Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Komentáře

Rozčilení není program

Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ohledně prezidentského dekretu č. 108 svědčí o tom, jak u nás v citlivé sudetoněmecké otázce začíná převládat to, co kdysi Masaryk nazýval rozčilením.

Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ohledně prezidentského dekretu č. 108 svědčí o tom, jak u nás v citlivé sudetoněmecké otázce začíná převládat to, co kdysi Masaryk nazýval rozčilením. Zdá se, jako by počáteční česká vstřícnost z roku 1990 byla spíš jakýmsi nedorozuměním; mezi Čechy a sudetskými Němci se znovu roztáčí kolotoč, který byl v provozu od počátku minulého století až do tragického vyvrcholení konfliktu v letech 1945–7.

Ústavní soud ve slepé uličce

Všechno se odvinulo z jednoho restitučního případu. Pan Dreithaler u nižší soudní instance neuspěl proto, že příslušníci německé menšiny v ČR (nikoli sudetští Němci) jsou proti ostatním občanům ČR při restitucích diskriminováni (vrací se jim pouze zemědělský majetek). To je nepochybně dostatečný důvod pro nespokojenost. Pokud by se Ústavní soud měl zabývat tímto lapsem v restitučních zákonech, dostal by se do situace, s níž by nejspíš mohl něco udělat. Pan Dreithaler se ovšem na Ústavní soud obrátil přímo se zpochybněním prezidentských dekretů. Těžko se mu divit - dekret č. 108 byl nejspíš uveden v rozsudku jako důvod, proč panu Dreithalerovi nelze vyhovět, kdežto o restitučních zákonech tam nebyla ani řeč.Tak se panu Dreithalerovi povedlo vmanévrovat Ústavní soud do slepé uličky. Byl by měl dekret zrušit, protože odporuje základním zákonům ČR. Současně jde o citlivou politickou záležitost: zrušení dekretu otvírá otázku majetkových restitucí, kterou by naše země nebyla schopna zvládnout. Navíc se dekrety netýkaly jen Němců a Maďarů, ale taky zrádců a kolaborantů - na této jejich části není třeba nic měnit. Takto tísněn, udělal Ústavní soud další eskalační krok: dekret č. 108 se vším všudy požehnal, se zdůvodněním, které při kritickém pohledu neobstojí. Jeho rozhodnutí je přitom definitivní. Všechny pokusy o politické řešení otázky Benešových dekretů jsou napříště zablokovány.Tento případ bohužel není ojedinělý. O sudetoněmecké lobby v německé politice se u nás s oblibou tvrdí, že její role je zanedbatelná - přesto se jí podařilo ovlivnit jednání mezi ČR a SRN o otázce odškodnění českých obětí nacismu natolik, že uvízlo na mrtvém bodě. Z dílčí záležitosti, která nemá s česko-sudetoněmeckými vztahy žádnou bezprostřední souvislost, se stal prestižní mezistátní problém. Není tedy pravda, že by česko-sudetoněmecké vztahy neměly vliv na vztahy mezi ČR a SRN.

Co je nemožné a co naopak nezbytné

Propadat rozčilení a nutit druhou stranu k tomu, aby ze sebe vydala to nejhorší, není obtížné, ale ani politicky produktivní. Opačná cesta je namáhavá a vyžaduje střízlivou rozvahu.Střízlivá rozvaha si především žádá, abychom se vyvarovali nesmyslných závěrů. To samozřejmě platí i pro sudetoněmeckou stranu - Ústavní soud měl nepochybně pravdu, když odmítl zpochybnění legitimity prezidenta Beneše. Posledním zdrojem legitimity nejsou právní floskule, nýbrž lid, a Benešova legitimita byla podložena podporou drtivé většiny české veřejnosti. To není ospravedlnění politických rozhodnutí prezidenta Beneše, jen konstatování faktu.Střízlivá rozvaha si dále žádá vymezit věci, na něž česká strana nemůže přistoupit. Mezi ně patří především právní zpochybnění aktů, k nimž došlo v letech 1945–7 na základě Benešových dekretů. To ještě nemusí znamenat, že bychom měli hájit dekrety se vším všudy. Další věcí, na niž česká strana nemůže přistoupit, je otázka restitucí a odškodnění vyhnaných. Kompromisní řešení tu bohužel není možné - zkušenosti posledních několika let svědčí o tom, že jakmile se jednou roztočí restituční vír, nelze ho v podstatě zastavit, jeden restituční krok nutně budí další a destruktivní vliv toho všeho na náš politický a hospodářský život není těžké odhadnout.Střízlivá rozvaha si ovšem žádá taky vymezit, co je naopak nezbytné. Nezbytné je především přestat s nesmyslným oddělováním „morálky“ a „politiky“. Od dob T. G. Masaryka by u nás přece mělo být každému zjevné, že nemorální politika je špatná politika a že držet se v politice mravních zásad je nejen ušlechtilé, ale i praktické. Proto bychom také měli vzít na vědomí, že „morální gesto“ se nedá oddělit od politického projevu dobré vůle a že takový projev dobré vůle bude českou společnost něco stát.

Společně o společných konfliktech

Jaké z toho všeho plynou závěry? Je možné a potřebné domluvit se se sudetskými Němci na společném hodnocení společných konfliktů. Je možné a potřebné vrátit bez okolků české občanství adresně všem odsunutým, kteří budou ochotni vzít na sebe i rizika s tím spojená. A konečně je možné a potřebné vytvořit všestranně příznivé podmínky pro usmíření a budoucí přátelské soužití Čechů s těmi sudetskými Němci, kteří se rozhodnou pro návrat, a pro usmíření a dobrou spolupráci s těmi, kteří cestu návratu nezvolí.Základním předpokladem ovšem je politické jednání mezi ústavními orgány ČR a politickou reprezentací sudetských Němců.

Autor přednáší politologii na Fakultě sociálních věd UK.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 12/1995 pod titulkem Rozčilení není program