Návrat do vlastních dějin
Česko-německé vztahy jsou mnohem významnější než vzdušné zámky Hexagonály a Visegrádu
Němcům obecně nepřísluší vyjadřovat se ke vztahům mezi Čechy a Slováky, a to ani tak opatrnou formou, jakou to učinil spolkový ministr zahraničních věcí, když varoval před rozpadem státu. Důvodem byla jistě skutečnost, že rozdělení určitou měrou postihne i Evropské společenství. Když už jsem se ale odhodlal něco k tomu říci, kloním se spíše k naprosté otevřenosti.
Dědictví roku 1918
Začněme analýzou politického klimatu. Nikoliv nevýznamným rysem počátku poslední dekády dvacátého století je fakt, že dnes je opět zpochybněno téměř vše, co se ve smyslu národně státního pokroku etablovalo na začátku století. Tehdy se rozpadly velké nadnárodní říše - císaře ve Vídni, cara v Petrohradu a sultána v Istanbulu - a na jejich místo nastoupily (s výjimkou Sovětského svazu, zavázaného nové imperiální ideologii) nové národní státy. Ty sice zdědily všechny problémy starých říší, ale nebyly schopné je řešit. Američan David Fromkin označil mír z let 1918, 1919 a 1920 v souvislosti s Blízkým a Středním východem za peace to end all peace, „mír, který skončil s mírem“. Co následovalo, byla ve skutečnosti nová „třicetiletá válka“ se skrytými počátky a strašným závěrečným akordem, ústícím do druhé světové války a rozdělení Evropy.Velkým omylem státníků současnosti (po Gorbačovovi a následcích perestrojky) je představa, že nyní může vše pokračovat…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 16 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
