Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Jan Piňos: Je to začátek něčeho, co zásadně promění Evropu

Rozhovor s ekologem a aktivistou o stoupající nervozitě uprchlíků a dramatu na srbské hranici, které Češi pomáhají řešit

IMG_6265yyyy
Zdroj: Archiv autora

Jan Piňos je veteránem ekologického hnutí. Má za sebou blokády Temelína i Šumavy, pracoval v Greenpeace nebo teď Hnutí Duha. Několik let působil i ve státní správě jako šéf CHKO Broumovsko. V září se už nevydržel dívat na uprchlickou krizi skrz média a vydal se uprchlíkům vstříc. Od té doby pomáhá vést mezinárodní tým dobrovolníků a je v plném nasazení.

Jak jste s pomocí začal?

V Röszke na srbsko-maďarské hranici. Sedli jsme jednoho dne do auta s bývalými kolegy, které znám z Greenpeace, šumavské blokády nebo dalších akcí, a odjeli jsme tam. Celé léto jsem se před tím snažil dostat do projektu s názvem See-Watch. Jde o loď, která jezdí po Středozemním moři a hledá tonoucí uprchlíky. Když je vidí, nahlásí to velkým lodím, které mají podle evropského práva povinnost uprchlíky zachránit. Na See-Watch je ale tak dlouhý pořadník dobrovolníků, že nebyla šance. Tak jsem se rozjel do Maďarska.

Reportáž z cesty z uprchlíky: Jak se zdolává pevnost Evropa

Měl jste představu, co je třeba dělat?

Snažil jsem se informovat přicházející tisíce utečenců, kudy mají pokračovat. Bylo pro mě důležité nasát atmosféru, sblížit se s těmi lidmi a zjistit, jak důležitá je vlastně informační práce. Tedy nejen poskytovat materiální pomoc, ale dávat jim i rady a něco - tak říkajíc - ze srdce.

Co znamená „ze srdce“?

Jde o jakousi solidaritu, kterou projevuji i ve své práci v ochraně přírody. Kromě téhle emocionální stránky je tam ještě jistá rozumová motivace: na základě ekologických znalostí o změně klimatu a ubývání vody jsem přesvědčený, že tahle uprchlická vlna není žádná výchylka. Jde o začátek něčeho, co zásadním způsobem promění tvář Evropy. Stačí několik neúrod a směrem k nám se pohnou desítky milionů klimatických uprchlíků. Proto si myslím, že je třeba jim vyjít vstříc. Nemáme se křečovitě bránit nějakými ploty, protože ploty jsou pouze iluzí. Lepší je vyjít změnám vstříc, jejichž jsme součástí. Čím víc se budeme křečovitě držet našich hodnot a našeho životního stylu, tím to bude horší. Čím víc budeme agresivnější vůči uprchlíkům, tím zvyšujeme pravděpodobnost, že oni budou agresivnější vůči nám.

Migrants covered with blankets line up to board a train to continue their journey from Tovarnik
Uprchlíci v Tovarniku • Zdroj: Globe Media / Reuters

Diskuse se vede o míře, s níž máme uprchlíky přijímat. Pomoc nemusí mít hranice, schopnost Evropy uprchlíky přijmout hranice má. Kde ji vidíte vy?

My zatím děláme čistou humanitární pomoc. Neřešíme, jaké jsou možnost Evropy, kolik je schopná absorbovat uprchlíků. Jsme samozřejmě kritičtí ke středoevropským vládám, že nechtějí přijmout uprchlíky. Podle mě ale nikdo neví, jaká je absorpce Evropy. To ukáže až praxe.

Kam jste se posunul z maďarsko-srbské hranice?

Jeli jsme do Tovarniku, chorvatského městečka na hranici se Srbskem. Tam byla zrovna hodně napjatá situace. Snažili jsme se pomoct ji řešit a já začal pracovat jako koordinátor v mezinárodním česko-německo-rakouském týmu.

Jak jste se k tomu dostal?

Spontánně. Přijel jsem na místo a ti Němci už o mně věděli. Měli o mě reference, že mám zkušenosti s podobnými akcemi v minulosti a že umím organizovat lidi v extrémních podmínkách. Tak mě rádi kooptovali. Pak ještě přibyl jeden Belgičan, také spontánně. Prostě se vždy nějak najdeme, vyčicháme a dáme se dohromady.

Jak váš tým pracuje?

Má asi padesát lidí. Začali jsme sepisovat potřebné úkoly, rozdělili jsme se do malých skupin, které měly na starosti konkrétní priority. Třeba zajistit jídlo, oblečení, vyjednávat s policií, vyjednávat s chorvatským Červeným křížem o tom, jaký bude náš statut dobrovolníků. To je zvlášť ošemetná věc, protože se musí vyjasnit, kde a do jaké míry můžeme pomáhat, když nejsme oficiální organizace. Srbové i Chorvaté jsou na to velice citliví.

Reklama

A man assisted by a humanitarian aid worker pushes two children in a wheelchair as migrants arrive…
Uprchlíci v Tovarniku • Zdroj: Globe Media / Reuters

Jak jste tohle vyřešili?

Bohužel komunikaci s Červeným křížem jsme nevyřešili. Jak na chorvatské, tak na srbské straně je Červený kříž jedinou institucí pověřenou vládou, aby poskytovala pomoc. Podle mých zkušeností neakceptují dobrovolníky, pokud nemají nějaké kulaté razítko a zmocnění od své vlády. To je náš jediný kámen úrazu, který nám brání pomáhat ještě účinněji.

Co v praxi znamená pojem „neakceptují“?

Třeba v Tovarniku nám zakazovali chodit do prostoru, kde byli policií drženi uprchlíci bez osobní účasti chorvatských pracovníků Červeného kříže. To říkali první den. Pak ale rychle pochopili, že se tím pomoc paralyzuje, protože Červený kříž tam měl jen tři lidí, zatímco nás tam bylo třicet, později padesát. Pochopili, že v jejich silách není nás nějak brzdit prakticky, neřkuli morálně. Tak to vzdali a nechali nás normálně fungovat. Tedy nosit uprchlíkům jídlo a pití, vyhledávat lékařům zraněné lidi atd. Mluvíme o prostoru, kde na odvoz vlakem čekalo pět, někdy až deset tisíc lidí.

Jak se vám jednaly s místními úřady?

Na místní radnici nás přijali vstřícně, ale nebyli nám schopni pomoct.

Co jste potřebovali?

Informace, nakopírovat letáky, dostat se k zásobám velkých organizací, které sice měly sklady s oblečením a jídlem, ale zase neměly na místě lidí, které jsme měli my. Ta představa však byla nereálná.

Migrants continue their journey after crossing the border in Bapska
Uprchlíci v Bapske • Zdroj: Globe Media / Reuters

Na co jste naráželi?

Na neschopnost nás akceptovat jako partnery pro pomoc. Jednak kvůli nedostatku ochoty a pak i kvůli nedostatečně rozvinuté občanské společnosti v Chorvatsku i Srbsku, kde v prostoru mezi politikou a lidmi nic není. Nejsou zvyklí na neziskovky, na dobrovolnickou práci, proto nám nedůvěřují. Na vině může být i určitá řevnivost, protože výsledky práce dobrovolníků jsou ohromné. Jsou tam denně desítky lidí v akci. Chodí k uprchlíkům a aktivně jim nabízí pomoc, nosí starým lidem tašky, přenášejí miminka, přezouvají stařečky, dívají se na jejich puchýře, přinášejí jim nové boty. Velké organizace tam mají několik pasivních lidí, kteří jsou ve svých stáncích vyzdobených pěknými logy, a když jdu kolem, tak se mezi sebou baví. Mezi výkonností dobrovolníků na jedné straně a Červeným křížem nebo UNHCR na straně druhé je velký rozdíl.

Ale není to přirozené? Pokud máte humanitární pomoc jako zaměstnání a už jste v něm leccos zažil, těžko budete v aktivitě konkurovat nadšeným dobrovolníkům, kteří přijeli na tři dny. Lidé z UNHCR už asi zažili horší věci, než jsou puchýře na nohách uprchlíků.

Rozumím, může to tím být. Na druhé straně, když už tam jsou, mohli by pracovat aktivněji. Kdyby tam někdo umíral, tak samozřejmě budou dávat přednost v pomoci tomu, kdo umírá. Pokud ale nikdo neumírá a jsou tam lidé, kteří mají nohy nadranc, proč neposkytnou aktivní pomoct aspoň jim?

Už jsem to ale zažil na jaře v Nepálu, kde jsem byl pomáhat po zemětřesení. Nepálská vláda úplně selhala, nebyla schopná dary distribuovat. Červený kříž a UNHCR jezdily jenom tam, kam dojely velkými auty. Dobrovolníci šli do vesnic v horách. Pomáhali si navzájem, měli zorganizovaná dobrovolnická centra, měli materiál, dopravu. Byli aktivní. A stejnou zkušenost mám teď s uprchlickou vlnu. Zase to jsou dobrovolníci, kteří suplují činnost státu a největších humanitárních organizací. Ale já se nedivím, že tam nemají desítky lidí. Spíš se divím, že nám svoje velké zdroje neposkytnou.

Vysvětlili vám proč?

Ne, nebavili se s námi. V dalších dnech už ale problém nebyl, protože my je svou aktivitou zatlačili do pozadí.

Odkud jste vozili jídlo a oblečení?

Oblečení vozili lidi z Čech, něco se přesunulo ze skladů z Maďarska. Jídlo jsme většinou kupovali na místě.

Z čeho se platilo?

Ze sbírek od individuálních přispěvatelů, které tam lidi vozili.

Proč jste se pak přesunuli z Tovarniku na druhou stranu hranice do Srbska?

Situace v Tovarniku se postupně vyřešila. Podle mě na tom mají zásluhu novináři, kteří přijeli. Na začátku tam čekaly tisíce lidí i několik dní na odvoz víceméně bez pomoci, protože my jsme nedokázali pomoc všem. Pak tam přijelo tolik novinářů, že z toho mělo Chorvatsko nepěknou reputaci. Tak Chorvati zřídili velký sběrný tábor pro několik tisíc lidí, najeli desítky autobusů, které čekající uprchlíky odvezly, a problém Tovarniku za několik hodin zmizel. Ve skutečnosti se ale odtlačil o dva kilometry dál na srbské území do města Šid, kde se lidé začali hromadit. Chorvati totiž zavřeli hranici.

Bapska
Bapska • Zdroj: Google
Jakým způsobem to udělali?

Policie zatarasila přístupové cesty, takže za jedinou noc se v Šidu nahromadilo pět tisíc lidí, kteří zůstali na poli bez vody a jídla na území nikoho mezi celnicemi. Tak jsme se tam přesunuli a den a půl jsme poskytovali pomoc tam. Když se rozneslo, že je hranice neprůchodná, začaly srbské autobusy jezdící od makedonské hranice vozit uprchlíky na pět kilometrů vzdálený přechod do Bapske. Odtud pak chodili uprchlíci patnáct kilometrů do sběrného tábora na chorvatské straně. Tak jsme se přesunuli do Bapske. Zřídili jsme na té trase náš podpůrný stánek s jídlem a začali jsme rodiny s miminky těch patnáct kilometrů vozit našimi auty, abychom jim zkrátili cestu. Dalšího rána pak Chorvaté přistavěli autobusy a začali je od srbské hranice odvážet sami.

Přesun lidí tedy zase začal fungovat?

Spíš ne. Při čekání na chorvatské autobusy se na srbské straně dál hromadilo několik tisíc uprchlíků, vznikala tam tlačenice, málem ušlapali nějaké děti. Čekali tam staří lidé na kolečkových židlích a podobné srdceryvné scény. Tak to vypadalo několik dní. Nám se pak povedlo vytvořit systém jemné organizace uprchlíků do asi padesátičlenných skupin, které se vejdou do jednoho autobusu. Dělali jsme to podle rodin. Předtím byly rodiny trhané od sebe, proto vznikaly u vlaků a autobusů dramatické scény. Tomu se snažíme předcházet. Snažíme se uprchlíky třídit podle rodin a předáváme je na chorvatskou stranu policii, která si je odvádí do autobusů. Vlastně jakýsi distribuční systém. Oceňuje to chorvatská i srbská policie. Přitom jim dáváme oblečení, jídlo, teplý čaj.

Children warm up by a fire after migrants crossed the border from Serbia in Bapska
Uprchlíci v Bapske • Zdroj: Globe Media / Reuters

V jakém množství přicházejí?

Asi tak pět tisíc za den, někdy možná tři tisíce. Hlavně ale přicházejí v noci, protože od makedonské hranice vyjíždějí od dopoledne a do Bapskeho to trvá asi osm hodin cesty. První tedy přijíždí navečer a pak vlna pokračuje celou noc. Nejvíc práce tedy máme právě v noci.

Kdo tvoří českou skupinu?

Jsou to studenti a další mladí lidé, kteří se svolali přes Facebook. Většina lidí se potká na místě poprvé. Skupinky se střídají. Přijedou na tři dny, pak dorazí další.

Zlepšilo se vaše postavení na místě?

Už ano. Přijeli zástupci Člověka v tísni, kteří nám slíbili vyjednat oficiální statut. Už za námi také přicházejí sponzoři, kteří nám nabízí pomoc. Máme tam velmi dobrou pověst.

S jakým rozpočtem pracujete?

Na jídlo máme nižší desítky tisíc za týden. Přesné číslo neznám, nebyl důvod to evidovat. Jak lidé peníze přiváží, tak je utrácíme. Nedávno přijela skupina osmi Švédů, a když viděli, jak Češi fungují, přišli za mnou a ptali se, s čím potřebujeme pomoct. Řekli jsme, že potřebujeme světla, protože celý ten prostor potřebujeme v noci osvítit. Tak nám koupili světla, pak ještě přivezli menší náklaďák plný jídla. Muselo to stát spoustu peněz, které nám věnovali.

V posledních dnech se situace na přechodu v Bapske zase zhoršila. Proč?

Chorvaté přestali odvážet lidi a uzavřeli přechod. Lidé čekali dlouho, někteří čtyřiadvacet hodin, byli velmi nervózní. A pak stačí deset netrpělivých chlapů, kteří pravidla nerespektují, předbíhají a strhnou za sebou lavinu. To se stalo v neděli navečer. Přijelo asi deset autobusů, tedy zhruba pět set lidí. Nechtěli čekat, šli dopředu. Ti, co byli vpředu, si to nechtěli nechat líbit. Pršelo, všude kolem bylo bahno, děti byly promrzlé.

Nás bylo na místě jen asi třicet, takže se nám ty lidi nepovedlo udržet. Strhla se mela. Lidi nevěděli, proč nemůžou jít dál a jak dlouho to potrvá. Lidé z UNHCR rozdali uprchlíkům plachty, ty jim ale bral vítr. Noc z neděle na pondělí byla zatím nejhorší. Ráno se pak lidi tlačili na přechodu a chorvatští policajti to řešili tím, že začali uprchlíky mlátit. Později hranici otevřeli a situace se uklidnila.

Jak se dá podobným problémům předcházet?

Problém je, že Srbové na pomoc úplně kašlou. Autobusy vozí lidi na chorvatskou hranici, tam ale není ze strany státu žádná pomoc. Je tam jeden lékař na pět tisíc lidí. Je proto třeba utlumit převážení lidí od makedonských hranic.

Co můžete dělat vy?

Snažíme se v Bapske vytvořit lepší zázemí pro rodiny s malými dětmi. Potřebujeme stany, aby nemusely čekat v tlačenici v bahně. To je teď naše priorita, sehnat velké stany.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte