Veřejným hitem v perestrojkové éře, s nímž se nadšeně ztotožňovali mnozí komunisté s uhlířskou vírou, byla iluze Michaila Gorbačova, že kdyby býval Lenin mohl dokončit své dílo a na jeho místo se tak záhy nevecpal masový vrah Stalin, socialismus mohl v Rusku a v jiných zemích bezproblémově fungovat. Toto tvrzení znělo mnohým jako rajská hudba konečně se přibližujícího nového věku. Stačilo pár let, aby se tato „revoluční“ iluze definitivně ukázala být další blouznivou utopií. A ukázalo se také, což ovšem pro racionálně uvažující nebylo žádným překvapením, že Lenin nebyl žádný beránek. Otázka, zda Stalin, Trockij, nebo Lenin, tedy byla a je vlastně bezpředmětná.
Skromný partyzán
Určitou analogií (jen analogií, ne identickým otiskem) je příběh Ernesta Che Guevary, argentinského lékaře a kubánského revolucionáře se svérázným typem planetárního myšlení, který před třiceti lety padl 9. října 1967 v bolivijských pralesích při svém posledním pokusu o světové šíření autentické revoluce. Analogií je v tomto případě především Guevarův odkaz a následný mýtus, který je pro mnoho lidí dodnes - na rozdíl od povážlivě narušeného mýtu Fidela Castra - neotřesitelný. Teze zní: kdyby Guevara žil a prosadil se jeho koncept revoluce, nemuselo to na Kubě dojít až k dnešním hořkým koncům.
I kdyby tato teze platila, těžko objektivně říci, jak by Kuba dnes vypadala. Věštit se nedá. Je ale pravda, že na rozdíl od Lenina má zasněný výhled do guevarovské mytologie…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
