Velíšek jí sluší

„V širokém významu slova“, napsal roku 1931 Antonín Matějček, „jest ilustrací každý výtvarný projev, jenž doprovází myšlenku literární (…). V užším smyslu slova jest ilustrace uměleckým projevem inspirovaným sice dílem literárním, avšak ve vztahu k němu projevem umělecky svébytným a jemu rovnocenným.“

Ilustrace a ideologie

Dodejme, že mnohdy je to teprve ilustrace, která propůjčí literárnímu dílu konkrétní vizuální podobu a ta se pak vtiskne do povědomí generací. Obrázky Adolpha Menzela ke knihám o Bedřichu Velikém vytvořily rozšířenou představu německého rokoka, která posloužila ještě tvůrcům nacistických propagandistických velkofilmů. Výprava hollywoodských adaptací biblických příběhů zase vychází z dodnes populárních rytin Gustava Dorého. Ani česká dějinná mytologie, pokud se měla stát ideologickým nástrojem, se neobešla bez oživlých ilustrací. Husitské filmy Otakara Vávry jsou ve své obrazové složce postaveny na přímých citacích z děl Václava Brožíka a Mikoláše Alše, Krškův Revoluční rok 1848 oživuje didaktické výjevy Věnceslava Černého a Steklého Temno kopíruje ilustrační kresby Adolfa Kašpara do takových detailů, jakými jsou fyziognomie hlavních hrdinů a jejich kostýmy. Historie se v takovémto podání stává něčím důvěrně blízkým, odkazy na všeobecně známé předlohy tu působí jako neselhávající komunikační pojítko mezi tvůrcem filmu a divákem, který se tak stává náchylnějším k přijetí ideologické pilulky v přitažlivém balení.Pokud se…