Krušné hory, Hora svatého Šebestiána. „Ještě jedna zima jako ta minulá a můžeme tady všechno definitivně odepsat,“ říká starý vrásčitý muž v zeleném lesáckém kabátě se zimním límcem a dýchá si na zkřehlé prsty. Sevřenou dlaní ukazuje před sebe na skupiny čerstvě vysázených smrků. Za jeho zády je rozlehlá mýtina, kde kromě vysoké trávy ční k zataženému nebi jen holé, na zimu připravené buky bezmála s padesátimetrovým odstupem od sebe. Ještě před dvaceti lety zde stál podle pamětníků smíšený bukosmrkový les. Smrky mezitím odumřely a jejich zbytky byly odvezeny a spáleny. Na obzoru, už na německé straně, přelétává několik desítek metrů nad vrcholky stromů letadlo „čmelák“. Po dlouhé otočce ubere výšku a vypustí nad les oblaka jemně rozemletého vápence. „Oni si myslí, že to tímhle zachrání,“ utrousí muž s pohrdáním.Během loňské zimy uhynuly v Krušných horách mladé smrky na ploše 1300 hektarů a desetkrát větší území bylo poškozeno. Stromy, oslabené kyselými dešti a vysokou koncentrací oxidu siřičitého v atmosféře, byly zlikvidovány několika týdny mrazů. Podobné katastrofy se opakují od padesátých let a nejsou výsadou Krušných hor. Méně dramaticky, ale zato vytrvale umírají lesy na všech českých horách, snad s výjimkou některých partií Beskyd. Jak je to možné, když se elektrárny odsiřují a emise podle statistik prudce klesají?
Člověk jako geologická síla
Pro odpověď není třeba chodit daleko: pokles emisí je stále příliš malý na to, aby se efektivně…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
