Všichni tady mají hrůzu ze Saddáma
Reportáž z iráckého Kurdistánu
„Nechcete jet do Iráku?“ zeptal se mě redaktor pololegálních kurdských novin „Yeni Ulke“, vycházejících v Turecku. Bylo to v Diyarbakiru, největším městě tureckého Kurdistánu. "Dostanete se tam bez problémů. Turci vás na hranici pustí a v Iráku vízum nepotřebujete."Cestou míjím nesčetné policejní kontroly, projíždějící obrněné vozy a zdi pokropené kulkami. Obyvatelé kurdských měst a městeček se však mezi všemi těmi uniformami pohybují zcela přirozeně; za dvanáct let, co stav obležení v tureckém Kurdistánu trvá, už měli čas přivyknout.Bez propustky jsem se dostala do uprchlického tábora v turecké Silopi, jen pár kilometrů od iráckých hranic. Na vízum do kteréhokoli státu světa tam čeká asi pět tisíc osob: Kurdové, křesťané a pár Arabů. Za žádnou cenu nechtějí zpět do Iráku. Raději volí holé prostranství tábora a přístřeší pod stany. Táborový lékař říká, že uprchlíky nezajímá ani tak jídlo jako spíš svoboda. A zdůrazňuje (to tu ještě uslyším mnohokrát), že Kurdové jsou kulturní národ, že mají v Evropě rodiny, že Saddámovi nevěří, že utekli před smrtí.Kolem tábora projíždějí denně stovky nákladních aut, která se řadí do několikakilometrové fronty před hranicemi. Prastaré i nové vozy, pomalované obrázky, opatřené obrovitými nádržemi na tisíc litrů levné irácké nafty nebo benzinu, pro který jezdí skrz Kurdistán do iráckého Mosulu. Z Turecka vozí hlavně jídlo, občas prací prášky. Něco zůstane…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
