Největší omyl science fiction

Nebudu se zabývat omyly klasickými a často diskutovanými, jako je planetární model atomu, vize olbřímího hmyzu apod. Hlavní, a myslím že jediný autentický omyl sci-fi leží jinde: ve víře v jeho prorocké schopnosti. Zkusme se podívat, jak z tohoto pohledu dopadla sci-fi v posledních několika desetiletích.

Skoro všechno je jinak

Zajímavá je reflexe studené války. Tezi o přímém střetu obou bloků zpracovávali v daleko větší míře autoři na Západě (na Východě stojí za zmínku snad jen zřejmě nejmilitantnější antiamerická agitka, Lemovy „Mraky Magellanovy“). Zato v představě o mírovém spolužití a společenské konvergenci si scifisté z obou stran železné opony notovali: domnívali se, že dojde k pozvolnému prolnutí systémů a že se komunistický systém bude zvolna transformovat v jakousi technokratickou společnost, schopnou spolužít se systémem západních demokracií.Varianty této představy ve sci-fi převládaly po desítky let. Nebyl to projev pouhé politické neprozíravosti: autoři sci-fi nebyli totiž sami, kdo rozdělení světa na bloky chápal jako danost a předstupeň k dalším integračním krokům, vedoucím k celosvětové, ústředně řízené společnosti. Fikce planetární jednoty dostala velký impuls za druhé světové války a v epoše, která se z jejích důsledků odvíjela. Vzniklo OSN, vědělo se, že vývoj atomové bomby a kosmický program vyžadují obrovské soustředění zdrojů všeho druhu. Lineárním domýšlením autoři dospěli k závěru, že tento trend musí pokračovat. Proto v…