Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Miloš Zeman říkal, že pomáhat uprchlíkům je naše povinnost

S Liborem Roučkem o jeho pamětech, emigraci a proměně současného prezidenta

Libor Rouček
Autor: Milan Jaroš

Libor Rouček je perfektní západoevropský penzista. Přesně padnoucí sako, běloskvoucí košile, zářivý úsměv a opálená tvář. Většina veřejnosti si na něj zřejmě pamatuje jako na bývalého mluvčího Zemanovy vlády (1998–2002), část si ho spojí s funkcí europoslance, někdo možná s rádiem Hlas Ameriky, kde pracoval. Rouček v září oslavil pětašedesátku, čerstvě se stal důchodcem a před několika dny mu vyšla autobiografická knížka Můj a náš příběh. Popisuje v ní práci pro Zemana, život v emigraci, dramatické životní momenty včetně toho, kdy málem uhořel v hongkongském hotelu, a nakonec i “podraz” - jak nazval svoje umístění na nevolitelné místo kandidátky ČSSD do eurovoleb v roce 2014, což po deseti letech ve sněmu EU ukončilo jeho politickou kariéru. Přesto si nestěžuje. Z české strany koordinuje Česko-německé diskusní fórum, což ho “baví”, a užívá si evropský důchod. Právě teď se chystá s nejmladším synem několik týdnů cestovat po Latinské Americe.

Respekt zrovna vydal speciál o roku 1989, v němž přináší mimo jiné příběhy lidí, kteří tehdy odešli za hranice. Vy jste emigroval v roce 1977. Za jakých okolností jste odešel?

Začalo to už během srpnové invaze 1968, která mne a rodiče zastihla v Jugoslávii a Rakousku. Byli jsme tam na dovolené a už tehdy jsme řešili, jestli zůstat, nebo se vracet. Máma byla svolná se nevracet, já jsem byl rozpolcený, ale otec nechtěl. Říkal, že doma máme dům, práci, že neumíme pořádně žádnou řeč a že se mu nechce začínat někde po čtyřicítce od nuly. Rozhodl to tedy táta, vrátili jsme se, ale ve mně to od té doby zůstalo.

Co přesně?

Když jsme přejížděli hranice v Dolním Dvořišti, pohraničníci se nás ptali, jestli to myslíme vážně, když jsou vevnitř tanky - a ty jsme taky za další kilometry uviděli. Mně bylo třináct a pořád jsem v sobě přemílal, proč jsou někde tanky a země je zavřená a jinde je svoboda, člověk je volný a může jet ven. Když jsem pak dodělal gymnázium, rozhodl jsem se, že chci věci měnit - a abych je mohl měnit, musím jim porozumět. To znamená jít studovat politologii, která tady ale nebyla. Rozhodnutí emigrovat pak pár let zrálo a nakonec v úplném závěru jsem musel předstírat sebevraždu, protože mi přišel povolávací rozkaz na vojnu. Kopnul jsem do sebe několik panáků a snědl prášky na spaní, abych dostal potvrzení, že jsem nezpůsobilý jít na vojnu. To se i stalo - když naši tehdy přišli z práce domů a našli mě v bezvědomí, psychiatr v nemocnici mi druhý den napsal, že jsem psychicky labilní. O několik týdnů později jsme pak zase odjeli do Jugoslávie a já se už nevrátil. Dostopoval jsem s jedním Jugoslávcem do Mnichova, stoupl si před radnici s československou vlaječkou v ruce a během pěti minut se mě někdo ujal.

Později jste se oženil s Australankou, získal australské občanství a žil jste tam. Jak jste ocitl v Hlasu Ameriky ve Washingtonu?

Když jsem dostudoval politologii ve Vídni, chtěl jsem pracovat pro Svobodnou Evropu v Mnichově, protože mi to přišlo jako nejúčinnější, co bych jako emigrant mohl dělat pro změnu v Československu. Moje žena Mary ale neuměla německy, a tak jsem si řekl, že zkusím alternativu, Hlas Ameriky, protože v Americe budeme moct oba pracovat. Přihlásil jsem se, vzali mě a ve washingtonské redakci jsem pak několik let pracoval. Zastihla mě tam i sametová revoluce. Měl jsem zrovna službu, protože mi bylo jasné, že na Československo přijde řada 17. listopadu.

To jste byl asi jediný, kdo to věděl dopředu.

Nevěděl - ale viděl jsem, že při každém podobném výročí byly v Československu po roce 1988 demonstrace a pokaždé sílily. Zamluvil jsem si proto službu na 17., 18. a 19. listopadu. Hlas Ameriky vysílal tři hodiny denně, hlavní vysílací čas byl od devíti do jedenácti dopoledne, poslouchaly ho tady údajně až tři miliony lidí - a těm jsem 18. listopadu dopoledne oznamoval, co se stalo v Praze na Národní třídě.

roucek-8592
Autor: Milan Jaroš

Kdy a proč jste se pak vrátil?

Já jsem odcházel s tím něco dělat - až se to tady zhroutí, že se vrátím. A to se i stalo. Ale měl jsem za ženu cizinku, měli jsme spolu dva syny a to můj návrat poznamenalo. Zpočátku po revoluci jsem kombinoval pobyt ve Washingtonu a v Praze coby zpravodaj Hlasu Ameriky, chtěl jsem být s rodinou a zároveň mě to táhlo sem. Snažili jsme se s Mary spojit nespojitelné, práci na dvou kontinentech a rodinu, až se nám manželství rozpadlo. Natrvalo jsem se pak vrátil v roce 1997.

Kdy se z vás stal sociální demokrat?

Máme to v rodině. Už můj pražský děda, tiskař, byl sociální demokrat. Mezi válkami pracoval v Lidovém domě a tiskl Právo lidu, sociálnědemokratické noviny. V Rakousku, kde jsem po emigraci studoval a žil, vládla sociální demokracie a já jsem mohl pozorovat, co to znamenalo v praxi. Že to bylo celé společenské hnutí, strana měla statisíce členů, pomáhala vzdělávat negramotné dělníky z venkova, bila se za jejich šance. Ani já jsem se nenarodil se stříbrnou lžičkou a sociální demokracie mi pomohla splnit si sny. Vystudoval jsem ve Vídni - a vystudoval jsem proto, že jsem tam nemusel platit školné a měl jsem rovné šance jako ostatní. Přijali mě pak i na Kolumbijskou univerzitu v New Yorku, ale už tehdy se tam platilo 15 až 20 tisíc dolarů ročně a na to jsem neměl. Díky sociálnědemokratickému kancléři Brunovi Kreiskému jsem se po téměř pěti letech taky mohl setkat s mojí mámou, kterou českoslovenští komunisté nechtěli pustit, pomohla až jeho intervence - potkal jsem se s ním v dokumentačním středisku SPÖ, které šéfoval. Byl jsem v kontaktu také s českými exilovými sociálními demokraty a 19. listopadu v Hlasu Ameriky jsem přečetl do rádia prohlášení o obnovení ČSSD. Do strany jsem ale vstoupil až po návratu v roce 1997.

Jak jste se stal mluvčím vlády Miloše Zemana?

Dělal jsem rozhovor s Milošem Zemanem ještě coby redaktor Hlasu Ameriky, někdy v roce 1990, 1991. Tehdy Miloš Zeman tvrdil, že je liberál, a jeho vzory jsou Churchill a de Gaulle. Jak šel čas, Miloš poznal, že liberální střed je obsazený Občanským hnutím a lidmi okolo Havla, napravo byl zase Václav Klaus. Volno bylo nalevo. Pak jsem s ním byl průběžně ve styku, volal mi pak už jako sociální demokrat a pozdější lídr strany, ať kandiduju. To jsem udělal až v tom roce 1997 - a protože tehdy onemocněl mluvčí ČSSD, stal jsem se mluvčím já. A když pak ČSSD vyhrála volby, stal jsem se i mluvčím vlády.

Zemanovu vládu umožnil cynický mocenský pakt, opoziční smlouva s ODS. Neměl jste pochybnosti, zejména když jste řadu let žil v zemích nepoznamenaných komunistickou totalitou?

Neměl. Z Rakouska jsem byl zvyklý na velké koalice a Zemanova vláda pracovala, splnila 75–80 procent svých cílů. Země dokončila vstup do NATO, Pavel Rychetský nás po legislativní stránce dostal do EU, zahraniční politika mi dávala smysl. Kamkoli jsme tehdy jeli, Miloš Zeman mluvil o lidských právech - v tom smyslu, že tohle je zahraniční politika České republiky, tohle jsme my. Dodnes si pamatuju a je to i v mé knize, jak při návratu z návštěvy Moskvy v roce 2002 naše letadlo udělalo mezipřistání ve Vilniusu, a jeli jsme s Milošem po silnici do Minsku, kde měl setkání s běloruskými sociálními demokraty, čili pronásledovanou a vězněnou opozicí vůči Lukašenkovi. Ten celý den vyvolával, že se chce s premiérem také setkat. Miloš Zeman řekl, že to udělá, jenom když u toho budou oni sociálnědemokratičtí opozičníci. A bral se i za uprchlíky. Byla druhá balkánská krize, přišlo k nám několik desítek tisíc lidí a nikdo neřešil, jestli to byli křesťané nebo muslimové. Zeman řekl, že je naší morální povinností pomáhat a žádná diskuse o tom nebyla.

Jak si tedy vysvětlujete Miloše Zemana roku 2019, který zve 21. srpna komunisty na Hrad, nadbíhá extrémní pravici a lidsko-právní aktivisty zesměšňuje?

Zahořkl - a to zahořknutí spolu s obrovskou touhou po moci a množstvím alkoholu po desítky let stvořily takového Miloše Zemana, jaký je dnes. Přesto přese všechno jsem si ale myslel, že když byl nakonec zvolen v té přímé volbě, bude se chovat jako státník. Přenese se nad osobní spory a bude jako de Gaulle nebo Churchill - jeho vzory. Neudělal to. Mstí se, a protože vidí budoucnost spojenou s nacionalismem a populismem, důsledně se podle toho chová. Ze začátku, když jsem vstoupil do ČSSD, se Milošovi strašně líbilo, že jsem emigrant-navrátilec, že jsem žil a pracoval v Americe. Ostatní novináři byli blbečci, jen já jsem prošel, protože jsem pracoval v Hlasu Ameriky. Dnes je to v jeho optice stigma - být ze Západu. Proč se ale tolik snaží rozkývat svým chováním celou zemi, ačkoli už nebude kandidovat, pro to vysvětlení nemám. Ve své knize ale popisuju několik méně známých momentů s ním, třeba to něco osvětlí.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte