Reklama
 
Společnost Vzdělávání

Vychováváme doma nový živočišný druh

No future: výpisky ze světa bez budoucnosti. Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality?

Stredni skola, Kouvola, Finsko.
Střední skola, Kouvola, Finsko; ilustrační foto • Autor: Matěj Stránský

V českém kontextu nevychází mnoho domácích titulů, které by o vzdělávání pojednávaly v širší sociologické a politologické perspektivě. Takže jsem knihu No future četl pozorně a kriticky, i když ji napsal kolega (Bob Kartous působí jako analytik informačního centra o vzdělávání EDUin). Její základní myšlenková linka je přehledná. Popisuje český vzdělávací systém jako parní stroj, kde učitelsko-rodičovská posádka přikládá, seč může, dokonce k mnohým změnám je ochotná, ale svět technologických i společenských změn jí přesto stále rychleji mizí za obzorem.

Ale ještě rychleji a dramatičtěji se mění děti samy. Se všemi digitálními nástavci a virtuálními extenzemi se transformují v nový živočišný druh, který jinak myslí, jinak cítí, a proto jsou pro něj zkušenosti předchozích generací jen velmi málo využitelné. Nehrozí tedy jen to, že školy ztratí kontakt s realitou, ale že se společnost rozštěpí podle kulturních a generačních linií. Což není dystopická vize budoucnosti, ale aktuální realita. To, co následuje, není rozhovor. Spíše zdůraznění, podtržení nebo doplnění těch míst knihy, která mi přijdou zajímavá a nesou témata, o nichž se tak často v médiích nemluví.

V textu opakovaně tvrdíš, že stav zdejší politické scény, ale i škol je logickým důsledkem posttotalitního myšlení. Pokud se ale podívám na politickou scénu a společenskou debatu nejen v Evropě, a to včetně zemí, kde funguje vzdělávání nesporně lépe, a totalitu nezažily, vidím stejnou polarizaci, stejnou kulturní válku, stejně demagogickou a nenávistnou argumentaci. Ani tam toho lepší vzdělávání mnoho nezmohlo. Takže si nejsem jistý, jestli opravdu „za všechno může škola“, respektive, že lepší vzdělávání tohle může vyřešit.

no-future

Reklama
Reklama

Tvrdím-li, že politika i škola odráží stav posttotalitní společnosti, neviním tím školu. Naopak říkám, že nemůžeme chtít po škole něco, čeho není schopna společnost, která jí vytváří zadání. Částečně máš pravdu v tom, že polarizace v některých tradičně demokratických zemích, které nezažily totalitu, je velmi podobná té středoevropské (Velká Británie, Itálie), na druhou stranu jsou země, které dokáží udržet velmi vysokou míru vnitřní soudržnosti (typicky Skandinávie). 21. století a digitální dimenze evidentně vystavují společnosti zátěžové zkoušce jejich soudržnosti. A vzdělávání, škola, v těch zemích, které mají vyšší odolnost, vědomě slouží jako tmel. Kořeny nízké soudržnosti mohou být různé, totalita či tradičně vysoká sociální nesourodost. Ke smůle těchto společností mohou škola a vzdělávání skutečně dobře eliminovat tyto faktory pouze tam, kde k tomu kulturně dospěli.

Učitelé jsou často rozhořčeni tím, že se na ně hází všechny problémy se vzděláváním i chováním dětí. Proto mě zaujaly ty pasáže, kde rozebíráš fakt, že první, kdo u dítěte drtí sebevědomí, nebývá škola, ale rodiče. A na druhé straně právě rodiče a prarodiče jsou ti, kdo nejrychleji ztrácejí autoritu, protože jejich životní zkušenosti a scénáře nejsou v měnící se realitě použitelné. Fakticky vychovávají nový živočišný druh, který žije v jim neznámém (digitálním) prostředí, kam za ním nemohou. Existují srozumitelné příklady takového generačního štěpení? Opravdu je to jiné než hodnotové a názorové rozdíly, které nastanou mezi každou generací rodičů a dětí?

Zkus si někdy poslechnout spontánní rozhovor třinácti čtrnácti letých o tom, co je přirozeně zajímá, co je baví. Mimoděk tím popisují svět, který obývají, respektive “barevné spektrum”, jehož filtrem ho vnímají. Domnívám se, že jsem poměrně “up to date”, v obraze, nicméně mnohdy tomu jazyku vůbec nerozumím. Používají názvy a jména, které neznám. V jejich světě se nedokážu orientovat. Jsem-li rodič, prarodič či učitel a nejsem schopen vstoupit do tohoto spektra, těžko tomu novému lidskému druhu rozumět. Nejistota, která z toho vyplývá, je často transformována do obvinění dětí z nesmyslnosti či popírání faktu, že by takový svět existoval - “Ty vaše hloupé hry a instagramy”. Mohou být hloupé, ale musím se s tím nejprve obeznámit, chci-li to tvrdit a chci-li rozumět či předložit něco lepšího k mání. Nedělám-li to, vzniká konflikt, respektive vzájemný nezájem.

Bob Kartous
Bob Kartous • Autor: Tomáš Krist / MFDNES + LN / Profimedia

Používáš termín „helikoptéroví rodiče“ pro ty, kteří stojí celé dospívání za zády svých dětí a pohánějí je ke stále většímu výkonu. To je dnes standardní výchovný model střední a vyšší střední třídy umožňující mnohým z těch dětí kariérně uspět. Co je na tom špatného?

