Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost, Vzdělávání

Opravdu si žáci zaslouží pár facek?

Proč je česká veřejnost tak vstřícná vůči tělesným trestům

Něco tu nesedí. Názory veřejnosti se míjejí s realitou škol. Opakovaná vlna mediální debaty o „bohnické facce“ ukazuje stále totéž. Česká veřejnost je velmi silně nakloněna tělesným trestům, a to i ve škole. Aktuální hlasování na idnes.cz pod otázkou, zda čtenáři považují facku dítěti za učitelovo selhání, říká, že s fackou jako výchovným prostředkem souhlasí pět a půl tisíce lidí, za pedagogické selhání ji považuje jen šest set. Opravdu je situace ve školách tak tragická, že nezbývá, než začít děti mlátit?

Na to, jaké jsou děti, se ptám na školách dlouhodobě a systematicky. Většinová odpověď (tak v poměru 9:1) zní, že děti jsou pořád stejné, jen je občas těžší vyjít s rodiči; případně si učitelky sem tam stěžují, že jsou děti rozptýlenější a nemají z rodin jasně stanovené hranice. Ale není to nic, co by se nedalo pedagogicky zvládnout.

Fakticky totéž je vidět přímo v hodinách. Učitelky a učitelé se v naprosté většině případů chovají k dětem vstřícně, a jestli vás ve třídách něco překvapí, tak až nečekaná míra poslušnosti a kázně ze strany žáků. Na prvním stupni jednoznačně, na druhém stupni občas vidíte otrávený ksicht, ale o nezvladatelnosti nemůže být řeč. Jistě to tak není všude a jistě existují obtížně zvladatelné děti, ale rozhodně není nejmenší důvod, proč zavádět či tolerovat fyzické tresty a mluvit o hrozící katastrofě.

Eduin

Odborná veřejnost má jasno. Fyzický trest žákovi je profesionální selhání, které navíc nic nevyřeší, jen zvyšuje obecnou míru agresivity a vzbuzuje v dětech představu, že kdo má moc, může ji beztrestně zneužít. Ano, i učitel je člověk a může selhat, ale pořád jde o selhání, ne legitimní postup.

Tak z čeho tedy plyne tak rozšířená představa, že děti jsou strašné a škoda facky, která padne vedle? Trochu paradoxní odpověď lze najít v tom, co říkají dětští psychologové ( Zdeněk Martínek na DVtv). V jejich ordinacích se objevují stále častěji bezhraniční děti - tedy ty, jimž rodiče nejsou schopní stanovit pravidla chování tak, aby měly jasno, jak je vykolíkované hřiště a kde je zároveň prostor, v jehož rámci o sobě mohou rozhodovat sami. Rodiče, ne všichni, ale pravděpodobně rostoucí podíl, nejsou buď schopni hranice stanovit, nebo naopak hlídají, řídí a trestají dítě na každém kroku. Těžko říct, co z toho je horší.

Že by tedy fakticky „jungovský stín“? Neuvědomované přiznání, že výchovnou rodičovskou roli nezvládám a fakticky žádám, aby to za mě vyřešil někdo jiný, vyšší trestající autorita? Možná ano, ve spojitosti s obecnou postupnou radikalizací mainstreamové části české veřejnosti.

V tomto smyslu jedna drobná poznámka na závěr. S fyzickým násilím ze strany učitelů se ve školách téměř nesetkáte. Ale občas je k vidění drobné ponižování, které si učitelé ani neuvědomují. Poznámky typu: Ty kdybys jednou zkusil myslet, viď? Kdybys věnovala učení tolik pozornosti, jako tomu, jak vypadáš. To se cpeš i při hodině? Podívej se na sebe! Tohle pošlapávání osobnosti leckdy ubližuje hůř než pohlavek či facka.

Když se na některé škole tohle nevyskytuje, ptám se proč. Jeden z ředitelů to vysvětlil jasně: Když jsem před pár lety nastoupil, chovali se tady k době všichni dost hrozně. První, co jsem řešil, bylo, jak se chovám k učitelům já, jak se oni chovají k sobě navzájem a jak se chovají k dětem. A pak jsem najednou zjistil, že děti vlastně vůbec řešit nemusím. Ony prostě jen opakují, co vidí okolo sebe. Podepisuji do posledního písmene.

Debatu Tělesný trest je důsledkem nezvládnutí situace a neznalosti funkčního řešení si můžete pustit ZDE.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].