Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost

Zrzavý po toskánsku a rychlé rande s umělcem

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

Vídeňské muzeum Belvedere má nevýhodu, že se dělí na dolní a horní, což se lidem plete ještě častěji než Stará a Nová Paka. Obě části muzea přitom rozděluje poměrně dlouhá zahrada, jejíž výškový profil nejednoho návštěvníka dohání k šílenství: pokud tedy omylem místo do Oberes Belvedere zamíří do Unteres Belvedere a místo fenomenálního Klimtova Polibku (což je hlavní tahák horního muzea) zhlédne něco, co vůbec vidět nechtěl, a ještě se pak musí za líbačkou trmácet do kopce.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

V těchto dnech se ovšem díky této zlomyslnosti dostává v dolním muzeu neobyčejné pozornosti českému umění. Na výstavě Klimt ist nicht das Ende je totiž zastoupeno několik tuzemských autorů. Z vlastní sbírky tu prezentují třeba kulaté Zátiší s knihou od Emila Filly z roku 1921, z Národní galerie v Praze zapůjčené pak o pět let mladší Utrpení od Jana Zrzavého.

To se dá přitom souběžně vidět i v Praze. Ovšem nikoli v podobě originálního oleje, nýbrž ve formě grafického listu, který nechal Zrzavý vytisknout pro své méně, ale stále ještě dostatečně movité zákazníky. Poslední velká výstava Zrzavého se konala před jedenácti lety k třicátému výročí jeho úmrtí s velmi slušnou návštěvou 55 tisíc diváků. A soudě podle aktuální tlačenice v sálech Musea Kampa, pěkný účet sklidí i projekt Jan Zrzavý ze sbírek soukromých sběratelů. Koneckonců jak už název napovídá, tyhle obrazy se hned tak na veřejnost znovu nedostanou. „Na dno většího kastrolu naskládáte rajská jablíčka a bohatě zalijete olejem. Pak nakrájíte na drobné plátky stroužky ze dvou větších palic česneku, naházíte je na jablíčka a dusíte, až jsou jablíčka úplně měkká,“ cituje kurátorka výstavy Martina Vítková v katalogu ze Seifertových Všech krás světa jeden z malířových receptů. Neboť jak známo, Zrzavý do naší historie nezapsal pouze jako umělec, který se přes mimořádný talent a originální rukopis nikdy nedostal na AVU a z UMPRUM ho vyhodili, ale i jako vyhlášený gurmán, který se také v tomto oboru obešel bez profesionálního vzdělání.

Co se týče rozptýlenosti jeho díla, jádro vlastní Národní galerie. Do ní po smrti bezdětného autora přešla jeho klíčová plátna, část získaly krajské galerie, řada věcí se pochopitelně už za jeho života prodala do soukromých rukou. A ty si jeho práce nadále předávají. Za čím dál víc peněz, pochopitelně; rekord zatím drží Kalvárie v Locronanu II., která se loni v aukci Galerie Kodl prodala za víc než 17 milionů korun (současnou výstavu mimochodem Museum Kampa pořádá ve spolupráci právě s touto galerií). Za kolik se prodal tenhle jeho Letící anděl z roku 1930, nevím - ale kupci upřímně závidím.

Stejně tak nevím, jestli je pro malíře obvyklé, aby stejně jako Zrzavý chodil spát ve čtyři v noci a vstával až v poledne. Takový Jiří Marek by si to ale dovolit mohl, neboť je mu teprve šestadvacet, což je věk, kdy si člověk ještě může dovolit ledacos. Třeba výstavu Something is still Missing, kterou mu uspořádala galerie Vyšehrad. Kdo si Vyšehrad spojuje s českým národovectvím a výstupy Daniela Landy, měl by vědět, že tahle galerie se specializuje výhradně na současnou malbu mladé a nejmladší generace, kam spadá i Marek. Loni absolvoval AVU v ateliéru kresby a já vůbec nechápu, že jsem si jeho práce na výstavě diplomantů ve Veletržním paláci nevšimnul. Jeho obrazy prezentované ve Vyšehradu jsou totiž fantastické.

„Je to malířsky deklarovaná alchymie paměti se vším, co ze špíny, chaosu a zmaru nechává vyvstat – obraz jako krystalická forma čisté výrazové konstelace a obsahové esence,“ snaží se jeho tvorbu charakterizovat kurátor Petr Vaňous v doprovodné skládačce. Ona se o moc líp ani charakterizovat nedá, je to velmi záhadná a nepodchytitelná záležitost plná odkazů k jeho osobní historii a zároveň k naší kolektivní paměti. Zatímco si člověk málem vykroutí hlavu nad tím, co se mu vlastně ve výjevu předkládá, zahlédne něco naopak intimně blízkého, až se diví, co to vůbec na nějakém cizím obraze má co dělat. Jiřího Marka si každopádně píšu silným písmem do svého virtuálního seznamu osob, jimž je ve výtvarném světě nutné věnovat soustavnou pozornost.

Což platí i pro Lukáše Kalivodu. Dvaatřicetiletého absolventa ateliéru skla na UMPRUM jsem potkal na druhém díle akce Speed Art Dating, jíž pořádá Prokop Bartoníček v prostoru Ex Post u Karlova náměstí. Já tam byl pozván coby jeden z lidí, kterým sedm autorů postupně v desetiminutové stopáži představuje své dílo. Zatímco jiní si umělce vybírali do soukromých sbírek nebo do baráků, které zrovna stavějí, já prostě jen koukal a poslouchal, nemaje ani sběratelské, ani developerské ambice. Kalivoda mě zaujal svým projektem, v němž sklo používá jako materiál pro fotogramy. Skládá k sobě masivní skleněné desky a pod nimi mu pak díky rozptýlenému a všelijak rozlámanému světlu na fotopapíru vzniká čarokrásný svět, který připomíná něco mezi zimní krajinou, rozbouřeným mořem, vzedmutými dunami, rentgenovým snímkem a kresbou polodrahokamu. Tohle je stejná slast jako ta Zrzavého rajská jablíčka po toskánsku.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].