Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Buď omezíme globální nerovnost, nebo se bohatý Sever opevní ve svém blahobytu

S filosofem Thomasem Poggem o emisích, světové chudobě a sdílení nových technologií

thomas pogge, 11.10.2011
Thomas Pogge • Autor: Matěj Stránský

Je profesorem filosofie a mezinárodních vztahů na Yaleově univerzitě a uznávaným expertem nejen na Immanuela Kanta, ale také na globální nerovnost, chudobu, mezinárodní daňový systém a další aspekty současného globalizovaného světa. V poslední době je filosof Thomas Pogge, původem z Německa, znám také jako coby z tvůrců tzv. Principů z Osla, podle nichž musejí státy, firmy i jednotlivci jednak tak, aby to vedlo ke snížení emisí skleníkových plynů - jinak porušují existující zákony. Spolu s několika věhlasnými právníky usiluje o to, aby byly vlády a korporace žalovatelné za jednání, které vede ke klimatickým změnám.

Hledáte cestu, jak bránit nezodpovědné klimatické politice pomocí soudů. Jak by tyto právní pře měly probíhat? Bude potřeba speciální mezinárodní soud?

Ne, zvláštní soud nepotřebujeme. Když jsme Principy z Osla vytvářeli, začali jsme otázkou: jaké závazky se států týkají již dnes? Státy tvrdí, že žádné. Pokud by to byla pravda, bylo by naprosto legální dále zvyšovat koncentrace skleníkových plynů v ovzduší, což ale v konečném důsledku způsobí smrt milionů lidí. Taková politika je ovšem porušením současného pojetí lidských práv, porušením mezinárodního práva a zákonů, podle kterých nesmím způsobit druhému osobní ani majetkovou újmou (tzv. tort law). Tvrdíme tedy, že existující právo a jeho nástroje postačí.

Jak ale chcete dosáhnout toho, aby se tím někdo řídil?

Právo musí být neustále interpretováno. Abyste jej mohl interpretovat, čerpáte z několika zdrojů. Například jsou to precedenty, rozhodnutí jiných soudů v podobných případech v minulosti, a dále takzvaný opinio juris, názor význačných právníků. Tento názor může být formulován třeba v článcích v odborném právnickém tisku. A my se snažíme vytvořit nový opinio juris. Shromáždil jsem některé velmi význačné právníky, například z nejvyššího soudu Brazílie, nizozemského nebo australského nejvyššího soudu a podobně. Těchto čtrnáct lidí se shodlo, co říká současné právo a jak se to týká klimatických změn. Jejich názor je svým způsobem nový, ale současně je interpretací existujícího práva. Soudy nyní mohou snáze říkat: tito věhlasní právníci určili, co zákon již vyžaduje, a tak se tomuto názoru podřídíme, akceptujeme ho a vynutíme ho.

42_globalni_oteplovani_profimedia-0022228500
Politici a vědci na obhlídce tání ledovců v Grónsku • Autor: Profimedia.cz

Už se to někdy podařilo?

V Nizozemsku probíhal soudní spor zvaný Urgenda - podle ekologické organizace, která podala žalobu na tamní vládu. Nizozemská vláda rozhodla, že omezí emise o 16 procent, ale soud na základě žaloby řekl: to nestačí, musíte je omezit alespoň o 25 procent. Vláda tedy prohrála, odvolala se, avšak zároveň se chystá emise skutečně omezit tak, jak verdikt požaduje. (Soud citoval například závěry Mezivládního panelu OSN pro klimatické změny IPCC a dospěl k závěru, že dramatické oteplení planety by způsobilo újmu budoucím generacím včetně Nizozemců, a vláda se proto musí odpovídajícím způsobem podílet na omezení emisí – pozn. red.) V Pákistánu se pak na soud obrátil místní farmář: žaloval stát, že neplní vlastní klimatickou politiku, a vyhrál. Případ je znám jako Leghari, což jméno dotyčného. Soud nařídil všem složkám státní správy od centrální vlády po města, aby jednaly a zasadily se o omezení emisí.

