Tíživé břemeno rizika

Zkoušku zásadovosti, a tím i postavení naší federace ve světě, dnes předsdtavuje postoj ke konfliktu v Perském zálivu - včetně otázky našich rukojmí. V prvním týdnu po irácké agresi se zdálo, že proti Saddámu Husajnovi se spojí celý svět. Pokud šlo o samotné protiirácké embargo, působilo tu alibi rezoluce Rady bezpečnosti, ale teprve blokáda odkryla karty a pomohla vyjasnit, co je kdo ochoten obětovat ve prospěch celku. Nechápeme-li oběť jen jako ušlý zisk, ale především jako odvahu vlády riskovat životy svých občanů, připojily se k USA pouze Velká Británie, Francie a Itálie. Z Československa pak zazněly jen více či méně vágní proslovy, splňující nanejvýš to, k čemu nás členství v OSN beztak zavazuje.

Dokonalou ukázku obojakého postoje předvedl v rozhovoru pro Občanský deník (6.9.) generál Steva Perišiť, náčelník zahraniční fakulty Vojenské akademie v Brně: „Zahraniční studenty připravujeme na akademii jen pro technické disciplíny, v žádném případě neškolíme ani velitelské kádry, teroristy, piloty nebo chemické specialisty.“ Stát, který je již svou podstatou teroristický, skutečně nemá zapotřebí cvičit záškodníky. Právě „technici“ v uniformách irácké armády umožňují pilotům, chemickým specialistům a velitelům jejich práci. Pokud tedy „iráčtí studenti patří k těm absolutně nejlepším“, nemělo by to být zrovna důvodem k pedagogické pýše, ale spíše podnětem k zamyšlení, jak asi své znalosti uplatňují. Argumentovat navíc tím, že "když nebudou školeni v ČSFR, budou…