Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Téma

Světla a stíny vycházejícího slunce

Začal rok 1995. To znamená, že máme před sebou dlouhý řetěz padesátých výročí: Jalta - kapitulace Německa - Postupim - Hirošima - kapitulace Japonska. Kulatá výročí oživují resentimenty, dávají podněty pro hodnocení i přehodnocování, a proto se máme na co těšit.

Padesát let po konci druhé světové a pět let po konci studené války se změnila ustálená optika. Západní civilizace pomalu ztrácí svůj univerzální vliv. Spojené státy se postupně vzdávají úlohy patrona západní Evropy i ředitele zeměkoule a věnují se více samy sobě. Černobílý svět zmizel v učebnicích historie a začíná se rýsovat svět multipolární: namísto dvou center dění - Washingtonu a Moskvy - nastupuje více navzájem si konkurujících ohnisek - Severní Amerika, Jižní Amerika, Evropa, Rusko, Indie, Čína a Japonsko.Právě z tohoto trendu se odvozuje výraznější role Japonska a Německa. „Výraznější“ však neznamená nutně agresívní. Jde víceméně o to, že Německo i Japonsko mají volnější ruce, mohou vyslovit své zájmy a v jejich duchu se snaží určitým způsobem uspořádat své okolí. Jak se dnes chová Japonsko, země, která před půlstoletím prohrála válku a byla odkázána na milost vítězů? Dokáže uhlídat své historické démony? Obhájí svůj příslovečný model společnosti a styl práce? Vyrovná se s narůstající hospodářskou konkurencí Číny?

Dva poražení

Japonsko v tomto století vždy svádělo k paralelám s Německem. Není příliš divu. Takové úvahy podněcuje nejenom společná cesta do druhé světové války, společná porážka i diktát vítězů, ale také poválečný hospodářský zázrak. V podobnostech můžeme pokračovat. Obě země patří k ekonomickým velmocem, avšak jejich politický význam až dosud zaostával. Obě si střeží svůj blahobyt jako oko v hlavě. Obě se více či méně brání vysílat armádní jednotky do horkých oblastí světa. Obě si svou vojenskou pasivitu vykupují penězi - rozvojovou pomocí nebo finanční podporou těch, kteří za ně nastavují krky, jak ukázala válka v Perském zálivu nebo příslib japonských investic v Palestině. V obou se můžeme setkat s nostalgií po někdejší moci. a obě na sebe přitahují stejné podezření a klišé: to, nač jim nestačily před padesáti lety tanky, prý zvládne síla a expanze kapitálu. Na starém kontinentu se Německu předhazuje úmysl vytvořit „tvrdé jádro“ Evropské unie, a tak obnovit svou zónu vlivu, na východě se podobné záměry připisují Japonsku - v úloze patrona hospodářského vzestupu jižní a východní Asie.

Jsme nejlepší na světě

Když návštěvník z Evropy prochází starobylými chrámy v bývalé japonské metropoli Kjótu, kličkuje mezi zástupy turistů. S překvapením přitom konstatuje, že převažují organizované zájezdy místních pracovních kolektivů. V čele průvodce s megafonem, kterým vysvětluje historii památky a zároveň pobízí opozdilce. Skupina díky tomu rychle proběhne areálem, zacvakají fotoaparáty, zabzučí videokamery, lidé nasednou do autobusu a vyrazí za dalším bodem programu.V mumraji se tu a tam osaměle pohybuje - trochu jako chudý příbuzný - turista z USA či Německa. Toto nahodilé pozorování souvisí s jedním rysem japonské skutečnosti. Japonsko je prakticky nejdražší zemí na světě. Zatímco i dobře situovaný Němec může doma narazit na bohatší Američany a ti zase ve Spojených státech na ještě bohatší Japonce, samotní Japonci se na všechny ostatní - nota bene ověšené japonskou technikou - mohou dívat svrchu. Mimoděk si tak posilují pocit, že japonské uspořádání státu a společnosti je to nejlepší na světě.Když se však týž návštěvník z Evropy vrací domů, na letišti Narita 2, jednoho z největších a nejrušnějších na světě, spatří zajímavý detail. Uprostřed betonové ranveje se krčí asi tříarová, důkladně oplocená zahrádka - za plotem trávník a několik stromů a keřů. Kapitán letadla vše vysvětlí: jde o pozemek posledního místního furianta, který ho odmítl prodat, když se mezinárodní tokijské letiště rozšiřovalo, a tak mu zůstal. Tento obrázek podstatně naruší představu o všemocné roli státu v Japonsku. Dokládá, že přes všechny rozdíly v mentalitě a tradicích je Japonsko zcela demokratickou zemí.

