Jde o věc prestiže

Prý je to vesnice. Ale na střechách trůní satelitní antény a ve vázách v kavárně umělé květiny. Mezerou mezi rozestavěnými vilami žene stařík stádo ovcí. Z mešity se ozývá táhlý hlas muezzina a z mládežnického klubu California diskotéka. Žena přede na balkóně ovčí vlnu a na ruce má digitálky. Babička bosky, děda na oslu, syn na koni a vnuk v ojetém mercedesu. Tady už dávno není vesnice. Nejméně pět let.Před třemi lety hučely v srbské provincii Kosovo, obývané převážně Albánci, dnem i nocí míchačky a ze starých kamenných baráků rašily cihlové novostavby. Dnes už staré baráky téměř zmizely. Vidět jsou jen nové, neomítnuté vily o třech i čtyřech patrech, se zdí okolo a feudálními vraty do dvora, jako pevnosti. Vesnice v nedalekém jižním Srbsku působí proti tomu jako ospalá vzpomínka na minulost a osady v horách jako skanzen.

Atmosféra jiskří

Muži, děti a psi z půlky vesnice nás obklopí a hlasitě se ptají, co tu děláme. Pak se odněkud vynoří vousatý stařík ve fezu s konvičkou čaje, nalije nám a říká, že jsme jeho hosty. „Já bydlím tamhle vzadu ve starém. Toto je teď váš dům,“ ukazuje na obrovskou, pod horami se tyčící vilu a vytahuje z kapsy velký svazek klíčů od všech jejích dveří. „Postavil to syn, gastarbeiter, teď je v Německu."Slavnostní prohlídka "našich“ pokojů. Všechno úplně prázdné, bez nábytku. Jen první patro s tyrkysově modrými koberci, druhé patro s tyrkysově modrými koberci, třetí patro s tyrkysově modrými koberci, čtvrté patro s…