Farmář tedy nepožadoval finanční kompenzace za újmu, kterou kvůli změně klimatu utrpěl?

Ne, chtěl omezení emisí. Pákistánská justice je velmi nezávislá a silná, schopná dohlédnout na plnění vlastního verdiktu. Takhle si představujeme, že vše bude probíhat. Nepůjde to samozřejmě v každé zemi, třeba v Číně, ale v zemích se silnou justicí je to jeden ze způsobů, jak tlačit tuto agendu vpřed.

Dalším je celosvětová pařížská dohoda, která začala nedávno platit. Co si o ní myslíte?

Je lepší než nic, ale v současné podobě ani zdaleka nestačí na to, aby klimatickým změnám skutečně zabránila. Závazky jednotlivých států nejsou zatím dostatečné, povedou k oteplení nejméně o 2,7 stupně Celsia. A nejhorší je, že dohoda může přinést pocit falešný pocit uspokojení – politici si řeknou: „Výborně, uspěli jsme, jdeme domů. Je to za námi.“ To by bylo zlé. I proto potřebujeme další cesty, jak se emisím bránit.

Otázka je, zda si politici uvědomují, co pařížská dohoda skutečně žádá: v podstatě je to konec éry fosilních paliv do poloviny století. Co když vývoj tímto směrem nepůjde, uhlí, ropa a plyn se budou spalovat dál a neuspěje ani soudní cesta? Jak bude potom vypadat svět?

Řekl bych, že politici cíle pařížské dohody chápou. Zároveň ale vědí, že dohoda nikomu neukládá žádné právně vynutitelné povinnosti. Doufají tedy, že se během svého volebního období vyhnou bolestivým rozhodnutím. Ale bude-li vše pokračovat jako dosud, lidstvo přijde o část svého kulturního dědictví, zmizí například pobřežní města, a zároveň bude bojovat o přežití. Změna klimatu tvrdě postihne především lidi v tropech, což vyvolá obrovskou migraci do příznivějších oblastí. A tamní obyvatelé se uchýlí ke stále tvrdším metodám, jak migranty udržet za svými hranicemi. Prudce poroste nerovnost: bohatá elita se bude stěhovat do nejméně postižených míst a chránit se pomocí moderních technologií. Chudí budou nemocnější, budou dříve umírat. O vašem osudu ve větší míře než dnes rozhodne, kdo jsou vaši rodiče a jaký máte v kapse pas. Dojde i k rozsáhlému vymírání zvířecích a rostlinných druhů.

Jste filosof. Kdy a proč jste se začal zajímat o klima a chudobu?

Chudoba mě začala zajímat koncem šedesátých let, kdy Spojené státy válčily ve Vietnamu a probíhala občanská válka v Nigérii. Tehdy jsem myslel, že se boji s chudobou budu věnovat ve svém "volném čase". Koncem sedmdesátých let ale vedl moji diplomovou práci John Rawls (známý americký filosof, jehož stěžejní kniha Teorie spravedlnosti je pokládána za nejdůležitější dílo morální a politické filosofie od konce druhé světové války – pozn. red.). Tehdy jsem zjistil, že zasadit se o omezení chudoby a o globální spravedlnost lze i v rámci filosofie, byť s určitými interdisciplinárními přesahy do ekonomie, politologie a práva. Změně klimatu jsem se pak začal věnovat v devadesátých letech, kdy jsem si uvědomil, jak obrovskou hrozbu pro chudé celého světa představuje. Přišel jsem tehdy s myšlenkou globální dividendy ze spotřeby (Global Resource Dividend), která by pomohla řešit oba problémy. Kdyby zákazníci museli v ceně zboží platit skutečnou hodnotu zdrojů, omezilo by to spotřebu a pomohlo generovat peníze třeba pro programy omezování chudoby a globální nerovnosti.

