Že je Milan Jankovič (nar. 1929) člověkem velké citlivosti vůči literatuře a že tato vlastnost je u něj stejně přirozená jako akt důkladně uchopený v reflexi – to se ví už od jeho knížky švejkovské (Umělecká pravdivost Haškova Švejka, 1960). Právě jemu je asi nejvíce ze třetí generace českého strukturalismu dán do vínku dar interpretační otevřenosti. Spočívá-li těžiště Miroslav Červenky v analýze básnického jazyka a stylu, je-li Zdeněk Pešat vyváženě solidním vykladačem literárního vývoje a Jaroslava Janáčková zase prověřuje v 19. století poměr mezi hodnotami výsostnými a okrajovými, pak Jankovičovi je vlastní jakási vnímavá trpělivost. S ní si dokáže na významy díla počkat, vykroužit si je, opětovně si je prověřit v další výkladové variaci, zkusit si jinou perspektivu pohledu, aniž se dostává zavržení té předchozí.
Fakt a výklad
Strukturalismus monografie nemiluje. A možná ani proto Jankovičovy Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala nemají snahu být monografií v pravém (tj. pozitivistickém) slova smyslu. Tedy takovou, v níž se k dílu shromažďuje materiál dopisů, soukromých zápisků, svědectví jiných: sleduje se, co autor dělal 12. září a proč 14. září 1974 nemohl být v Kersku, jak tvrdí jeden nejmenovaný badatel, neboť existují dvě důvěryhodná svědectví, že dlel téměř celý den U tygra. Přesto Jankovič bere svým pojetím na vědomí, že nedává dohromady jen soubor studií, a že proto musí svůj výklad jednak zajistit z perspektivy celku, jednak tu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