Směrem k Americe

Ale zpět k blahobytu. Stejně jako jinde ve vyspělém světě, i v Japonsku se stává ožehavým problémem zápas o sociální výhody. Hodně se mluví také o nezaměstnanosti, třebaže její míra o málo překračuje 3 %. Podle Takao Nakagawy z ekonomické rubriky listu Asahi Shimbun, nejrozšířenějšího deníku v zemi, se takto nízká hladina udržuje uměle. Jednak se nezvyšují mzdy v souladu s inflací, jednak podniky nepotřebné zaměstnance nepropouštějí, ale posílají je na rekvalifikaci, i když si to potřeby firmy bezprostředně nežádají. Jak říká Takao Nakagawa: „Je třeba se na to dívat dlouhodobě. Když se ekonomické poměry zlepší, lidé jsou už vyškoleni a mohou nastoupit na místa, která se pro ně připraví.“ Sám ale připouští, že konkurenční boj donutí Japonsko tradiční systém uvolnit: „Musíme o tom uvažovat - ustoupit od příslušnosti k podniku po celý život a lidi ve starším věku hodnotit spíše podle produktivity než podle odpracovaných let. Tím by se mělo Japonsko trochu přiblížit Spojeným státům."Ať tak, nebo tak, Japonsku se už dnes nevyhýbají trendy známé z USA i z Evropy: pohyb kapitálu za levnou pracovní silou a nábor cizinců na "špinavou práci“. Právě zde narážíme na další styčnou plochu s Německem a zároveň se dostáváme k otázce, jak země vycházejícího slunce ovlivňuje své okolí a jak se staví vůči tamní konkurenci.

Cení se stabilita

„Vzhledem k síle jenu nelze v Japonsku vyrábět levně, a proto Japonsko přistoupilo na spolupráci s Čínou,“ tvrdí Nobuo Maruyama z Ústavu rozvojových ekonomik. Japonci zatím skutečně neberou Čínu jako konkurenta, ale jako výhodného zprostředkovatele pro obchod se Spojenými státy. V Číně se mají vyrábět například elektrospotřebiče nebo automobily (ty ovšem z dovážených dílů) pro vývoz do USA.Sama Čína ale představuje už druhou etapu expanze japonských investic. V osmdesátých letech se začínalo v Malajsii, Thajsku, Indonésii a na Filipínách. Když tyto země podražily, přišly na řadu vyspělé oblasti v Číně, a až podraží ony, Japonci se začnou poohlížet po levnějších koutech Číny, po Vietnamu, popřípadě po Indii či Pákistánu. Avšak každá cesta za lacinou pracovní silou někde končí a Japonsko už teď zkouší jiné způsoby: postupně se vzdává produkce určitých výrobků (například automobilů) ve prospěch ostatních asijských zemí a samo se soustředí na luxusnější sortiment a nové technologie.Japonci přitom u svých partnerů oceňují jakoukoliv stabilitu více než nejistotu politické a ekonomické svobody. Na otázku, zda není riskantní investovat v komunistických zemích, jako je Vietnam nebo Čína, Nobuo Maruyama odpovídá: „Politický systém je sice takový, ale oni jsou nuceni přistoupit na podmínky světového obchodu. Naopak, kdyby v těchto zemích proběhla radikální ekonomická změna, hospodářsky by se oslabily - jako Rusko.“

Co je dobré pro Japonsko…

Přes pomaličku narůstající nezaměstnanost Japonci nechtějí vykonávat „špinavé práce“ - podobně jako už dlouhá léta Němci a další Evropané. „Objevují se názory, že tato místa by se měla uvolnit pro cizince,“ říká Kazuaki Tezuka, profesor pracovního a sociálního práva z univerzity v Čibě. „Ale stojíme před otázkou, zda je to správné.“ Takto by třeba Američan větu neformuloval. Nehovořil by o tom, zda je to „správné“ či „nesprávné“, ale spíše o konkurenci na trhu pracovních sil.V Japonsku se však o této věci uvažuje jinak - jako o výcviku zahraničních pionýrů japonského stylu práce. Na celém stodvacetimiliónovém souostroví se tak nachází jen asi 100 000 gastarbeiterů. „Vláda nyní dospěla k rozhodnutí, že věnuje prostředky na školení příslušníků ostatních asijských států. Takto se v Japonsku zapracovávají třeba lidé z Thajska nebo z Číny,“ pokračuje profesor Tezuka. „Naučí se japonskému stylu práce, ovládat japonskou techniku a japonská výroba se postupně přesouvá do těchto zemí. Ještě před pěti lety byla v Číně na velmi nízké úrovni technologie odlévání automobilových dílů. Ale Číňané přišli sem a díky tomu se tato technologie zlepšila i v Číně."Každý cizinec, který žádá o japonské vízum na delší dobu než tři měsíce, musí poskytnout otisky prstů, a tak je evidence téměř dokonalá. Proto se odhaduje, že v Japonsku pracuje jenom asi 25 000 "ilegálů“.Podle profesora Tezuky to zpočátku vypadalo tak, že spokojenost může být na obou stranách. Avšak ukázalo se, že tomu tak není. Například z Bangladéše či z Thajska přicházeli do Japonska vysoce vzdělaní lidé. Po svém návratu domů ale nerozvíjeli to, co se v Japonsku naučili - buď se pustili do vlastního byznysu, nebo si kupovali pozemky. Díky tomu třeba na severu Thajska stouply ceny pozemků na sedmi až osminásobek. Japonci tedy uvažují takto: zahraniční dělníci přinesli do svých domovů dobré ekonomické výsledky Japonska, ale svým zemím tím neprospěli.Můžeme tedy zobecnit: Japonsko - na rozdíl od USA či západní Evropy - nepoužívá vůči cizincům kvóty, ale organizuje jejich uplatnění. Na druhé straně tím víceméně odpadá diskriminace: jde o to, aby si všichni bez rozdílu osvojili japonský styl práce.

Maďarský experiment Suzuki

V čem vlastně tento proslulý styl práce spočívá? Každý musí odvádět plný výkon po celou pracovní dobu, a je-li potřeba, i déle. Celá firma je „jedna rodina“: v továrně pracují inženýři společně s dělníky, v redakci novin sedí vedoucí rubrik v jedné ohromné hale s redaktory a lamači - vlastní kancelář má pouze šéfredaktor. Společným rysem všech je loajalita vůči firmě.Odtud také vznikají určité rozpory - japonský styl práce není pro každého. Sami Japonci poukazují například na Indy a jejich kastovní společnost: příslušníci vyšších kast se na souostroví naučí určité výrobní postupy, vydělají si, ale doma tuto práci už nevykonávají. Podobně jsou pro Japonce těžko přijatelní muslimové, kteří vyžadují pětkrát za den čas na modlitbu, což narušuje pracovní režim.Podobné problémy ovšem rozhodují i o japonských investicích ve střední a východní Evropě. Největší z nich byla před třemi lety investice firmy Suzuki v Maďarsku. Na začátky vzpomíná Masao Shimazaki, tehdejší vídeňský dopisovatel listu Yomiuri Shimbun: „Všichni původní zaměstnanci byli propuštěni a proběhl nový nábor, protože japonská strana nechtěla převzít továrnu tak, jak leží. Měla pocit, že by tak převzala i pracovní systém. Ale i potom Japonci narazili na rozdílný vztah k práci - hlavně co se týče délky pracovní doby, volných dnů a přesčasů. Suzuki pak pozvala všechny maďarské zaměstnance do své mateřské továrny a tam problémy pokračovaly. Případ Suzuki se tak stal barometrem pro japonské investice ve východní Evropě."Shuzo Narita z východoevropského oddělení ministerstva zahraničí je pochopitelně diplomat: "Když japonské firmy začaly investovat ve Velké Británii, narážely na stejné problémy. Ale později se problém rozdílné mentality překlenul. Bude-li mít Suzuki v Maďarsku úspěch, začne investovat i v Česku a na Slovensku.“

„Citlivý” vztah k dějinám

Vztah Japonska ke světu ale neurčuje pouze hospodářství. Jde také o padesát let starou minulost, v leckterém ohledu dosud zcela nepřekonanou. Jeden příklad za mnohé: Loni musel odstoupit japonský ministr obrany Nagano. Proč? Zpochybnil autenticitu filmových záběrů, které byly krátce předtím nalezeny a promítnuty v Číně. Snímek zachycoval nankingský masakr, kdy v roce 1937 japonská armáda během jednoho týdne povraždila statisíce čínských civilistů. Nagano poté odstoupil, Japonsko si uchovalo demokratickou tvář, ale určité pochyby zůstávají.Junichi Hasegawa z deníku Yomiuri Shimbun vidí problém ve faktu, že Nagano rezignoval především na nátlak zvenčí, díky čínským protestům: „Správně by ho měli odvolat voliči. Takto zůstává poslancem a bude dále kandidovat. To ukazuje, že k jeho názorům se kloní určitá část veřejnosti."Tady se dostáváme ke vztahu Japonců ke druhé světové válce a úloze Japonska v ní. Podle Junichi Hasegawy Japonci cítí, že byli do války vtaženi, neboť jim nic jiného nezbývalo: byli obklíčeni Spojenými státy, Velkou Británií a Nizozemím, a kdyby nešli do války, stali by se kolonií těchto zemí. Proto mají Japonci pocit, že byli válkou nakonec poškozeni. Proto také nepřistoupili k zúčtování za válečné zločiny a proto ani vládní politici válku důsledně nehodnotí."Japonci jsou velmi citliví a na určité věci mají jasný názor,“ dodává Junichi Hasegawa. Pokud by prý Japonsko mělo převzít celkovou zodpovědnost za druhou světovou válku, musely by se ke svému „podílu viny“ na zahájení války přiznat i USA a Velká Británie.

Kdyby nebylo armády, nebylo by války

Podobné pocity bychom mohli zachytit i mezi Němci, ale nelze nevidět zásadní rozdíl. V Německu padl rozhodující díl viny za druhou světovou válku na nacistickou stranu, na politiky, zatímco v Japonsku téměř výhradně na armádu.„Velký význam tu měla existence císaře,“ tvrdí Junichi Hasegawa. „Musíme přiznat, že Japonci si císaře nejsou schopni odmyslet. Proto také druhá světová válka začala i skončila jménem císaře. Kdyby byl císař po válce odstraněn, bylo by možné problém vyřešit, ale my jsme mu jen odebrali politickou moc."Trochu zevrubněji se na věc dívá Takahiko Tanaka, profesor právnické fakulty univerzity Hitotsubashi v Tokiu. V Německu byl podle jeho názoru viníkem války nacismus jako systém, a to systém národem podporovaný. "Národ si uvědomuje, že sama skutečnost, že jde o národ německý, dala podmínky ke zrození Hitlera. Už první poválečný kancléř Adenauer upozorňoval, že celý německý systém je v nepořádku.“ Naproti tomu Adenauerův kolega a současník Šigeru Jošida prohlašoval, že válku vyvolala armáda: kdyby prý existoval systém, který nemá vojsko, nedošlo by k válce. „Podle tohoto uvažování je viníkem války japonská armáda, nikoliv národ jako takový,“ doplňuje profesor Tanaka. „Myslím, že tento názor dnes v Japonsku převládá."Skutečně. Snad nikde na světě se člověk nesetká s takovou obavou z vlastní armády (přesněji řečeno "sil sebeobrany“) jako v Japonsku. Přitom japonské ozbrojené síly jsou ve srovnání s blízkým Korejským poloostrovem, Čínou a Ruskem zanedbatelné. S malou nadsázkou by se dal vztah Japonců k armádě přirovnat ke vztahu k noži coby nástroji vraždy: neodsuzují ruku, která zbraň vedla, ale nůž samotný. Odtud se odvíjejí i další souvislosti.