Reklama
Reklama
Reklama

Indigenous leaders #PaddleToParis campaign
Těžařské firmy musí respektovat duchovní bytosti, naši víru a tradice. (Indiánští aktivisté v Paříži) • Autor: MAXPPP, Profimedia

Vraťme se k Principům z Osla. Žalovány podle nich mají být jen státy, nebo i firmy?

Pracujeme na tom, aby to mohly být i firmy. Pokud se stát chová v souladu s právem, pak firmy musejí respektovat, co jim stát nařizuje. Ale i v opačném případě firmy mají vlastní právní povinnosti - a mohou být také žalovány. Chceme vytvořit právní nejistotu, v níž by vlády a korporace věděly, že mohou u soudu prohrát a přijít o hodně peněz a dobrou pověst.

Bojí se vás americké úřady a korporace?

Rozhodně jim naše snaha neunikla. Ve Spojených státech byl jeden soudní proces rozhodnut nedávno: několik dětí zažalovalo stát Washington a vyhrály (šlo o sedm dětských žalobců z organizace Our Children’s Trust, kteří donutili místní úřady, aby mimo jiné přijaly opatření k omezení emisí do konce roku 2016 – pozn. red.). A pokud jde o firmy, ty neustále zkoumají rizika, která jim hrozí. Snaží se je odhadovat předem, takže tuto problematiku sledují. Mohou se bránit, podporovat právníky, kteří se budou snažit naše principy oslabit. Ale mohou také ustoupit a podřídit se nové společenské poptávce: říci si "radši provedeme obrat k udržitelné energii včas".

Prezidentské volby vyhrál Donald Trump, nastupuje jeho administrativa. Co to pro vaši snahu znamená?

Právě pro podobné situace Principy z Osla potřebujeme. Nemůžeme spoléhat jen na vlády. V krátkodobém horizontu pro nás zvolení Trumpa nezmění nic, je šéfem exekutivy, nekontroluje americké soudy. Má ovšem právo nominovat soudce do Nejvyššího soudu i vyšších federálních soudů a pravděpodobně se svými nominacemi uspěje, protože republikáni kontrolují obě komory kongresu. Jedno místo v Nejvyšším soudu je nyní volné, další se mohou uvolnit, zvlášť pokud Trump zůstane v úřadu osm let. Nepochybně se tedy jeho politika projeví, vyhrát soudní pře bude těžší. Nezapomínejme ale, že ani Hillary Clinton není velká environmentalistka.

Trump tedy nemusí být pohroma?

Lidé, které přivádí do své administrativy, nejsou právě zastánci boje proti klimatickým změnám. Může to ale být i výhoda: bude-li jeho administrativa jednat nezodpovědně, vytvoří dobré cíle pro soudní pře. Já americkému soudnímu systému důvěřuji, myslím, že poskytne důležitou hráz proti bezohledné klimatické politice.

Dvě třetiny obyvatel Země vlastní pouhá tři procenta světového bohatství. Stovky milionů lidí nemají přístup ke zdravotní péči, elektřině, pitné vodě. Zhoršuje se stav světa?

Pokud se podíváte třeba na to, jestli je dnes na světě více chudých než před dvaceti lety, pak nikoliv. Chudých je méně, dokonce i v absolutních číslech. Jenže hlavní způsob, jak měřit pokrok, je ptát se, jak si vedeme v porovnání s našimi skutečnými možnostmi. Když se zeptáte, jestli máme dnes lepší zdravotní péči než před pěti sty lety, pak je odpověď samozřejmě ano. Mnohem lepší. Ale uvědomíme-li si, jaké jsou dnes technologie, jak silné jsou mnohé ekonomiky a jejich státní správa, tedy co bychom skutečně mohli dokázat, pak je trapné, že stále tolik umírá na AIDS, tuberkulózu, malárii, žloutenku. V tomto relativním pohledu je status quo zahanbující. Před pěti sty lety se s tím nedalo nic dělat, dnes ano.

