Západoevropské státy loni do Čech vyvezly více než jeden milion tun svých odpadů. Na seznamu, jehož dovoz posvětilo ministerstvo životního prostředí (MŽP), najdeme staré hadry, sklo, papír, plasty, zbytky olova, rtuti, hliníku, ojeté pneumatiky, použité motorové oleje či popel z uhlí a koksu. Otázka zní: proč země, která za rok vyprodukuje padesát milionů tun vlastního odpadu, ještě přiváží další z ciziny? Co je na zahraničních odpadcích tak lákavé?
Dvě stě marek za tunu
Odpověď je nutno hledat případ od případu. Využití odpadů je totiž odlišné, a proto má každý dovoz trochu jiné pozadí. Modelovou ukázku představují plasty vytříděné z běžných rodinných odpadků - tedy nejrůznější kelímky, láhve a pohárky. Rozhodně nelze říci, že by naše popelnice trpěly jejich nedostatkem: podle studie Ústavu komunálního hospodářství na ně ročně připadá 113 000 z celkového počtu dva a půl milionu tun odpadu českých domácností. Přesto zdejší firmy zabývající se zpracováním tzv. směsných plastů surovinu raději dovážejí. Ročně tak sice recyklují deset tisíc tun umělé hmoty, ale například Transform Bohdaneč pokrývá importem z Německa celé dvě třetiny výroby. Ne snad proto, že by se německé kelímky hodily k výrobě palet a odpadkových košů lépe než české, výhodnost transakce je jinde. Firma za každé kilo odebraného plastu obdrží část ze tří marek, zaplacených každou německou mlékárnou za kilogram plastových obalů na smetanu či jogurt z její produkce. Za tunu plastové…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 19 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
