V obklíčení

Náhle začala střelba utichat a bylo slyšet rozkazy „Alle zurück“. Odvolali psy.

V tom okamžiku se Václav přiznal, že je raněn. Pepa se ho ptal, jak vážně. Odpověděl, že blbě, protože silně krvácí. Nemohli jsme k němu, přestože ležel pár kroků od nás, neboť policajti byli všude okolo a celé okolí bedlivě střežili. Pročesávání porostu bylo těsně před okrajem zastaveno, aby se vzájemně nepostříleli. Pravděpodobně se domnívali, že pod palbou vyběhneme z lesa a vzdáme se.

Čekali jsme toužebně na setmění, protože teď už bylo jasné, že není ještě všemu konec. Důstojník na poli vydával rozkazy: poddůstojníci a policisté začali tvořit řetěz, který měl za úkol prohledat od pole zbývajících pár metrů lesa, kde jsme měli být - a také jsme byli - skryti.

Z pravé strany přicházel sedlák, kterého jsme předtím viděli pracovat u cesty. Z pole, kde ležel Hoffmann, volali, že tam mají mrtvého. Sedlák to uslyšel a připojil: „Tady leží taky jeden!“ Důstojník zavolal: „Wer? Ein Bandit?“ „Nein,“ odpověděl sedlák. „Polizist.“ Oficír začal nadávat a formoval na poli řetěz.

V lese naopak pátrání končilo. Někteří poldové si hodili pušky na rameno, otočili se a šli zpět, jako by byli na cvičení. Stáli jen kousek od okraje lesa a byli přesvědčeni, že na těch pár zbývajících metrech už být nikdo nemůže. Většina z nich ale brala situaci velmi vážně. Vzdalovali se pozpátku, zbraně připraveny ke střelbě.

Zoufale jsme čekali, až se začne stmívat. Důstojník na poli zavelel: …