Domnívám se, že střední třída začíná chápat, že to není úplně nejlepší způsob výchovy dětí. Vedou k tomu zkušenosti s tragickými případy mladých lidí, kteří v období vzpoury proti autoritě a vytváření vlastní, nezávislé identity vztyčí demonstrativně prostředníček a udělají přesný opak toho, co jejich rodiče s přehnanými ambicemi očekávají. Jeden známý byl velmi dlouho hrdý na svou dceru, budoucí reprezentantku, kterou pěkně systematicky driloval z pomyslné rodičovské helikoptéry. Až do okamžiku, kdy dcera dala velmi jasně najevo, že už stačilo: opakovaným útěkem z domova, narkotiky a absolutní rezignací na dosavadní život. Celé rodině se zhroutil život. Ale nemusí to být takto drastické, naopak, někdy je to cesta jako na polštářku vystlaném nejlepším peřím. Je to tak pohodlné, že chlapečkovi či dívence je třeba 35 a pořád jsou pevně spojeni pupeční šňůrou se svými rodiči. Kam by chvátali, když jim komfortní zóna vše dává. Nedávno jsem četl v deníku The Guardian blog jednoho takového otce, který prosil své děti, aby začaly brát za svůj život odpovědnost, že už je moc starý na to, aby vše dělal za ně. Děti to umí, ale je potřeba jim odpovědnost postupně předávat. Vrtulníkoví rodiče to nedělají.

Jakkoli nepopírám globální vliv virtuálních vzdělávacích prostředí typu Khan Academy, která budou s nástupem umělé inteligence ještě sofistikovanější, nepřijde mi pravděpodobné, že by mohly nahradit osobní charisma učitele a každodenní kontakt s ním.

Určitě nenahradí osobnost učitele, lidský kontakt, přirozenou autoritu či charisma, jsou-li jaké. Predikce vývoje pracovního trhu dokonce předpokládají, že zaměstnanost v oblasti vzdělávání poroste, je to jedna z ekonomických oblastí, které mají z hlediska trhu práce růst. Co tvrdím, to je potřeba radikální změny v povaze a náplni učitelské práce. Tu současnou totiž může umělá inteligence velmi dobře pohltit. V knize to vysvětluju na matematice, základním stavebním kameni současné školy. Kognitivní systémy na bázi umělé inteligence velmi přesně otestují každé dítě, velmi přesně identifikují problém, velmi dobře najdou vhodný způsob a materiály, určí tempo, v gamifikované formě nabídnou motivaci. Je možné, že dokonalost bude taková, že dítě si ani nevšimne, že se učí matematiku. Musíme si uvědomit, že uvažujeme o potenci, která naprosto přesahuje kapacitu našich mozků. Učitelé, kteří budou soupeřit s umělou inteligencí, budou k ničemu. Učitelé, kteří budou umět to, co neumí umělá inteligence, budou vysoce důležití. Jejich kvalifikace ale musí být mnohem více orientována na celkový osobnostní rozvoj. Budou to převážně psychologové, kouči a mentoři adaptovaní na svět v jeho proměnlivosti. Měli by být.

Eduin

Na závěr knížky tvrdíš, že v proměně vzdělávání je nutné být radikální. Co to znamená? Oblastí, v nichž dospěl společenský vývoj do momentu, kdy se bez radikální změny neobejdeme, je víc. A v žádné z nich to nevypadá, že bychom – prakticky bez rozdílu společenského zřízení – té radikální proměny byli schopni.

Zatím nejsme, protože původní modely zdánlivě stále přinášejí ovoce. I přesto, že je mnohdy naprosto očividné, kterak se původní struktura světa hroutí a je nahrazována entropií, ze které nejvíce těží evolučně orientovaní jedinci a skupiny, pro něž je jediným měřítkem adaptace a dovednost udržet se nahoře ve společenské hierarchii, ať už je postavena na lidských právech nebo brutalitě. Brexit, Trump, Orbán, Salvini, tragikomedie české politické scény, to všechno jsou dostatečně silné projevy toho, jak se dosavadní společenská smlouva liberálně demokratického zřízení na mnoha místech trhá a jak snadné je ji v digitálním věku cupovat.

A co se musí změnit, pokud tomu chceme zabránit?

Chceme-li skutečně zachovat demokracii ve stále více korporativistickém prostředí, v němž reálná moc přechází na domácí oligarchie či globální technologické obry, musíme nutně na prvním místě v oblasti výchovy a vzdělávání posilovat v prvé řadě osobnostní rozvoj, hluboké pochopení sociálních principů, občanství a participace. Na tom stojí soudržnost. Potřebujeme také umět dovádět děti k maximu využití jejich velmi pestrého potenciálu. Pragmaticky řečeno: do budoucnosti nemůžeme počítat s ničím jiným než lidskými mozky a osobnostmi, které jdou originální cestou, jsou ochotny uvážlivě riskovat a jsou odpovědné za sebe i za ostatní. K tomu je ale třeba ze škol udělat skutečná rozvojová centra, ve kterých působí společenské elity vybavené vynikající kvalifikací pro svou práci a schopností ji dále prohlubovat. Učitelé, psychologové, sociální pracovníci, školy otevřené světu okolo, vzdělávání odehrávající se stále více mimo skanzeny školních budov. A nejprve potřebujeme pochopit, že vzdělávání je nejdůležitější investiční segment. Z českého pohledu je to skutečně velmi radikální požadavek.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin

https://video.aktualne.cz/dvtv/kartous-nase-deti-budou-jinym-lidskym-druhem-musime-se-zamys/r~b0d73232fc1c11e9926e0cc47ab5f122/

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Feřtek

externí redaktor, respekt.cz

fertek300.jpg
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte