Když praskají ledy

Minulé pondělí začaly v severoirském Belfastu první významné konstituční rozhovory od rozdělení ostrova před 26 lety. Ale nejzajímavější výrok týdne, který dokonale vystihl jejich dilema, zůstal hlavními světovými agenturami téměř nepovšimnut a necitován. Jeden ze zástupců probritských unionistů se před belfastským zámkem Stormont postavil s kamennou tváří před televizní kamery a prohlásil zhruba toto: Můžeme si myslet, co chceme, ale je to tak, jak už kdysi řekl Nelson Mandela - vyjednávat s přítelem není žádné umění; umění je usednout za jednací stůl se svým úhlavním nepřítelem.

Ulster není Skotsko

O nic jiného v historických rozhovorech v Severním Irsku ani nejde. Oba hlavní vyjednávací partneři, proirská strana Sinn Féin a probritští Ulsterští unionisté, zastupují dvě zcela odlišné, v mnohém nepřátelské komunity. Dělí je nejpříkřejší náboženský a národnostní příkop, jaký si lze v Evropě koncem dvacátého století představit. Bojůvky, které je ve staletém sporu reprezentují, si občas navzájem podpalují kostely, kladou si miny pod rohožky či osobní auta a mají ve zvyku po sobě střílet z kalašnikovů. Když se uprostřed horkého léta opijí, polévají autobusy a nákladní auta benzinem a škrtají zápalkami.

Zářijové rozhovory také nespadly z nebe. Jsou součástí nové strategie nové labouristické vlády a jejích návrhů na hluboké konstituční změny, návrhů, které labouristům počátkem května pomohly vyhrát volby. Prakticky ve stejnou dobu, kdy začal…