Mimozemšťany zatím k vysvětlení nepotřebujeme

Hvězda s nepřitažlivým názvem KIC 8462852 se chová způsobem, který věda neumí uspokojivě vysvětlit. Údaje z kosmického dalekohledu Kepler před časem ukázaly, že její jasnost nepředvídatelně kolísá: během let 2009 - 2013, kdy ji dalekohled pozoroval, hvězda asi desetkrát krátkodobě potemněla, jako by ji cosi nepravidelně zakrývalo. Planeta to ale být nemohla; hvězda ztrácela až 22 procent jasnosti, zatímco i velká planeta odstíní zpravidla pouhé jednotky procent.

Americký teoretický fyzik Freeman Dyson spekuloval už počátkem šedesátých let minulého století o tom, že velmi vyspělá technologická civilizace by mohla vybudovat celé roje obrovských kosmických sídlišť a solárních elektráren, které by obíhaly její slunce – aby uspokojila rostoucí nároky na energii a životní prostor, Hvězda na pomezí souhvězdí Labutě a Lyry - podle objevitelky záhadného kolísání jasu, astronomky Tabethy Boyajian, přezdívaná Tabbyina - by mohla být důkazem o existenci podobných umělých objektů, jež hvězdu na svých orbitálních drahách zakrývají.

Jedním z dalších vědců, kteří chování Tabbyiny hvězdy zkoumali, byl Joshua Simon, astrofyzik z kalifornské Pasadeny. Znovu prostudoval údaje z dalekohledu Kepler a zjistil, že hvězda mění jasnost také v dlouhodobějším horizontu: během prvních zhruba tří let pozorování potemněla o necelé procento. Poté se proces dokonce ještě dramaticky zrychlil; během následujících dvou set dní pohasla o další 2,5 procenta, poté se její jasnost na čas ustálila. Jak to bylo dál, nevíme. Dalekohled Kepler se v roce 2013 rozbil - a i když se jej později podařilo oživit, k pozorování dané oblasti se už nevrátil.

Mohou krátkodobé pohasínání hvězdy, tedy kolísání jasu objevené Tabethou Boyajian, způsobovat obří mimozemské stavby umělého původu?

Takové vysvětlení zatím nepotřebujeme. Neznáme důvěryhodný způsob, jak vysvětlit veškeré pozorované chování hvězdy, ale to neznamená, že jsme už vyloučili všechny možnosti a musíme se uchýlit k mimozemské inteligenci. Z pohledu lidí, kteří hledají kosmické civilizace a potřebují tipy, kde pátrat, má smysl zaměřit radioteleskop na hvězdu, která se chová podivně. Což se také stalo, data se dosud analyzují. Z pohledu astrofyziky nás ale ještě čeká spousta práce, spousta prověřování všech těch nepravděpodobných, leč možných scénářů, které byly navrženy, aby úkaz vysvětlily.

Vy jste pomohl ukázat, že hvězda může pohasínat i dlouhodobě. Jak si to vysvětlujete?

V článku, který jsme publikovali, navrhujeme, že mohlo dojít ke kolizi v soustavě hvězdy brzy poté, co ji dalekohled Kepler začal pozorovat. Jestliže se například dvě planety spolu srazí, mohou vytvořit obrovský oblak prachu, který bude kolem hvězdy obíhat.

Proč by se měl takový mrak projevit právě způsobem, který jste pozorovali?

Představujeme si to zhruba tak, že mrak mohl nejprve způsobit postupné, tři roky trvající slábnutí jasu, poté se mezi dalekohled a hvězdu nasunula jeho hustší část a hvězda ještě rychleji potemněla. To může způsobit část zvláštního chování hvězdy, ale stěží to vysvětlí vše.

Jak daleko od hvězdy by mrak musel být?

Pravděpodobně by obíhal celkem blízko. Tým, který chování hvězdy popsal jako první, se domníval, že krátkodobé poklesy jasnosti se vyskytují s periodou 48 dní, což by znamenalo, že objekt, který hvězdu zakrývá, k ní má blíže než Merkur ke Slunci. Podle pozdější práce však taková periodicita neexistuje, krátkodobé poklesy jasnosti přicházejí náhodně, takže nelze říci, kde ten materiál je. Může být ve vzdálenosti, kde v naší sluneční soustavě obíhá Země nebo Mars.

Nebo také někde úplně jinde. Po našem článku si kolega Jason Wright z Penn State University a další autoři zkusili představit jakékoliv možné místo, kde by materiál zastiňující hvězdu mohl být: v naší sluneční soustavě, někde v mezihvězdném prostoru nebo v soustavě té hvězdy. A přiklonili se k tomu, že materiál je mezihvězdný plyn a prach někde mezi Sluncem a hvězdou KIC 8462852, která je něco přes tisíc světelných let daleko. Chci se pomocí dalších pozorování pokusit zjistit, zda se nemýlí.

Nemůže se něco dít přímo s hvězdou, s termojadernými reakcemi, které v ní probíhají?

Projevilo by se to během mnohem delších časových škál, nikoliv během dní nebo měsíců. U hvězd podobných Slunci dochází ke změnám vnitřní struktury nebo jaderných reakcí v horizontu stovek milionů a miliard let. V našem článku jsme se zabývali také možností, že změny jasnosti, které jsme zaznamenali, způsobuje velká tmavá skvrna na jednom z pólů hvězdy. Pokud z naší sluneční soustavy skutečně hledíme na pól hvězdy a skvrna je blízko něj, vidíme ji pořád. Možná se v průběhu let postupně zvětšovala a způsobovala slábnutí jasu. To ale nevysvětluje původní podivné chování, prudké pohasínání v řádu pouhých dní. Navíc na hvězdě tohoto typu nikdy nebyla pozorována žádná polární skvrna.

Dozvíme se časem, jak to s Tabbyinou hvězdou je?

Doufám, že ano. Za uplynulý rok a půl jsme toho hodně zjistili. Je slušná šance, že za dalších pár let budeme znát odpověď.

Proč se Joshua Simon začal o Tabbyinu hvězdu zajímat? A co lze o záhadné hvězdě vyčíst z více než sto let starých snímků oblohy? Čtěte v novém Respektu 1/2017