Jak získat vlastní názor

Svého času se v Japonsku objevil „problém učebnic“. Šlo o učebnice dějepisu pro střední školy, v nichž se například nehovořilo o útoku na Čínu, ale o „přesunu do Číny“. Podle profesora Tanaky se sice ani dnes nepíše o agresi, ale aféra s učebnicemi na celou věc upozornila a inteligentní mládež se s tím vypořádá po svém.Co na to tedy dnešní mladí Japonci? Dvacetiletý student práv univerzity Hitotsubashi říká tolik: „Na střední škole se druhé světové válce nevěnovalo moc času, ale učitel nám jasně řekl, abychom se nespoléhali jen na informace v učebnicích, ale abychom o válce přečetli co nejvíce knih a z nich si udělali jasno sami. Tak jsem získal názor, že Japonsko dělalo ve válce totéž co jiní, ale tento názor se stále ještě utváří."Avšak ani samotná Hirošima, symbol japonského válečného utrpení, není bez otazníků. V muzeu atomové bomby je velmi názorně a obšírně dokumentováno jak samotné bombardování, tak historie, která mu předcházela. Návštěvník si může přečíst následující slova: "Mandžuský incident v roce 1931 vedl k účasti japonské armády v ozbrojeném konfliktu v Číně. Z incidentu v roce 1937 se stala neomezená válka mezi těmito dvěma národy. Překvapivý útok na americkou námořní základnu Pearl Harbour v roce 1941 uvrhl Japonsko do druhé světové války - ve spojenectví s mocnostmi Osy.“

Co dnes říká minulost

Letošní rok padesátých výročí zřejmě leccos naznačí i ohledně reflexe vlastní minulosti. V Japonsku - stejně jako v Německu - se liší pohled generací. „Nejmladší generace se na to dívá jako na viny svých dědečků,“ říká Takahiko Tanaka. „Jako turisté navštěvují různé asijské země a zažívají nepříjemné situace, když jim tam tuhle vinu na každém rohu otloukají o hlavu.“ Ale přese všechno otloukání vin mají osobní setkání svůj význam. K tomu naposledy profesor Tanaka: "Jen velmi málo Japonců zná osobně nějakého Rusa. Když jde Japonec po ulici a je osloven cizincem, prakticky vždy je to Američan. Prostě nevíme, jak Rus vypadá a co si myslí. Nedávno jsem se setkal s ruskou delegací. Ptali se mě, co by měla jejich vláda udělat pro zlepšení rusko-japonských vztahů. Řekl jsem jim, ať na našem území organizují co nejvíce akcí, aby Japonci viděli, jak vlastně Rusové vypadají."Co říci závěrem? Japonsko - podobně jako v Evropě Německo - nyní prosazuje ve svém okolí své zájmy, svůj styl práce, své představy o investicích. To vše je zcela legitimní a podle pravidel hry. Záleží na každém ze sousedů, jak se s těmito vlivy vypořádá. Japonsko - ještě více než Německo - se nechce angažovat vojensky, s výjimkou humanitárních akcí typu Rwandy. Koneckonců i o těchto podnicích se vedou zásadní vnitropolitické diskuse. Vojenské ohrožení ze strany těchto dvou států spadá do oblasti hodně nepravděpodobných hypotéz.

Uprostřed světa

Díváme-li se v Japonsku na televizi, ve zpravodajství nás překvapí pohled na mapu světa za zády hlasatele. Zvyk je železná košile a našinec automaticky hledá na levém okraji Aljašku a na pravém Čukotku. Proto se až po chvíli zorientuje v obrazu světa, kde tvoří západní periférii Evropa a východní okraj atlantické pobřeží Severní Ameriky. Tento detail dokládá relativnost představ, o nichž se domníváme, že jsou sdílené zcela obecně. Ale nejde jen o symboliku. Japonsko si uvědomuje nezastupitelný význam USA pro bezpečnost svoji i celého regionu, ovšem v hospodářské sféře se soustředí na oblast Pacifiku. Do stále větší míry tak činí i Spojené státy. Když si uvědomíme, jak postupně slábne atlantická vazba mezi USA a západní Evropou, nezbývá než konstatovat, že japonský obraz světa se může brzy stát realitou.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 2/1995 pod titulkem Světla a stíny vycházejícího slunce