2014-01-08_Thomas_Pogge_4805

Co tedy dělat?

Možnost, kterou jsem se také zabýval, se týká daňových rájů. Představují obrovský odvod peněz z chudých států, každoročně z nich odteče 1,1 bilionu dolarů do míst, kde se daně neplatí vůbec nebo jen v malé míře. Přelévají je tam místní bohatí a hlavně nadnárodní společnosti. Ty nikdy nevytvářejí zisk v chudých zemích – zkrátka proto, že podvádějí. Provádějí falešné transakce mezi svými dceřinými společnostmi a přelévají zisk z Indie či Zambie na Bahamy nebo Britské Panenské ostrovy. Tam vykazují všechny zisky, které nedaní.

Další problém je ochrana duševního vlastnictví. Chudé země musí platit obrovské množství peněz za to, aby mohly používat technologie vzniklé ve vyspělých státech. Platí za software, léky, stroje a podobně. Chudí by měli mít přístup k lékům zadarmo nebo za mnohem méně peněz. Farmaceutické firmy se brání, chtějí, aby jim například bohatí Indové za léky platili. Říkají si - ať tedy náš lék stojí v Indii 500 dolarů za pilulku a jestliže si ho většina lidí nemůže dovolit, není to náš problém. Jenže kvůli tomuhle pohledu umírají miliony lidí.

Ale problém se řeší, třeba prostřednictvím generik nebo nadací.

Ano, generika pomáhají, ale až po vypršení platnosti patentu. A ta je dvacet let. Ochrana duševního vlastnictví se přitom netýká jen léků, ale také ekologických technologií, fotovoltaiky a podobně.

Jak to změnit?

Zrušme platnost patentů pro chudé státy. Dejme jim přístup k těmto technologiím zdarma, nebo dokonce s malou podporou. Lze říci inovátorům: „Pokud jste vymysleli novou ekologickou technologii, neudělíme vám patent, ale dáme peníze podle množství znečištění, jejž váš výrobek odstraní. Čím víc lidí bude vaši technologii používat, tím větší prospěch z toho bude mít životní prostředí a tím víc peněz dostanete." To by změnilo motivaci. Firmy by pak chtěly samy proniknout se svými výrobky do rozvojového světa; chtěly by, aby je využívalo co nejvíc lidí. Nabídnou je zdarma, pomohou vybudovat továrnu, kde by vznikaly. Dnes inovátoři jako by říkali: „Mám na dvacet let monopol a během nich zkusím najít všechny bohaté lidi na světě, kteří si mohou mou technologii koupit. Chudí na to nemají, s tím nic nenadělám.“ Ignorují tak dolních pět miliard lidí.

232-08f-ebola-MSF2
Šíření epidemie eboly se v Africe snažilo astavit přes tři tisíce spolupracovníků Lékařů bez hranic • Autor: Globe Media / Reuters

Jenže kde vzít peníze do fondů, ze kterých by se inovátorům platilo? Šlo by o obrovské sumy.

Musely by pocházet z daňového systému. Ideálně by existovala globální daň, třeba daň z fosilních paliv. Nebo globální daň za znečišťování prostředí. Daň z finančních transakcí, o které se nyní jedná v Evropské unii. Další možností je zrušit daňové ráje a také zrušit obrovské dotace, jimiž vlády subvencují fosilní paliva. Ušetřené peníze použít právě tímto způsobem.

Přes všechny tyto nespravedlnosti nicméně říkáte, že chudoba ve světě klesá. Platí to i pro počet hladovějících?

