Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Ústavní soud

Svědectví z roku 1990 ke kauze soudce Fremra: Byl to jen politický proces

Jeden z odsouzených, Alexandr Eret, napsal před 33 lety do Respektu text o své zkušenosti ze soudu a stále probíhajícím věznění

62-mobr-stb.png • Autor: Respekt
62-mobr-stb.png • Autor: Respekt

Koncem osmdesátých let se Státní bezpečnost pokusila zastrašit veřejnost i opozici vyráběním smyšlených teroristických skupin záškodníků. Proto měla v Čechách fungovat a zakládat řadu požárů „extrémistická skupina vérwolfů“ údajně spojená s Chartou 77 a zakládat řadu požárů. Pozadí případu bylo odhaleno, ale dodnes není prošetřen a někteří z obviněných jsou stále ve vyšetřovací vazbě nebo ve výkonu trestu. Dalším neobjasněným případem, kdy kriminální delikt posloužil komunistické propagandě, je případ „Olšanské hřbitovy“. Jsem jednou ze tří postav justiční aféry, která se ještě dnes vybaví mnoha lidem, když uslyší o demolici čestného pohřebiště sovětských vojáků na Olšanských hřbitovech dne 31.5.1987. Tato zaklínací formule se stala krycím názvem případu, na jehož konci stál zinscenovaný politický monstrproces v létě 1988. Nevím, kolik je v současné době ještě v Československu vězňů, kteří byli po celou dobu vyšetřování a soudních procesů čistě v kompetenci StB, jejích vyšetřovatelů a konfidentů, ve výkonu trestu pak označeni potupným bílým pruhem na oděvu, neustále pod dohledem prodloužené paže Státní bezpečnosti - tzv. Vnitřní ochrany NVÚ. Nevím, kolik takových lidí je dosud za mřížemi a co se odehrává v jejich myslích, avšak mohu-li soudit podle sebe, cítí beznaděj, zklamání a smutek.Během procesu jsme se díky štvavé kampani ve sdělovacích prostředcích stali atrakcí veřejnosti, filmařů a školních exkursí. Pětičlenný senát Městského soudu v Praze nás nakonec shledal vinnými pokusem o záškodnictví (maximální sazba 12 let). Byli jsme odsouzeni a zařazeni do II.nápravně výchovné skupiny, já na 6 a půl roku, Antonín Mundok na 8 let a Petr Havelka na 5 let. U odvolacího řízení nám byly na žádost generálního prokurátora a na základě údajných petic pracujících zvýšeny tresty o půl roku a o dva roky; jediný Petr Havelka nemohl dostat víc, protože už u hlavního procesu mu byl udělen nejvyšší možný trest pro mladistvého. Kromě trestného činu záškodnictví jsme byli uznáni vinnými podporou a propagací fašismu, výtržnictvím, nedovoleným ozbrojováním, pokusem o znásilnění a ublížení na zdraví. Ne náhodou jsme byli omotáni tolika paragrafy. Byly to pavučiny, které nás svázaly množstvím zločinů, o nichž dodnes většinou nevím, zda se opravdu staly. Vyšetřovací spis obsáhl přes 10 šanonů a jen první rozsudek měl více než sto stran.Na počátku všeho bylo zatčení Petra Havelky a Antonína Mundoka v červnu 1987. Tehdy byli stíháni jen pro demolici olšanského pohřebiště a vyšetřování vedla Veřejná bezpečnost. O měsíc později byl ale na čísi příkaz případ předán Státní bezpečnosti. Ta začala podrobně mapovat okruh osob, které se s oběma zatčenými stýkaly. Nevím, zda hledala spojení na cizí rozvědky nebo domácí kontrarevoluční centrum, ale jisté je, že mezi mnoha nezávadnými jmény a nenápadnými lidmi narazila na mne, což se mi stalo osudným. Mám tu smůlu, že se můj otec před léty sice legálně, ale přesto z politických důvodů vystěhoval do Rakouska, čímž se celá má rodina ocitla na indexu. Kromě toho, a to bylo závažnější, jsem v relativně velkém množství vyhotovoval literární práce vesměs protitotalitního charakteru, jejichž existence nezůstala zvědavé StB dlouho utajena. Po rozsáhlé domovní prohlídce, při které mi byly zabaveny všechny tyto materiály, jsem byl zatčen a uvězněn.Od začátku vyšetřování, kdy jsme byli všichni umístěni ve vazbě v Praze-Ruzyni, jsem v jedné cele s lidmi, kteří byli předem podrobně informováni o mém příchodu a kteří byli instruováni, jak se mnou mají zacházet. Jejich úkolem bylo, vyzvědět na mně co nejvíc jakýchkoliv zpráv, které by se mohly stát předmětem mého trestního stíhání. V té době jsem byl stíhán na základě udání, podle nějž jsem zapálil sklad izolačního papíru. Obvinění se nakonec ukázalo jako falešné, ale Státní bezpečnosti dočasně posloužilo jako záminka k vazbě. Teoreticky mi hrozil maximální trest 3 roky, avšak konfidenti na cele mi rovnou sdělili, že tady jde o politiku, abych počítal s tím nejhorším. Vodili mne k výslechům do IV. poschodí ruzyňské věznice, kde měla speciální vyšetřovny Státní bezpečnost, a po návratu na celu jsem musel podrobně líčit spolubydlícím, na co všechno se mě vyšetřovatelé ptali a jak jsem jim odpověděl. Pak mi všichni radili, co mám říct příště.Nejdříve mne vůbec nenapadlo, že tito inteligentní a zákonů znalí lidé by na mě mohli být úmyslně nasazeni. Pokládal jsem je za zkušenější spoluvězně, kteří radí nováčkovi, jak zmírnit hněv StB a tzv. napomoci vyšetřování. Nevěděl jsem, že konfidenti chodí pravidelně také do IV. patra a podávají tam zprávy o mém chování a o tom, co říkám. Tak to šlo až do chvíle, kdy jsem od nich dostal na cele návrh (nebo spíš příkaz) změnit své výpovědi naprosto dle přání StB. Byl to pro mne šok, když mi lidé, které jsem považoval za přátele, rozkázali, abych přiznal vše, co se po mně chce. Za tzv. kajícné doznání prý dostanu nižší trest, nezáleží na tom, je- li pravdivé či ne. Pochopil jsem, že tu něco není v pořádku a přestal se svým spoluvězňům tolik svěřovat s průběhem a obsahem výslechů. Následkem toho byla jejich naprostá změna chování vůči mně. Začali mě přesvědčovat, že si svou zatvrzelostí škodím, a čím dál víc připomínali vyšetřovatele StB, kteří se mne ovšem na rozdíl od nich nikdy ani nedotkli. Zato v cele jsem byl fackován proto, že údajně lžu a neposlouchám rad svých dobrodinců, jak sami sebe nazývali. Ve snaze zdeptat člověka, aby byl fyzicky i duševně ne dně, tvrdili „dobrodinci“, že jsem pořád špinavý a musel jsem tedy několikrát denně sedět pod proudem ledové vody. Strašili mě, že nejsem tělesně zdatný, a tudíž budu hned po příjezdu z vazby do NVÚ zcela jistě ubit spoluodsouzenými, a snad proto jsem musel denně cvičit dřepy, kliky a sklapovačky, až do úplného vyčerpání. Soustavné šikanování a ponižování postupně přerůstalo až k testování bolestivých zápasnických hmatů na mém těle, které někdy vedlo až do sexuálně nechutných konců.Tohle většinou nastávalo, když jsem nejevil ochotu líčit své trestní záležitosti. Pokud jsem po naléhání opět vyprávěl o průběhu vyšetřování, byly mi poskytnuty chvíle klidu. Ve snaze vyhnout se dalšímu týrání jsem zvolil únikovou cestu, která se později ukázala špatná. Začal jsem si vymýšlet zločiny, které jsem měl spáchat, ale ve skutečnosti se nikdy nestaly. Za každé takové sebeudání jsem měl na čas pokoj. Barvitě jsem popisoval především pikantní násilné a sexuální delikty a pyromanské požáry. A tak na IV.patro vodili jednou mne, jednou konfidenty, a po každém výslechu ve vyšetřovně mne čekal další výslech na cele.Informátoři mi brzy navrhli určitý obchod s mou duší. Řekli mi, abych tyto zrůdné činy a k nim další, jež mám nepochybně na svědomí, uvedl přímo do protokolů. Tím zaručeně přesvědčím StB o těžké duševní chorobě, kterou zřejmě trpím, a místo všech útrap kriminálů budu brzy převezen do psychiatrické léčebny, odkud se za čas dostanu domů. Návrh mi byl mnohokrát opakován a líčen tak lákavě, až jsem uvěřil, že je to jisté, jako by mi to zaručil sám ministr. A tak, v pevném přesvědčení, že se vysvobozuji, jsem si začal sám spřádat plán na doživotní blázinec. Před vyšetřovateli jsem postupně uvedl širokou škálu svých údajných zrůdných zločinů. Doznal jsem se k podpalování objektů, které ve skutečnosti neexistovaly, k mnohonásobnému zneužívání nezletilých, k pokusu sadistické vraždy dítěte tak, aby to vše zapůsobilo jednoznačným závěrem o mé osobě: šílenec. Sami konfidenti mi tuto snahu velmi ulehčili, když mi denně líčili různé soudní případy činů zvrhlých deviantů, takže jsem věděl, jak mám své výpovědi uzpůsobovat. Konečně i vyšetřovatel mi předpovídal, že budu-li postupovat tímto způsobem, skončím s největší pravděpodobností pouze na psychiatrii.Přestože jsem byl již předtím uznán soudními psychiatry za normálního, byly se mnou hned potom, co jsem začal hrát roli blázna, vypracovány další posudky, které mne najednou označily za těžce deviantního. Současně na zásah StB, která byla konečnému zpracování posudků přítomna, jsem byl uznán plně odpovědným, abych mohl odsedět vysoký trest, než mne navždy zavřou za mříže blázince. Mezitím jsem ale došel k rozhodnutí, že se stůj co stůj musím dostat z dosahu konfidentů, a proto jsem se pokusil o sebevraždu. Byl jsem za to kázeňsky potrestán, izolován a potom konečně přemístěn mezi obyčejné slušné vězně. Navíc došli vyšetřovatelé pravděpodobně k závěru, že už jsem si navymýšlel tolik konkrétních nesmyslů, že další zprávy informátorů činí vyšetřování jen více nevěrohodným. A proč to všechno? Povalení asi třiceti náhrobků krasnoarmějců na Olšanech pobouřilo veřejné mínění a zvedlo vlnu nevole proti provinilcům, kteří měli být přísně potrestáni. Lidé ale netušili, koho chtějí ve skutečnosti trestat. Ironií osudu jsem nikdy na Olšanských hřbitovech nebyl. Dodnes nevím, kde se nachází čestné pohřebiště sovětských vojáků. Záminkou pro udělení vysokých trestů se stal tedy vykonstruovaný záškodnický akt. Šlo o údajný pokus vykolejení vlaku, kterého jsme se měli účastnit všichni tři. Mystifikace jako vystřižená z procesů v padesátých letech. Dodnes neexistuje jediný hmotný důkaz, jak k tomuto případu došlo. Nenašel se jediný svědek. Nikdo na koleji nezjistil přítomnost žádného kamení a neví se ani, jaký vlak ony kameny nakonec přejel. Navíc soudní znalec z oboru železniční dopravy potvrdil, že jsme tímto způsobem vykolejení ani nemohli dosáhnout. To ovšem soud později obratně překroutil a právně tuto věc kvalifikoval jako pokus o trestný čin, spáchaný prý z „nenávisti ke společenskému zřízení socialistického Československa“. Případ známý jako Olšany je pěkně zašmodrchaným uzlem, který sotva kdo dokáže rozplést. Většině zasvěcených je jasné, že šlo hlavně o demonstrativní monstrproces. Ale jak to doopravdy bylo, ví jen pár lidí. A tak sedím dál za mřížemi a sním o novém procesu, který by tentokrát neinscenovala Státní bezpečnost a strach, ale kde by dostal šanci rozum a pravda.V současné době zbývají Alexandru Eretovi po amnestii prezidenta republiky do odpykání trestu dva roky. Matka odsouzeného paní Božena Eretová spolu se zástupcem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných panem ing.Petrem Uhlem podala žádost o milost prezidentu republiky. V odpovědi zaslané ministerstvem spravedlnosti a podepsané ředitelem odboru právní pomoci dr.Rotykou pak stojí, že „prezident republiky neužil svého ústavního práva a milost neudělil“.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 15/1990 pod titulkem Případ „Olšanské hřbitovy”