale tedy potom zákon o protiprávnosti komunistického režimu?
Mezi právníky probíhá už několik let odborný spor, zda je možné podle protikomunistického zákona stíhat všechny trestné činy z doby totality, nebo jen ty, jejichž promlčecí lhůta uplynula až po schválení zákona v roce 1993. Ústavní soud přitom už skoro před čtyřmi roky rozhodl, že podle protikomunistického zákona je možno stíhat i případy de iure promlčené. Rozhodnutí Ústavního soudu, jež by mělo být pro soudy nižší instance závazné, je však přehlíženo. V justiční praxi zatím stále vítězí názor, že zločin z dob komunismu vlastně stíhat nelze. Soudci se ve své povýšenosti dál odvolávají na rozličný výklad věty o době promlčení a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
