Sladký plod kořene hořkého
Mrzí mě, že já, příslušník malého, leč tradičně vysoce vzdělaného národa, musím koncem 20.století napsat tyto řádky. Velmi mě mrzí, že v našem tisku i televizi se popisují školy jako místo hrůzy, duševního útisku, tmářství a nesvobody. Stydím se za to, že jsou „šmahem“ odsuzováni učitelé, kteří bez nároků na peníze, moc a slávu předávali celý život dětem to nejlepší, co podle svého svědomí a možností předat mohli. Víme, že i mezi učiteli se vyskytují lidé labilních nervů, hrubí či bezpáteřní, ale není jich o nic víc než v jiných vrstvách naší společnosti. Většina učitelů se poctivě snaží pěstovat v dětech rozum, lásku ke vzdělání i mravní zásady. Nečekají za svou práci díky a rozhodně si nezasluhují takovou publicitu, jaké se jim nyní prostřednictvím některých médií dostává.V dnešní době máme krásná staronová zaklínadla: demokracii a svobodu. Obojího však může rozumně využít pouze člověk vzdělaný, který ví, pro co se rozhoduje, z jakých příčin vybírá to či ono a jaké budou důsledky jeho rozhodnutí. Bez vzdělání se nerozhodujeme, ale hádáme. Bez vzdělání není pravé svobody.Útok na školy je ve své podstatě útokem na vzdělanost. Školy jsou obviňovány ze všech neduhů, které trápí naši společnost. To školy mohou za kriminalitu mládeže, za neurózy, jimiž trpí značné procento dětí, za špatný vztah mladistvých k práci, za mravní úpadek naší společnosti. Nejsou však skuteční viníci někde jinde? Nejsme jimi snad dokonce my sami? Nejsou vinni…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
