„Stříleli bez výstrahy”
Ve Vilniusu je relativní klid, na místech bojů hoří svíčky, lidé přinášejí květiny. Přesto fotografa polské Gazety Wyborczy nahánělo po nočním Vilniusu civilní auto.
Ve Vilniusu je relativní klid, na místech bojů hoří svíčky, lidé přinášejí květiny. Přesto fotografa polské Gazety Wyborczy nahánělo po nočním Vilniusu civilní auto. Zpravodaj ČTK Karel Barták odjížděl večerní autobusovou linkou z Vilniusu do Rigy. Nedaleko za Vilniusem autobus zastavila vojska, přinutila všechny cestující vystoupit a postavit se čelem k autobusu s rukama nad hlavou. Při osobní prohlídce vojáci Karlu Bartákovi zabavili film pod pohrůžkou, že mu jinak vezmou fotoaparát.
V první republikové nemocnici ve Vilniusu leží raněný šedesátiletý Vaclavas Buzonas. Přijel z vesnice Šiljunis bránit litevský rozhlas a televizi. „Žádná delegace tam nepřišla,“ řekl. „Stáli tam lidé a zpívali, když vtom se objevila bojová vozidla.“ V.Buzonas má těžké zranění beder, leží na resuscitačním oddělení a lékaři se obávají, že jeho zranění bude mít těžké následky.
Pětadvacetiletý student chemické fakulty vilniuské univerzity Arumanas Ramanvičus střežil televizní vysílač. „Několik tisíc lidí vytvořilo kolem kruhové budovy televizní věže silný řetěz,“ líčil Arumanas své zážitky. "Pak přijely tanky. Vojáci po nás začali cosi házet a kovovými tyčemi se pustili do lidí. Když se jim ze dvou stran podařilo náš řetěz prorazit, naházeli do oken vysílače granáty a pronikli dovnitř. Přitom nás nepřestávali mlátit a ozvaly se výstřely. Věřili jsme, že mají slepé náboje. Pak jsem to dostal. Když jsem se probral, leželo kolem mě několik zraněných a mrtvých. Nikdo z nás, kdo jsme…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