Podle oficiálních údajů ano. Jenže v roce 2012 se stalo něco dost skandálního. FAO - Organizace OSN pro výživu a zemědělství - změnila způsob, jakým hladovějící počítá. Nově musíte splnit několik podmínek, abyste mohl být prohlášen za podvyživeného. První z nich se řídí tím, kolik jídla zkonzumujete. To je chyba, protože řada lidí v rozvojovém světě trpí trávicími problémy. Mají například parazity, kteří hostiteli vezmou čtvrtinu potravy, již pozře. Za druhé FAO hledí na energii, počet kalorií. To je také chyba, protože hodně lidí v rozvojovém světě strádá spíše kvůli nedostatku vitaminů, jódu, minerálů, bílkovin a podobně. Za třetí jste pokládán za podvyživeného, pouze pokud konzumujete méně než 1800 kilokalorií za den.

To nestačí?

Je to minimální požadavek na výživu při sedavém životním stylu. Jenže řada lidí v rozvojovém světě tvrdě fyzicky pracuje. Ženy v domácnosti nosí denně vodu, často do kopce, v nádobách na hlavách. Perou v řece, nemají pračku ani myčku nádobí. Pracují na polích. Muži také, kromě toho dřou na stavbách, šlapou do pedálů rikš a podobně. Konečně, abyste byl podvyživený, více než těch 1800 kilokalorií denně nesmíte mít k dispozici po více než rok. To je opět směšné. Po necelých dvou měsících hladovění můžete zemřít. Nová definice je tedy absurdní a vede k těmto nízkým počtům. Díky ní vychází, že podvyživených je na světě méně než 800 milionů.

Proč zavedla takový "nesmysl"?

Je to organizace, která dostává všechny své peníze od vlád. Ty také jmenují všechny její vedoucí pracovníky. Když vlády chtějí pozitivní zprávy o tom, jak si vedou, FAO nemá možnost volby, musí předložit povzbudivá čísla. Do doby, než byla nová metodika výpočtu zavedena, počet hladovějících ve světě rostl. Teď klesá. I díky tomu se podařilo téměř splnit takzvaný miléniový cíl, který OSN pro hlad vytyčila. Ve skutečnosti neděláme pro zlepšení těchto věcí dost, neodstraňujeme strukturální překážky. Neblížíme se odstranění chudoby a hladu ani vzdáleně.

Jak bude vypadat svět dejme tomu za padesát let, pokud se nepodaří omezit chudobu a sdílet technologie?

Opět to bude svět mnohem nerovnější. Jedni budou žít v obyvatelných oblastech a mít přístup ke všem nejnovějším technologiím, druzí nikoliv. Chudí se zároveň budou muset obejít bez vymožeností, které by je chránily před horkem, nemocemi a nedostatkem zdrojů. Jak moc nestabilní takový svět bude, je těžké předpovědět. Může být svým způsobem stabilní, pokud se bohaté země semknou kolem ideologie „my především“ a použijí technologie včetně vojenských k tomu, aby drželi chudé zkrátka. Lze si představit, že taková politika bude u části obyvatel bohatých zemí strašně nepopulární, což může být značným zdrojem nestability. Nicméně pokud bohatý Sever skutečně natvrdo vsadí na brutální hru reálpolitiky, bude moci nadále využívat například zdroje Afriky, i když obyvatelé tohoto kontinentu budou umírat po milionech.

Na druhou stranu, pozvednutí obyvatel rozvojového světa z chudoby by vedlo k vyšší spotřebě surovin a energie. Lze věřit tomu, že se pak podaří zastavit klimatické změny?

Nepochybně ano. Všechnu energii, kterou potřebujeme, můžeme vyrobit z obnovitelných zdrojů. V Africe je dost sluneční a větrné energie na to, aby pokryla spotřebu celého kontinentu. Nepotřebujeme lignit, uhlí, ropu, plyn. Musíme jen provést obrat, proti němuž existuje obrovský politický odpor. Zimbabwe, Nigérie, Jižní Afrika, to jsou státy, které disponují spoustou uhlí. Instinktivně chtějí své zásoby využít zadarmo; jsou prostě v zemi. Indie má hodně uhlí a staví uhelné elektrárny. V Číně vzniká jedna uhelná elektrárna za týden. To je naprosto šílené. Změnit to lze. Jestli se to podaří, je otázka.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte