Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Ženy už se tolik nebojí říct zaměstnavatelům: Tohle si prostě neobleču

Denní menu: výběr textů ze světových médií

Crew members of Virgin Atlantic Airways
Letušky aerolinek Virgin Atlantic - teď už mají na výběr • Autor: REUTERS

„Boty na podpatku jsou symbolem ženského útisku,” prohlásila předminulý týden profesorka Mary Beard na adresu známého výrobce luxusních bot Manola Blahnika, jehož značku proslavila zejména postava Carrie Bradshaw ze seriálu Sex ve městě. S tvrzením profesorky se sice nemusí ztotožnit každý, ale faktem zůstává, že pokud na podpatcích nemusí do práce chodit muži, proč by to mělo být povinností žen, míní Sirin Kale v článku mapujícím tuto narůstající nevoli a nazvaném Why should I have to work on stilts?: the women fighting sexist dress codes. „Ženy jsou často oběťmi pracovních dresscodu, i když zrovna nemusí nosit uniformu,“ píše tu.

Firemní dresscode ženám často nedává na výběr. Aby dodržely pravidla a vyhnuly se případnému vyhazovu, musí do práce obouvat vysoké podpatky, oblékat si určitý typ šatů a decentně se líčit. Někteří zaměstnavatelé zašli dokonce ještě dále a nařizují ženám, jaký typ a barvu podprsenky by měly pod blůzami nosit. Takto sešněrované poměry sice mohou znít jako z jiné doby, avšak zaměstnankyně musí podobně nesmyslným požadavkům stále čelit.

Reklama
Reklama

Nejnovější vzpouru proti firemním nařízením ztělesňuje japonská #KuToo kampaň. Hashtag Kutoo se odkazuje ke slovům kutsu (bota) a kutsuu (bolest) a hnutí #Metoo. Japonská herečka a spisovatelka Yumi Ishikawa sepsala petici proti povinnému nošení lodiček a výzvu s více než 23 tisíci podpisů předala ministerstvu práce. Požadavkem bylo zakázat zaměstnavatelům, aby nutily ženy obouvat si podpatky. U japonské vlády se však iniciativa nesetkala s pochopením. Ministr zdravotnictví a práce se dokonce postavil na stranu zaměstnavatelů s tím, že jsou lodičky „nezbytné“ a „vhodné“.

https://www.youtube.com/watch?v=JRh-L-7t4Hw

Další mediálně známá rozepře kvůli podpatkům pochází z doby před třemi lety. Účetní firma PricewaterhouseCoopers poslala domů svou zaměstnankyni Nicolu Thorp potom, co odmítla chodit v práci v lodičkách. Petice na podporu nyní známé herečky ze seriálu Pán času(Doctor Who) nasbírala dokonce 156 tisíc podpisů a měla stejný požadavek jako akce spojená s kampaní #KuToo - učinit povinnost nošení podpatků v zaměstnání protiprávní. A zároveň vybízela vládu k prošetření firemních kodexů.

Dokázat právně, že je žena takto diskriminována, ovšem není snadné. „Ještě stále nejsme v situaci, kdy bychom mohli říci, že je protiprávní požadovat boty na podpatku coby součást povinného dresscodu,” popisuje právnička Harini Iyengar specializující se na pracovní právo. To samé platí i pro make-up či nošení sukní. Pokud se nositelce nepodaří prokázat, že jsou tyto požadavky v rozporu s její pohlavní identitou nebo sexuální orientací, je na takové případy právo krátké.

Naopak zářný příklad ve světě pracovních kodexů představuje britská letecká společnost Virgin Atlantic. Její letušky si mohou vybrat, zda chtějí nosit sukni, či kalhoty - a odpadla jim také povinnost líčit se. Podle letušky a odborářky Claire Simpson je nicméně celkový vývoj v letecké branži velmi pozvolný, i když už letušky mohou častěji nosit nízkou obuv. Jiná ostrovní společnost sBritish Airway dokonce učinila krok zpátky. V květnu zakázala svým zaměstnankyním oblékat si pod uniformu podprsenky určitých barev a tvarů. Striktně musí nosit bílé prádlo pod bílou blůzu, což už Claire Simpson považuje za extrém.

https://www.youtube.com/watch?v=qPpbazgYkgk

Víc se začíná mluvit také o vzhledu pracovních uniforem, šatník ženy totiž reflektuje její postavení ve společnosti. „S tím, jak ženy začaly být více emancipované, posouvaly se také hranice předepsaného pracovního oděvu,“ vysvětluje historička módy Deirdre Clemente. Na pracovištích však přetrvává dvojí metr pro mužské a ženské oblékání. Pro muže firemní dresscode představuje oblek, kravatu a hladce oholené tváře. Dámská móda v korporátech sebou nese skryté překážky a její pravidla nejsou tak jednoznačná; pro ženský vzhled stále platí přísnější standard.

Hlavní tak zatím změna spočívá v tom, že už se dnes ženy nebojí říci: Neříkejte mi, co mám dělat se svým tělem a jak mám vypadat, je to má osobní volba. „Po letech mlčení nastal čas, kdy se ženy nebojí svým zaměstnavatelům sdělit, že si prostě něco neobléknou,“ říká historička Deirdre Clemente.

Radikálně to vyřešila dvaatřicetiletá Rosh Bertash pracující v oblasti kybernetické bezpečnosti. Svůj pracovní šatník pojala následovně: koupila si osmery identické černé šaty a nosí je do práce denně už od ledna 2017. „Ženy samy sebe vystavují stresu, aby stále vypadaly nápaditě, originálně a byly módní, zatímco muži často nosí to samé,“ vysvětluje svůj krok. Šatníková revoluce jí prý přinesla velkou úlevu - odpadla jí povinnost každodenního přemýšlení nad tím, co si oblékne. „Vynaložím spoustu kreativní energie ve své práci, takže je skvělé, že jí nemusím plýtvat na své oblečení.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte