Můj syn chce být černý

Můj syn chce být černý

Můj syn chce být černý. Černý chce být proto, že se chce stát profesionálním basketbalovým hráčem, a navíc jsou černí Američané cool, čti kůl. I můj syn Jonáš chce být kůl a toho, je přesvědčen, nemůže nikdy jako běloch dosáhnout.Jako devítiletý se náhle z klidné pražské čtvrti ocitl ve veřejné základní škole ve Washingtonu, přímo v District of Columbia, kde mají veřejné školy vyhlášeně špatnou pověst a v drtivé většině jsou navštěvovány černými dětmi. Škola mého syna je jistou výjimkou, neboť stojí ve čtvrti, kde bydlí spousta cizinců, mnozí v pozicích pracovníků cizích státních zastupitelství. Mezi dětmi z pětačtyřiceti států má můj syn kamarády převážně barevné. Nějak si s nimi lépe rozumí. Nepřipadá si mezi nimi tolik jiný, nesmějí se mu, když přečte nějaké slovo špatně nebo když něčemu nerozumí. Oceňují, že není šprt, což se pokládá za největší ostudu. Je lepší udělat v písemném testu nějakou chybu, jen aby nebyl na 100%. Být cool je největší ocenění, jakého se malému klukovi z Evropy může dostat.

O něčem jiném

Být cool znamená nosit kalhoty o čtyři čísla větší, aby padaly hluboko pod pás. Pokud je vidět lem trenýrek, tím lépe. Boty mají být co nejvyšší nebo tenisky s obrovským jazykem a zásadně nezavázané. Triko nejlépe firemní nějakého sportovního týmu plandá u kolen. Kostkovaná flanelová košile sestříhaná z různých vzorů musí mít kapuci. Nejdůležitější je ale chůze. Špičky bot směřují dopředu, jemný pokles v kolenou…