Muž, který se přestal holit

„Telekomunikační lidé“ zvolili svobodu, ale v ložnici se jim objevil šéf

Pondělí, osm hodin ráno. V programátorské firmě zvoní telefon. Vteřinu předtím začal pištět čajník, který se právě pokouší zkrotit žena držící na rukou řvoucí dítě. Ta žena jsem já. Zmateně beru sluchátko a vzhledem ke zvukové kulise se ani nesnažím předstírat sekretářku: „Prosím? Ano, promiňte, manžel, totiž pan inženýr, šel s prádlem na půdu…“ Reakce je tentokrát také neformální: "A bral si s sebou provaz?"Podobné tragikomické situace jsou na denním pořádku v každé domácnosti, kde se obývák proměnil v kancelář a na místě tradičního rodinného krbu plápolá obrazovka počítače. Muž si ráno nebere svačinu, aktovku, klobouk a neodchází do firmy. On sám je firma. Šéf a podřízený. Ten geniální pracovník, který zvládl zadaný úkol v neuvěřitelně krátkém čase. Ten hlupák, co musel celý víkend hledat chybu… Ten pán, který tu sedí celé týdny mezi námi, neoholený, v pantoflích.

Rozpad společnosti, nebo návrat domů?

Zatímco v českých zemích se dosud více než o nezaměstnanosti hovoří o tzv. manažerském stresu přetížených podnikatelů, někteří západní autoři pochybují, zda se ještě příslušníci euroamerické civilizace vůbec nalézají v „pracovní společnosti“. Následkem technologické revoluce se trvale zvedá produktivita práce a současně - především v průmyslu - klesá počet potřebných zaměstnanců. Lidská práce se stále více uplatňuje pouze v nevýrobních službách. Před užaslými občany postindustriální éry se otevírá problematická vize světa bez práce. Nebo přesněji řečeno, bez práce v její tradiční podobě.Již dnes přijímá v průmyslově vyspělých zemích čtyřicet až padesát procent ekonomicky činných obyvatel tzv. atypická zaměstnání. Pod tímto pojmem se skrývají ti, kdo pracují na zkrácený úvazek nebo na dobu určitou, účastní se školení ve firmě, samozaměstnávají se, pracují doma apod.Domácí práce se v důsledku rozvoje počítačových a telekomunikačních technologií uplatňuje stále výrazněji. Vedle tradičních průmyslových a zemědělských profesí se mezi domácími pracovníky objevují stále více uživatelé computerů a telekomunikačních zařízení, tzv. teleworkers.Zatímco v průmyslově vyspělých zemích je telework jako nejsoučasnější forma domácí práce předmětem poměrně rozsáhlé diskuse, u nás jde zatím o zcela neznámý jev a málo známý pojem. Vzhledem ke kvalitě českých telekomunikací nelze zatím data v podstatě přenášet (jinak než v aktovce), takže ty, kdo pracují sami doma na počítači, nelze označit za teleworkery, spíše za jejich předchůdce.Alvin Toffler ve své knize Třetí vlna pokládá rozvoj teleworku za důkaz toho, že lidstvo překonalo zemědělskou a průmyslovou fázi vývoje a započalo přechod ke třetí, elektronické vlně. Společnost se orientuje na humánnější, racionálnější a decentralizovanější formy práce. Lidé v postindustriální éře se vracejí do svých domovů, čímž více než své bezprostřední předchůdce, kteří žili dvě stě let v průmyslové společnosti, připomínají „zemědělské“ prapředky.

Mírně řečeno naivní

V zásadě přijímají lidé domácí práci ze dvou odlišných důvodů: buď jde o „ctnost z nouze“, protože jsou nějakým způsobem znevýhodněni na pracovním trhu (např.matky s malými dětmi, tělesně postižení, lidé žijící v odlehlých oblastech), nebo se jedná o vysoce kvalifikované odborníky, kteří od nového stylu práce očekávají větší svobodu a nezávislost. V tomto ohledu je změna nezklame. Nicméně samota a volnost od rytmu diktovaného zvenčí přinášejí řadě z nich nepředvídané potíže.„Původně jsme přesunutí práce domů vůbec nevnímali jako problém,“ vzpomíná třiatřicetiletý programátor Petr. Když v rodné Praze po svatbě nesehnal samostatný byt, přestěhovali se s manželkou do Karlových Varů a on přivítal nabídku, aby pro firmu dál pracoval doma. Způsob, jakým svoji novou kariéru zahájil, považuje dnes Petr za „mírně řečeno naivní“: prostě si do dětského pokojíku nastěhoval psací stůl, počítač a pustil se do práce. „Pravou rukou jsem psal na klávesnici a levou pohupoval košík s naší novorozenou dcerou. Metr ode mě manželka žehlila plenky nebo šprtala na zkoušku a pouštěla si rádio. V noci na nás ze stolku důvěrně pomrkávaly přístroje.“ Zhruba po půl roce toho měli oba manželé dost. „Najednou jsem cítil, že nemám ani práci, ani domov. Vůbec jsem se nemohl soustředit. Žena měla dojem, že jsem pořád v práci, mně se zdálo, že celý den míchám Sunar nebo hledám po podlaze dudlíky. Nakonec jsme se přestěhovali do domu rodičů, kde jsem konečně získal vlastní pracovnu."Petr a jeho žena narazili na potíže, díky kterým se ani v západní Evropě nešíří telework tak rychle, jak se původně předpokládalo. Důvody jsou prosté: Jako snad každý vynález i on s sebou kromě výhod přináší nezamýšlené důsledky. "Telekomunikační lidé“ sice nepromarní hodiny času cestou do práce, netvoří zácpy na dálnici, neznečisťují ovzduší a nezabírají místo v kanceláři, nicméně řada z nich si stěžuje jako Petr: „Někdy mám dojem, že mě nejlepší myšlenky napadaly v tramvaji cestou do práce.“

Chyba lidského faktoru

Rozporné důsledky skutečnosti, že jsou domácí pracovníci pány svého času, zkoumali i odborníci. Na jedné straně konstatovali výhody „teleworku“: vysoké soustředění a velký pracovní výkon. (Např. dva roky trvající výzkum firmy New York Telephone prokázal u lidí, kteří přešli na domácí práci, nárůst produktivity zhruba o čtyřicet procent. Podle výzkumů ICL se 25 hodin práce doma rovná čtyřiceti hodinám v kanceláři.) Z druhé strany ovšem jiní odborníci poukazují na fakt, že skutečně dlouhodobý charakter těchto příznivých ukazatelů zatím nebyl prokázán.Rozpor je znatelný i ze samotných zpráv o experimentech. Některé si pochvalují, že vše proběhlo velmi dobře, ovšem v závěru se jen tak mimochodem dočteme, že firma v programu telework nepokračovala. Jinde zase informují, že program byl neobyčejně úspěšný, ale kladl velké nároky na manželky zúčastněných.Čtyřiapadesátiletý strojní inženýr Josef přešel na domácí práci před dvěma lety. Na počátku jeho rozhodnutí stála dlouhodobá nespokojenost s poměry ve státním podniku, kde čtvrt století dělal vývojového konstruktéra. Díky pohodlnému domku na periférii Prahy se jeho startovní podmínky s Petrovými nedaly srovnat: nemusel si zacpávat uši před dětským křikem ani nebojoval s nedostatkem místa. Jeho protivníkem byly, jak sám říká, „dlouhodobé rodinné stereotypy“: „Nejbližší okolí celou situaci zpočátku vnímá jako svého druhu dovolenou. Na toho, kdo je doma, se začne přesouvat řada banálních úkolů. Je přece fyzicky přítomen, a tudíž k dispozici. Člověk se tak dostane mezi dva mlýnské kameny: bojuje s vlastní přirozenou leností a s neúměrnými požadavky svých bližních, kteří očekávají dobrou výkonnost a nárokují si ušetřený čas."Pružnost pracovní doby přináší vedle výhod řadu komplikací. Obecně se dá říci, že většina pracovníků trpí přetížením. Pro Josefa jsou nejtěžší přestávky mezi jednotlivými zakázkami. "V té době nejsem schopen odpočívat. Zatímco žena má dojem, že bych měl natírat plot, mě trápí výčitky svědomí. Mám pocit, že bych se měl ‚udržovat v kondici‘ a dělat imaginární ‚cokoliv‘ ve svém oboru.“ Ztráta schopnosti oddělit práci od volného času se stává pro domácí pracovníky a jejich rodiny vážným nebezpečím. Výzkumné týmy se tuto „chybu lidského faktoru“ snažily odstranit technickými metodami: teleworkerům byl například časově omezen přístup do centrálního počítače. Avšak zcela nezávislí domácí pracovníci nemohou být řízení ani tímto způsobem. Jediné, o co se mohou na své osamělé cestě opřít, je doporučení psychologů: Dodržujte pracovní dobu a sebedisciplínu. „Zpočátku jsme se radovali z víkendů přesunutých doprostřed týdne. Všichni kolem nás pracovali a my jsme bloumali po prázdných výletních místech. Potom nám ale začal scházet určitý kontext. Všední dny zůstávaly všední, i když jsme si udělali volno,“ vzpomíná Petrova žena. Potřeba řádu nakonec manžele přivedla k dohodě „osm hodin denně, pět dní v týdnu“. Volnost zůstala v tom, kdy si je Petr odpracuje.

Manželství v ponorce

Dvacet tuzemských domácích pracovníků, které Respekt během práce na tomto textu oslovil, kategoricky zakázalo zveřejnění svých jmen. Ti, kteří rozbili svůj stan v ložnici panelákového bytu, o žádnou publicitu nestojí. Mají totiž většinou strach, že jim majitel domu zvýší nájem, protože používají byt jako místo k podnikání. „Podnikají“ tu v podmínkách, které ani zdaleka nepřipomínají stav doporučený odborníky. Ti zdůrazňují povzbuzující vliv vhodného prostředí na kvalitu práce a alfou omegou je podle nich pracovna oddělená „fyzicky i psychologicky“ od ostatních částí bytu.Snaha simulovat doma i po formální stránce kancelář napovídá, jak obtížně se člověk vyrovnává s netradičními podmínkami. Potvrzují to i psychologové z manželských poraden. Rozvoj „teleworku“ přivedl do jejich ordinací nové klienty. Typickou ukázkou jedné strany mince je vynervovaná žena, která má pocit, že už prostě nesnese svého muže: Nezajímá ho nic jiného než práce, v noci vyskakuje, aby si zapsal nápad, úplně zvlčil… Muži naopak po přechodu na domácí zaměstnání těžce nesou ztrátu své „utajené sféry práce“ a mají pocit, že jejich postavení v rodině je otřeseno. Najednou nejsou těmi dobře oblečenými, úspěšnými a tajemně zaneprázdněnými chlapíky, kteří odcházejí z domu, zatímco děti ještě spí, aby se unaveni vrátili po setmění. Nemohou rodině sugerovat libovolný obraz sebe sama. Nemohou o svých dnech vypravovat selektivně. Jsou přítomni se svými úspěchy a prohrami. Podle psychologů se tak i mnohaletí partneři mohou znovu dostat do situace, která trochu připomíná rozčarování snoubenců na svatební cestě.

Povím ti něco o počasí

Ztráta některých společenských rolí (šéf, podřízený) je provázena také úbytkem situací, v nichž člověk může uplatnit svoje sociální dovednosti. „Osamělí běžci“ navíc přicházejí nejen o svůj privátní čas, který mohli dříve u kávy „proklábosit“ s kolegy, ale také o širokou škálu sociálních kontaktů. Ritualizované konverzace působí v domácím prostředí poněkud divně. Muž, který by se ráno objevil u snídaně v obleku a začal by konverzaci o počasí, by ve své manželce nutně vzbudil dojem, že něco není v pořádku.Stavební inženýrka Jana (34) je svobodná a doma pracuje už více než dva roky. Novým bytem, ve kterém si zařídila vzorný pracovní kout, se volně prohání párek andulek. Tu a tam jí některá z nich za halasného štěbetání přistane na hlavě. „Teprve teď jsem pochopila svoji přítelkyni, která byla několik let na mateřské se dvěma dětmi. Člověk potřebuje nutně s někým občas promluvit,“ povzdechne si Jana a jemně ze sebe setřese papouška.V roce 1981 byl v USA zahájen výzkum, jak domácí pracovníci snášejí svoji izolaci. Výsledky (zveřejněné v Condition of Work Digest č.1, leden 1990) říkají, že se celá jedna čtvrtina respondentů cítí osamělá. V roce 1983 pokládalo šedesát procent dotazovaných Britů izolaci za největší nevýhodu teleworku a dvacet dva procent respondentů ji považovalo za tak nepřekonatelný problém, že by preferovali jiný způsob práce.„Náš život ztratil jednu důležitou dimenzi,“ říká na toto téma Petr. „Po dvou letech doma jsme všichni trpěli ponorkovou nemocí. Proto jsem začal dojíždět do Prahy. Obnovil jsme kontakty s kolegy a zase jsem začal dostávat nápady.“ Potřeba „nabít se“, vidět, co a jak dělají ostatní, je pro něj neoddiskutovatelná: „Švec, který zdědil po svém otci živnost, mohl léta sedět doma v dílně a být klidný, protože boty vypadaly a v podstatě budou dál vypadat pořád stejně. Programátor, který je dnes odborníkem, by si po desetiletém odloučení musel připadat jako mimozemšťan.“

Vidět růst děti

Z takzvaně vyspělých zemí se k nám v současné době vyvážejí nejen technologie, zboží, kultura, odpadky, ale také jiný životní styl. Mnozí z nás se vydali do Evropy s pracovním nasazením, které neodpovídá současným trendům. Zatímco kapitalismus v našem pojetí často připomíná svoje živelné začátky, směřujeme ke kontinentu, kde na nás vedle ostatních požitků čeká i spousta volného času. Napříště není obsah žádné z našich vteřin součástí velkolepého plánu, ale stává se předmětem individuální volby. Atypické formy práce se zřejmě i u nás stanou jednou z hlavních možností, jak organizovat svůj život. Zatím se objevují váhavě a nenápadně a jsou chápány spíše jako provizorium.V posledních letech v Čechách klesá počet sňatků a porodnost. Otcové, kteří pracují od rána do noci a rodinu mají vyfotografovanou pod sklem na stole, dnes nejsou výjimkou. V USA v roce 1989 požadovalo zkrácenou pracovní dobu nebo dovolenou 26 procent amerických otců, kteří se chtěli starat o děti. U nás ale zatím návrat hlavy rodiny do domácnosti v tak velkém měřítku zatím zdaleka nehrozí. Zde naopak zatím roste počet rodin, kde je muž panem Nepřítomným, který kdesi vydělává peníze. Žena dělá všechno ostatní. Toto přehledné a jednoduché rozdělení má jeden varující háček: podle statistik se např. v Praze rozpadá polovina, tedy každé druhé z uzavřených manželství. Dobře zvládnutý „telework“ a domácí práce vůbec nabízí rodině záchranu před takovou hrozbou.Úvahy pesimistů, že se díky technickému pokroku staneme postupně všichni domácími pracovníky a svět se rozpadne na izolované, jen počítačem propojené byty, nepatří určitě k nejaktuálnějším. Naopak, přes všechny zmíněné potíže se zdá být „telework“ hudbou budoucnosti. Avšak každý, kdo se rozhodne pro tuto zdánlivě bezproblémovou alternativu, dává v sázku nepoměrně víc než ten, kdo nastoupí do běžného zaměstnání. Riskuje totiž proměnu magického prostoru označovaného slovem domov, ztrátu chráněného území, území rozšlapaných dětských piškotů a teplákové módy.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte