Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
brexit_lukasz_zelezny-4 Autor: Mikolaj Kuras
Společnost On The Move

Brexitová dilemata

Série rozhovorů deníku Gazeta Wyborcza s imigranty z EU žijícími na britských ostrovech

Dvanáct příběhů. Dvanáct dilemat. Představujeme sérii rozhovorů uskutečněných v Londýně a na severu Anglie, které ukazují, co brexit znamená pro emigranty z různých zemí EU.  

Série Brexitová dilemata byla financována z prostředků Visegrádského fondu v rámci grantového projektu „V4 Youth and Migration from Many Angles” polského deníku Gazeta Wyborcza, českého časopisu Respekt, slovenského listu Denník N a maďarského listu Népszava.

English version of the article

Po referendu jsem odeslal čtyři kilogramy dokumentů, abych získal občanství

brexit_lukasz_zelezny-4
Autor: Mikolaj Kuras

Łukasz Żelezny nevěřil, že se Britové v hlasování rozhodnou pro odchod z EU. Hned po oznámení výsledků si však požádal o britský pas.

Łukasz Żelezny bydlí v Londýně jedenáct let. Má vlastní firmu, která se zabývá on-line marketingem. Často cestuje po Velké Británii i do zahraničí, aby školil lidi na konferencích.

„Vzpomínám si na to, jak oznámili výsledky referenda. Měl jsem v té době konferenci a zůstal jsem dlouho vzhůru a sledoval výsledky, přicházející ze všech stran,“ vypráví. Povídáme si na lavičce v parku nedaleko Brick Lane – slavné ulice ve východní části města s hospůdkami z celého světa.

„Šel jsem spát, když po sečtení deseti procent okrsků měli stoupenci setrvání v EU 53 procent. Když jsem se v pět hodin ráno vzbudil a viděl výsledky z 80 procent okrsků, jako by mě někdo praštil do hlavy. V kanceláři jsem všude viděl samé nasupené výrazy tváře. Britové i cizinci pociťovali směs studu, šoku, pochybností a nejistoty,“ dodává.

Krátce po hlasování Łukasz požádal o britské občanství. Po deseti letech, strávených na britských ostrovech, na to měl právo. Procedura byla ale spojena s únavnými formalitami.

„Ukázalo se, že úředníci jsou odtrženi od života. Musel jsem uvést všechny cesty za hranice, delší než 24 hodin – a já často létám do různých zemí, mám ženu z Indie, čas od času navštěvuji její zemi nebo Polsko. Říkal jsem si: Jak teď získám letenky, kde to všechno vyhrabu? Do Home Office jsme nakonec odeslali čtyři kilogramy dokumentů.“

Łukasz neplánuje odjezd ze země, ale ani jej nevylučuje.

„Žije se mi tu velmi dobře. Co se týče nálady v Londýně, nikdy jsem nepociťoval ze strany Angličanů žádné antipatie. Na druhé straně, jak hospodářství začne upadat, kdo ví. Mám dvojí občanství a tak mám dvířka otevřená tady i v Evropě. Nedávno se mi narodila dcerka – má britský pas, ale brzy dostane také polský.“

Francouz v Londýně: Jestli na ulicích propukne násilí, odjíždím

brexit_fabrice_afri-1
Autor: Mikolaj Kuras

Fabrice Arfi, stoupenec punku z Francie, přemýšlí o tom, že kvůli brexitu opustí Británii. V zemi ho drží jeho kapely a hraní ve filmech.

Fabrice Arfi přijel do Velké Británie v roce 1995. Utekl sem před službou v armádě, která byla v té době ve Francii ještě povinná. Pobýval na různých místech. Na pět let se přestěhoval do kanadského Toronta. Už sedm let bydlí v Londýně.

„Pracuji na stavbě. Hraji v punkové kapele, vlastně ve dvou. Jsem kytarista, co mám dělat – zpívám po pravdě řečeno hrozně, to mi věř… Vystupuji také ve filmech, v marginálních rolích. Zahlédnete mě někde vzadu, často v produkcích zasazených do období 30. až 60. let. Nevím, proč jsem se stal specialistou na tahle léta,“ směje se Francouz.

