I nejnáročnější autisté mohou najít své „doma“. Život jim však komplikuje nejisté financování

Michalu Šťotkovi není dnes příliš dobře, a tak raději matce s přípravou svého oblíbeného okurkového salátu pomáhat nebude. Raději neopustí svůj pokoj v ostravském domově Mikasa, kde se s ním právě nacházíme, zůstane v posteli a zavolá si k sobě pečovatelku. Když se s ním chce pozdravit ředitel Mikasy Michal Panáček, dává třiatřicetiletý autistický muž rázným gestem ruky najevo, že o kontakt nemá zájem. „Mám jít pryč? Jasně, v pohodě,“ říká ředitel a vzdálí se. Tohle je Michalův výsostný prostor, i jeho matka je tu jenom na návštěvě. Ještě před pár lety přitom bylo pro Šťotkovy nepředstavitelné, že by se Michal mohl od rodiny odstěhovat. Nebylo kam. Zařízení, jež by se dokázalo postarat o klienty, jako je on, kteří ve chvílích neklidu dokážou být tak agresivní, že napadají personál a ničí vybavení, nikde v okolí nefungovalo. „Zkoušeli jsme ho někam umístit, ale v zařízeních obvykle mají takovou tu formulku v přijímacích podmínkách, že klient nesmí narušovat vzájemné soužití. Jenže to lidé jako Míša bohužel všichni dělají,“ říká Jarmila Šťotková. Důsledkem zdejší absence odpovídajících služeb je v praxi to, že o nejnáročnější lidi s intelektovým postižením buď do vysokého věku pečují rodiče, nebo končí dlouhodobě hospitalizovaní a často silně medikovaní na psychiatrických odděleních.

Šťotkovi měli štěstí. Před dvěma lety se na kraji Ostravy otevřel domov Mikasa a Michal tu našel útočiště. „Byla to ohromná úleva,“ vzpomíná matka, vyčerpaná třemi dekádami intenzivní péče. Teď je však budoucnost domova i jeho osmi obyvatel včetně Michala značně nejistá. Peníze, které má domov k dispozici na svůj provoz, vystačí podle ředitele Panáčka jen do září.

Domov by pro letošek potřeboval 18,5 milionu korun a do téhle částky, na kterou se skládají klienti, ostravský magistrát a Moravskoslezský kraj, který přerozděluje finance z ministerstva práce a sociálních věcí, mu teď chybí více než tři miliony. Krajský náměstek Stanislav Kopecký (ANO) sice upozorňuje, že bude stejně jako vloni následovat dočerpávání financí od státu a další prostředky bude rozdělovat kraj ze svého vlastního rozpočtu, takže služba velmi pravděpodobně chybějící finance získá, ale je v tom háček. O tom, jestli se to skutečně stane a o jak vysokou částku půjde, rozhodne krajské zastupitelstvo v září – a právě tato každoroční nejistota způsobuje Mikase i dalším sociálním službám potíže. „Když v březnu víme, že máme na provoz zhruba o 30 procent méně, než potřebujeme, nemůžeme provoz normálně plánovat, protože netušíme, jaké nám v září přijdou dodatečné finanční prostředky. V tom je celý systém sociálních služeb postavený na hlavu,“ vysvětluje Panáček a volá po systémové změně, která by přinesla stabilnější a předvídatelnější financování ideálně s jistotou na více let dopředu.

Stále dokola opakoval: Byt moje