Dílo Richarda Weinera mělo v Čechách vždy smůlu. Poprvé v tom, že se za jeho života zdálo nesrozumitelné a schválné, pro ediční politiku komunistické éry pak nezajímavé a nepoužitelné. Podruhé v tom, že se stalo díky téže nesrozumitelnosti tajně slavným. Nesrozumitelnost se proměnila v ctnost, jakmile se vztáhla k domnělým či reálným determinantám Weinerova života a skrze ně byla učiněna atraktivní, lákavou, pikantní: Žid uvažující o konverzi ke katolicismu, homosexuál, blíženec znovuobjevené varianty francouzského surrealismu Le Grand Jeu…
Weiner na tričkách omladiny?
Lví podíl na proměně zapomenutce v postavu literárními fajnšmekry a snoby uctívanou měl Jindřich Chalupecký. V monografii Richard Weiner (1947) vyložil Weinera jako nekonečnou samotou a zoufalstvím trýzněného existencialistu avant la lettre, v nové verzi této studie v souboru Expresionisté (1991) ho pak přiřadil k Jakubu Demlovi a Ladislavu Klímovi, dalším druhdy outsiderům, nyní úhelným kamenům české literatury 20. století. V závěru studie vyřkl i jméno nejkultovnější: Franz Kafka. Jména Weiner a Kafka jsou dnes vyslovována jedním dechem (např. Zdeněk Vašíček v časopise ORD č. 1/1994) - a to je pro Weinera zhoubné. Jednak proto, že adorace Kafky dávno nabyla ryze komerčních rozměrů, jednak proto, že Weiner je autor ve velmi podstatných věcech příliš jiný. Jiný než Kafka, jiný než mýtus, který se o něm díky Chalupeckému vytvořil.
Chalupecký o Weinerovi
V…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