Poznamenává, že „nechce být příliš profesionální”, neboť by to zničilo celou tu zábavu.

Je vidět, že zábavou je pro něj i náš rozhovor. Se zápalem hovoří nejenom o sobě, ale také o politice.

„Ve Velké Británii máme co do činění s ultrakapitalistickým řádem, který nedostatečně financuje veřejné služby a pak hází vinu na imigranty. Referendum bylo vyjádřením rasismu a xenofobie.“

„Věděl jsem, že tu je hodně hlupáků, ale domníval jsem se, že stoupenci brexitu dostanou 35–45 procent hlasů. Zdá se, že hodně stoupenců EU uvažovalo podobně, a tak se neobtěžovali přijít k volebním urnám. A teď došlo k tomu, že se občané EU musí registrovat v jakémsi systému a usilovat znovu o to, co už mají.“

Fabrice neskrývá, že přemýšlí o odjezdu.

„Vyskytly se tu případy násilí vůči imigrantům z EU. Jako Francouz se tu necítím jako někdo nechtěný. Britové mají slabost pro naši kulturu. V případě východní Evropy je to ale jiné. Ve  Walthamstow [čtvrť v severovýchodním Londýně] zbili ženu z Indie, neboť se pachatelé domnívali, že je z Rumunska. Pokud se ekonomika zhorší natolik, že bude těžké nalézt práci nebo tu bude na ulicích příliš nebezpečno, lidé odjedou. Já také.“

Chci dále cítit, že je to můj domov

brexit_fidaa_mahmoud-6
Autor: Mikolaj Kuras

Fidaa Mahmoud žije v Anglii už 20 let, koupila tu dům. Aby ale mohla zůstat, musela by se nechat zaregistrovat do nového systému. „Cítím se tak trochu jako zločinec,“ prozrazuje.

Fidaa Mahmoud žije v Británii déle než ostatní, s nimiž jsme hovořili. Přijela z Francie před dvaceti lety, kdy polštinu bylo možné na londýnských ulicích zaslechnout jen zřídka a nebylo to pravidlem jako dnes a v zemi vládl labourista Tony Blair. Pracuje na úřadu.

„Anglie je mým domovem. Mám ale zvláštní pocit: Najednou budu muset předložit důkazy o tom, že mám právo tady pobývat. Nejde ani tak o to, že je to nepříjemnost – neustále sleduji, s čím vláda přijde – ale o to, že se budu cítit tak trochu jako zločinec. A přitom tady platím daně.“

Fidaa nikdy nepožádala o britské občanství. Netušila, že se to může hodit. Vzpomíná na to, jak v roce 2016 neočekávala vítězství stoupenců brexitu.

„Britové, s nimiž mluvím, jsou také notně vyvedeni z míry,“ říká.

„Během kampaně se o řadě věcí nemluvilo. Nikdo nikdy neslyšel o článku 50, o němž se nyní hovoří při každé příležitosti [jedná se o článek smlouvy o EU regulující vystoupení z Unie]. Zato o těch dodatečných 350 milionech liber na zdravotnické služby mluvili všichni,“ poznamenává.

Před referendem jezdily po ulicích britských měst červené autobusy s těmito hesly. Pronajala si je skupina Vote Leave. „Kdo o tom dnes mluví?“ ptá se Fidaa.

Ona sama si jako úřednice musí bez problémů poradit s byrokracií okolo brexitu. Očekává ale, že někteří se v novém systému nedokáží zaregistrovat. A poukazuje na osud tzv. generace z Windrush, potomků imigrantů z Karibiku, kteří na britské ostrovy přijížděli do 70. let. Po mnoha letech se ukázalo, že neusilovali o získání příslušných dokumentů a teď musejí odjet.

Setkali jsme se v multikulturní části města nedaleko stanice metra Willesden Junction v severozápadním Londýně. Tradiční britské puby sousedí s hospodami Portugalců, Brazilců nebo Španělů. Ti posledně jmenovaní nám servírují tapas a sledují přitom utkání La Ligy, vysílaný v televizi.

„Koupila jsem tu dům. Má dcera vychodila v Anglii všechny školy, teď je na univerzitě. Opravdu se tu cítím jako doma. Chtěla bych, aby to tak zůstalo. Chci si zachovat naději,“ zamýšlí se Fidaa.

Po referendu se mi několik lidí v práci omlouvalo

brexit_anna_galuszka-2
Autor: Mikolaj Kuras

Gałuszka se cítí v Londýně jako doma, ale rozhodnutí Britů o brexitu ji zklamalo. „Myslela jsem, že historie nás naučila, že je nezbytné být spolu,“ říká Polka.

„Lidé odjíždějí z různých důvodů. Někteří chtějí vydělat peníze a vrátit se – a to je vše. V mém případě šlo o zkušenosti. Chtěla jsem poznat svět, lidi, různé kultury a jazyky. Profesionálně se rozvíjet. To se nezměnilo,“ vypráví Anna Gałuszka.

Nejdříve žila přes šest let v Madridu. V roce 2013 se přestěhovala do Londýna. Řídí zde pomocné programy v oblasti zdravotnictví a studuje psychoterapii. Jak říká, největší obavy, které má v souvislosti s brexitem, jsou spojeny právě se studiem.

„Pokud by výsledkem byl no-deal [tedy brexit bez dohody], a já se chtěla vrátit do Polska, je možné, že bych nemohla hned pracovat jako psychoterapeutka. Musela bych složit dodatečné zkoušky. Je to otázka uznání kvalifikace. Studium v Británii je velká investice, časová, osobní a finanční. Brexit zasel sémě nejistoty, zda se to vyplatí. Jestli nebudu mít po případném návratu tak říkajíc přistřihnutá křídla,“ říká Anna.

Momentálně návrat neplánuje, nevylučuje ho však. Po oznámení výsledků referenda prožila velké zklamání. „Myslela jsem, že nás historie naučila, že je nezbytné žít spolu,“ říká.

„Již dříve jsem viděla, že se v Anglii, Polsku či Maďarsku rozmáhá nacionalismus, ale věřila jsem, že se lidé nevydají tím směrem. Na druhý den po referendu jsem šla do práce. Kvůli politické korektnosti se u nás o brexitu moc nemluvilo. Ale pár Britů ke mně přišlo a řeklo mi: ,Aňo, omlouvám seʻ. Byli smutní jako po nějakém teroristickém útoku. Napsala jsem tehdy na Facebook, že jsem nikdy nezažila od druhých tolik vřelosti. Cítila jsem, že jsem součástí té společnosti.“

Děti se dcery ptaly ve škole, kdy se vrací do Itálie

brexit_cristina_tegolo-2
Autor: Mikolaj Kuras

Cristina Tegola z Itálie bydlí nedaleko Manchesteru. Před referendem řekla známým v Londýně: „Žijete v mýdlové bublině, bude zle.”

Cristina Tegola přijela do Anglie v rámci programu Erasmus – a zůstala tu. Jak říká, trochu kvůli svému britskému muži, trochu kvůli perspektivám na pracovním trhu. Je architektkou a bydlí v Rochdale nedaleko Manchesteru, kde 60 procent obyvatelstva hlasovalo pro vystoupení z Evropské unie.

„Ještě měsíc před referendem jsem měla pocit, že zvítězí zastánci Evropy. Pak jsem ale názor změnila. Na viaduktech jsem viděla rozvěšené transparenty: ,Leave EUʻ. Auta oblepená Union Jackem (britskou vlajkou, pozn. red.). Známí z Londýna říkali: „Dopadne to dobře”, ale Londýn, to je mýdlová bublina. Odpovídala jsem jim, že ještě uvidíme.“

Po hlasování si Cristina zařídila britské občanství. Po tolika letech strávených na britských ostrovech s tím neměla žádný problém, i když ji celý ten proces stál hodně času i trochu nervů. Do Home Office poslala přes pět kilogramů dokumentů, od letenek po výplatní pásky. Při zkouškách musela vědět, jak se dělá sváteční pudink a kdy byla ve Velké Británii otevřena první indická restaurace.

Dcera Cristiny se narodila v Itálii, v žilách jí ale koluje britská krev. Den po referendu se ji děti ve škole ptaly: „Tak kdy se vracíte domů?”

Jak Cristina říká, hněv, který se ji zmocnil vůči narůstající xenofobii, způsobil, že se začala angažovat společensky i politicky. Vzala si rok neplacené dovolené a zapojila se do skupiny the3million, která na britských ostrovech pomáhá imigrantům z EU.

„Můj muž se dal k liberálním demokratům [požadujícím druhé referendum]. Já mám v úmyslu kandidovat ve volbách do místní samosprávy. Mám vztek na britský politický establishment i na to divadlo kolem brexitu.“

V Anglii je snadné otevřít byznys. Ale po brexitu mohu mít méně zakázek

brexit_christo_szemtow-5
Autor: Mikolaj Kuras

Christo Šemtov z Bulharska založil na britských ostrovech vlastní firmu. Obává se, že brexit jeho podnikání uškodí.

„Příjezd do Anglie jsem neplánoval, ale ke konci studií v USA jsem dostal nabídku pracovat v Londýně. Přestěhovali jsme se sem se ženou několik měsíců před referendem, v březnu 2016,“ vypráví Bulhar Christo Šemtov, který pracuje jako byznysový analytik.

Výsledek hlasování ho zcela zaskočil. Zneklidnil ho, rychle si ale řekl, že bez ohledu na to, jak bude brexit vypadat, se pravidla po několik let nezmění. Krátce na to založil vlastní firmu.

„Zabralo mi to jeden den. Líbí se mi, jak pracuje zdejší administrativa. Vše probíhá jednoduše, hladce a příjemně. Doufám, že po brexitu se to nezmění.“

Potkali jsme se v prosklené kavárně nedaleko stanice metra Bank v centru Londýna. Christo, podobně jako další lidé kolem nás, právě opustil kancelář po celodenní práci. Obavy, které brexit provázejí, se týkají právě profesní sféry.

„Odchod z EU se může projevit na britské ekonomice. Pokud k tomu dojde, hrozí nám zpomalení růstu na trhu s nemovitostmi. Pro mě to může znamenat méně projektů a zakázek. Nejistota panuje také v ohledu na náš právní status. Čekáme, jak se situace vyvine. Teď je tu mnoho neznámých. Britská vláda tvrdí, že i v případě, kdy nebude podepsána smlouva o odchodu z EU, budeme chráněni, já v to ale nevěřím.“

Jeho žena pracuje pro nevládní organizaci na ochranu lidských práv. Nemá v úmyslu se odstěhovat, jak ale Christo poznamenává, nechtějí zůstat za každou cenu.

„Tohle je Londýn, na vlastní kůži jsem nezažil nějakou změnu nálad. Avšak sledovat všechny ty zprávy v médiích je frustrující. V kampani za brexit se objevila spousta nepřesných nebo nepravdivých informací: Tvrdilo se v ní, že imigranti z EU přijíždějí na britské ostrovy, aby zneužili systém sociálního zabezpečení a sebrali Britům práci  - důkazů pro to ale bylo málo.

Obě strany se v diskuzích o imigraci soustředily na to, nakolik přispíváme ekonomice. To je ponižující. Chovají se k nám, jako bychom byli pouze zdrojem, který je možné využít,“ dodává Christo.

Chtěli jsme si koupit v Anglii byt. Teď už nechceme

brexit_agnieszka_anders-1
Autor: Mikolaj Kuras

Agnieszka Anders se zamilovala do britské otevřenosti. Má ale pocit, že po referendu se země změnila.

„Velká Británie je můj domov. Mám tady muže, práci, kočky. Londýn je fantastickou směsí kultur. Ráda ochutnávám různé nové věci, zkouším indickou kuchyni, rozmlouvám s různými lidmi. Do Polska jezdím jen na návštěvu,“ říká Agnieszka Anders.

Polsko opouštěla postupně. Nejdříve v roce 2003, aby krátce pracovala v Británii v baru. Pak na celý rok, na základě povolení děkana přerušit školu, aby si vydělala na další studia. A nakonec v roce 2006 odjela definitivně.

Agnieszka se zamilovala do britské otevřenosti. Proto ji výsledek referenda šokoval.

„Měla jsem pocit, jako by mě přejel vlak. Zvykla jsem si na přátelské přijetí: „Odkud jsi? Z Polska! Polští piloti bojovali za Anglii!.” Pak jsem ale začala číst noviny a zmocnila se mě nejistota. Raději jsem nemluvila polsky, kupř. při telefonních hovorech. Do června 2016 jsem měla pocit, že mě tady chtějí. A potom se člověk stal osobou druhé kategorie, jinak vnímanou. Až do té doby jsem se bez problémů pohybovala mezi Velkou Británií a Polskem, ale teď? Budu muset na letišti vyplňovat speciální formulář?“

Rozmlouváme v hospůdce ve čtvrti Brent na severozápadě Londýna. Po dlouhá desetiletí se tu usazovali imigranti z Karibiku, představitelé tzv. generace z lodi Windrush. Po roce 2004 se tu usídlilo hodně Poláků, je to odsud kousek do centra a ceny jsou nízké. Kdysi měl Brent špatnou pověst, v posledních letech je tu však bezpečněji.

Agnieszka si vzala Angličana. Vypráví, že spor o brexit zapříčinil konec jeho přátelství s jedním kolegou, trvající 25 let. Manžel byl proti brexitu, jeho přítel pro odchod z EU.

„Chtěli jsme koupit v Anglii byt. Teď už o tom neuvažujeme. Ani nevíme, jestli tu chceme zůstat. Mohla bych se vrátit do Polska, ale pak by měl problémy zase můj muž. Copak by u nás po brexitu mohl žít? Co by tam dělal? Ještě jsme neučinili žádné rozhodnutí.“

Chci být dále Evropankou

brexit_elizabeth_ilczewa-3
Autor: Mikolaj Kuras

Elizabeth Ilčeva přemýšlí o tom, že opustí Velkou Británii – možná se přestěhuje do Francie, kde strávila dětství. „Od referenda se v téhle zemi necítím šťastná,“ vysvětluje.

Elizabeth Ilčeva je chodícím projektem multi-kulti. Bydlí ve Velké Británii s manželem, který je Bulhar, vyrůstala ve Francii, její matka je napůl Finka a napůl Britka, otec Brit.

„Když byla moje matka mladá dívka, odjela do Francie. Já jsem ve stejném věku odjela do Spojeného království, abych studovala v Londýně inženýrství. Mám francouzské i britské občanství. Před sedmi lety jsem se vdala za občana Bulharska. Muž nemá britský pas, získal ale povolení k trvalému pobytu.“

Ilčevovi se usídlili v Lancasteru na severu Anglie. Elizabeth pracovala více než dvě desetiletí jako inženýrka chemie, poslední rok si ale vzala bezplatnou dovolenou, aby se zapojila do aktivit skupiny the3milion, která pomáhá imigrantům z EU.

Změnu nálad po referendu na vlastní kůži nepociťuje, nelíbí se jí ale štvanice na imigranty v britském bulvárním tisku.

„Nemám žádných pochyb o tom, že dříve či později se to dotkne také mě.“

Rozmlouváme v knihovně Waterstones v centru Manchesteru, kde mají knihy o brexitu vyhrazenou zvláštní poličku. Elizabeth usrkává cappuccino a svěřuje se s tím, že se s mužem poohlížejí po novém místě k žití.

„Od referenda se v téhle zemi necítím šťastná. Rozhodující jsou ale zřejmě praktické ohledy.

Uvidím, zda budu dál pracovat v Británii a pak se přestěhuji na kontinent. Ještě nevím, jestli se roky, které tu strávím po brexitu, budou počítat v nové zemi do důchodu.“

„Cestuji po Evropě a chci mít dál přístup ke zdravotní péči na kontinentu,“ dodává. „Mí rodiče žijí ve Francii. Možná se tam vrátím, až budu starší a budu se o ně muset starat. Zatím zůstáváme v Británii, ale přemýšlíme o tom, že se přestěhujeme právě do Francie nebo možná do Švýcarska. Nebo na důchod odjedeme do Bulharska.“

Brexit? Mám klienty z celého světa

brexit_ewa_szczesna-2
Autor: Mikolaj Kuras

„Když jsem v roce 2013 žádala o občanství, myslela jsem si, že to jsou peníze vyhozené z okna. Ukázalo se, že je tomu jinak,“ vypráví Ewa Szczęsna.

Ewa Szczęsna přijela do Británie v roce 2003 v rámci studentské výměny. Vypráví, že ji oslovil headhunter s nabídkou práce pro Evropskou banku pro obnovu a rozvoj (EBRD), která má sídlo v Londýně. Nabídku přijala a mnoho let se zde podílela na „polských“ projektech.

„V roce 2013 jsem odjela do Polska. Jak se ukázalo, jen na rok, tehdy jsem si ale myslela, že se do Británie nevrátím. Předtím jsme s přáteli požádali o britské občanství, poradil nám to jeden známý. Smáli jsme se, že těch 700 liber je vyhozených z okna, on nás ale přesvědčoval: „Britové jsou nevyzpytatelní.“

Během procesu získávání britského občanství Ewa zjistila, že téměř tři čtvrtiny osob, s nimiž se přitom setkala, vůbec neumí anglicky. Zkoušky za ně dělali nastrčení lidé.

„Potvrzení o občanství  jsem ztratila, neboť jsem myslela, že je zbytečné. Nenechala jsem si ani udělat pas. Říkala jsem si: ,Proč? Když jsme v unii?ʻ“

Vše se změnilo po referendu.

„Nečekala jsem takový výsledek. V EBRD jsme si všichni mysleli, že Britové mají „common sense“, zdravý rozum.“

Teď Ewa pracuje v jedné z britských bank. Má už britský pas, aby se vyhnula problémům na letišti: Naplánovala si cestu do Indie s odletem před brexitem a příletem už po něm.

„Z profesního hlediska se brexitu nebojím, neboť mám klienty z celého světa. Ještě nemám v úmyslu přestěhovat se do Frankfurtu či Lucemburku jako někteří. Největším problémem se mi zdá být vidina recese po odchodu z unie. Co se stane, když ceny potravin vzrostou o 30–40 procent?“

Bojuji s pokušením odjet

brexit_dimitri_scarlato-2
Autor: Mikolaj Kuras

Ital Dimitri Scarlato říká, že nedávno mu jedna z hudebních škol v Londýně dala za úkol pořídit fotografii ročníku bez studentů z EU. Sál zel prázdnotou.

„Jsem skladatelem a brexit se mě netýká bezprostředně, pro koncertující hudebníky, kteří vyjíždějí do Evropy, to je ale dost velký problém. Nevědí, jaká budou platit na hranicích pravidla, zda budou moci svobodně cestovat a na jak dlouho budou moci odjet,“ vypočítává Scarlato.

Rodiče mu dali jméno po slavném ruském skladateli Dmitriji Šostakovičovi. Dimitri nejenom že přednáší na hudební fakultě v Británii, podílí se také na aktivitách skupiny the3million, pomáhající imigrantům. V Londýně se potkáváme v poradenském centru jedné italské společnosti.

„Ve Velké Británii žije 700 tisíc Italů, o něco méně než Poláků. Jsme druhou nejpočetnější skupinou imigrantů z EU. Někteří Italové sem přijeli už v šedesátých a sedmdesátých letech. Jelikož si ale nevyřídili britské občanství, musí se teď zaregistrovat v novém systému. Lidé nám volají s různými dotazy: Vyhodí mě odsud po brexitu? Co je nezbytné udělat? Co když odmítnou mou žádost? Mnoho lidí je v obraze, jsou ale i takoví, kteří nedokáží vyplnit některé formality.“

Dimitri prozrazuje, že výsledkem referenda nebyl překvapen.

„Stoupenci brexitu vedli skvělou kampaň. Na druhé straně tu nebylo rozhodné politické vedení. Lídr opozice Jeremy Corbyn se v kampani vůbec neangažoval. Tušil jsem, že se Britové rozhodnou pro odchod z EU. Nevím, zda tu zůstanu. Zareaguji podle okolností. Bojuji s pokušením odjet, ačkoliv jsem tu strávil třetinu života.“

Brexit představuje šanci, ne hrozbu

brexit_paul_lajszczak-6
Autor: Mikolaj Kuras

Paul Lajszczak v Británii podniká, brexitu se však neobává. „Když přijdou změny, je nutné je využít,“ tvrdí.

Paul přijel do Británie v roce 2004. Od té doby založil v různých branžích více než čtyři desítky firem (jak vysvětluje, ne všechny byly podniky v tradičním smyslu slova).

„Finance, portál zabývající se kryptoměnami, realitní trh, kanceláře s pozicemi pro co-working (sdílený pracovní prostor, pozn. red.)… Nedávno jsem koupil značku prádla,“ vypočítává Paul.

Rozmlouváme v kancelářské budově v centru Manchesteru, ve které postupně skoupil přízemí i první patro. Zaměstnanci – mezi nimiž je hodně Poláků – dokončují zařízení interiéru, vznikají zde boxy pro  co-working.

„Tady budou kanceláře, a zde uděláme bar.“

Ačkoliv Paul pobývá v Británii už řadu let, ještě nepožádal o britské občanství. Když se ho zeptám, zda nemá obavy o svůj status po odchodu Britů z EU, mávne rukou.

„K tomu stačí poslat jednoduchou žádost. Administrativní požadavek, nic víc.“

Přiznává nicméně, že kvůli brexitu přišel o peníze.

„Spekuloval jsem na burze na výsledek referenda, neboť jsem se domníval, že Britové EU neopustí. Přišel jsem o nějakých 220 tisíc liber.“

Paul je navíc přesvědčen, že brexit představuje spíše šanci nežli hrozbu.

„Když přijdou změny, je nutné je využít. Jeden kolega si otevřel poradenskou agenturu, která pomáhá podnikatelům v otázce tarifů a cel. Jiné firmy se zabývají sháněním zaměstnanců. Řada společností hledá pracovníky ve stavebnictví, malíře, elektrikáře. Zaměstnáváme přes dvě stě osob. Po zavedení nových imigračních zákonů se sníží počet lidí z EU, zvýší se ale počet specialistů ze zemí, jako je Kazachstán či Gruzie. Firmy, které budou potřebovat odborníky, zažádají Home Office o povolení a dostanou, co budou chtít. Velká Británie se otevře jiným zemím. Přijede statisíce lidí – přesně takových, jaké ekonomika potřebuje.“

Brexit mi bere známé

brexit_anna_dubert-1
Autor: Mikolaj Kuras

Anna Dubert poznala v Británii hodně lidí pracujících ve sféře financí a bankovnictví. „Někteří teď musí odjet do Lucemburku nebo Paříže. Můj okruh přátel se zmenšuje,“ říká.

S Annou Dubertovou se potkávám v moderní hospůdce v centru Londýna, kde zaměstnanci z okolní City právě pořádají firemní akci. Sedli jsme si do patia k vyhřívaným stolkům, a proto můžeme rozmlouvat v klidu. Přes skleněný panel hledíme na čím dál veselejší společnost: Pánové si sundali kravaty a rozepnuli límečky, dámy usrkávají jeden barevný drink za druhým.

„Londýn je specifický. V City je možné zaslechnout 140 různých jazyků. V mém okolí nebylo mnoho těch, kteří by podporovali odchod z EU. Znala jsem možná jednoho člověka, který to chtěl. Nikdo nedokázal uvěřit výsledku referenda,“ vypráví Anna.

Je specialistkou na oblast lidských zdrojů. Ačkoliv v Británii žije už řadu let, nestačila si britské občanství ještě vyřídit. V souvislosti s brexitem se o to teď chce postarat.

Anna tvrdí, že se o svou budoucnost v Británii nebojí. Brexit se v jejím životě ale projevuje jedním způsobem: Bere jí známé.

„Začalo to nedávno. Většina mých známých pracuje ve finančních službách a bankovnictví. Mnozí musí odjet do Lucemburku, Paříže a dalších měst, kam je posílají jejich zaměstnavatelé. Někteří jsou spokojeni, jiní ne, ale nemají příliš na výběr. Mé sociální ukotvení to ale narušuje v ohledu na okruh mých přátel. Začínám je ztrácet.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte