Saddámův druhý dech
Iráčtí Kurdové se nezávislosti asi nedočkají
Po porážce Iráku v operaci Pouštní bouře spojenci a především USA doufali, že prezident Saddám Husajn je odepsán. Západní analytici zkoumali alternativy diktátorova pádu: lidové povstání, vojenský puč, separatistické tlaky, které povedou k rozdělení země. Málokdo by tehdy věřil, že za dva roky bude Saddám vysílat své muže za hranice s Kuvajtem a znovu vznášet nároky na tento emirát a že spojenci povedou proti Iráku nové útoky, aby si vynutili plnění podmínek příměří a rezolucí OSN.Navzdory slibům nebyl po osvobození Kuvajtu vytvořen ani nový mezinárodní řád, ani regionální bezpečnostní pořádek. Ten, který se měl stát jejich hlavním spolutvůrcem, americký prezident Bush, opustil po volební porážce Bílý dům, zatímco jeho soupeř, jehož dny se po prohrané „matce všech bitev“ zdály být sečteny, sedí pevně v sedle. Spojenci zkrátka podcenili houževnatost iráckého baasistického režimu a Saddámovu schopnost demagogicky přeměnit vojenskou porážku v politické vítězství.
Sunnitsko-křesťanská aliance
Jako umělý celek, vytvořený po 1.světové válce spojením tří provincií rozpadlé osmanské říše, dokázal Irák překvapivě dlouho potlačovat četné odstředivé tendence, a proto se po porážce před dvěma lety očekávala jistá libanonizace země. S výjimkou Kurdů, kteří ovšem bojovali o autonomii v rámci Iráku již desítky let, a šíitů na jihu, kteří kupodivu zachovávali Saddámovi loajalitu i během…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
