Morgan Housel vysvětluje na serveru pro investiční rady Collaborativefund.com, proč na tom někteří lidé nejsou po finanční stránce tak dobře, jak by mohli být. A začíná příkladem ze studie o hubnutí.
Podnikání ve fitness centrech je po celém západním světě výnosný byznys; v Americe obnáší ročně 30 miliard dolarů, v Česku podle dva roky staré zprávy zhruba tři miliardy korun. Přes tuto viditelnou oblibu cvičení však roste v populaci obezita. Jak to? Podle loňské studie za to může fakt, že většina lidí chodících do fitka kvůli shození nadbytečných kil nehubne ani při velké cvičitelské námaze buď vůbec, nebo jen nepatrně. Cvičenci se totiž po fyzické námaze na strojích a s pocitem morálního uspokojení za svůj výkon většinou odměňují konzumací jídla v mnohem vyšší kalorické hodnotě, než by odpovídalo situaci. Lidé odcházející z fitness podle studie přeceňují svůj výdaj energie zhruba o 400 procent a snědí v průměru dvojnásobek kalorií, než právě spálili.
Poučení: boj s nadbytečnými kily nejde měřit jen podle toho, co vypotíte. To, na čem záleží, je rozdíl mezi tím, co vypotíte, a co do sebe vzápětí dostanete zpátky. A to samé platí, co se peněz týče.
Příjmy západních domácností za posledních několik desítek let zásadně vzrostly - v Americe od roku 1955 dvaapůlkrát, v Česku od roku 1995 trojnásobně. Avšak úspory na stáří tomu neodpovídají: podle Housela nemá polovina Američanů uspořen na důchod ani dolar a Češi podle statistického úřadu patří v penzijních úsporách k podprůměrným národům v Evropě. Nepoměr mezi těmito čísly je stejný jako u obezity, dokládá Housel. Finanční zabezpečenost nejde měřit jen podle toho, kolik vyděláte. To, co se počítá, je rozdíl mezi výdělkem a útratou. I když dnes většina Američanů (i Čechů) bere víc peněz než kdykoli v minulosti, necítí to tak, protože také mnohem víc utrácí.
„Když to trochu zjednodušíme: v roce 1960 bylo čtrnáct dní pod stanem v kempu naprosto běžnou a akceptovanou dovolenou, šaty z druhé ruky nebo po sourozencích byly přijatelným oděvem a malý dvoupokoják běžným obydlím pro čtyř i vícečlennou rodinu,“ píše Housel. „Podobné věci jsou dnes pro většinu domácností nepředstavitelné. Průměrná novostavba amerického rodinného domu má víc koupelen než obyvatel.“
Těžko to někomu vyčítat: utrácet víc, když víc vyděláváte, je stejně svůdné jako jíst víc, když cvičíte. Obecně na tom není nic špatného - jen člověk nesmí ztrácet ze zřetele, že pokud každý nově vydělaný dolar následně utratíme v nově nalezené možnosti útraty, pak vydělávat víc nemá samo o sobě nic společného s bohatnutím. Svět je plný finanční nápodoby sportujících, kteří každou dřinu ve fitku zakončí pořádným hamburgerem v McDonaldu. Ať už vyděláváte málo, nebo moc, bohatství nesouvisí ani tak s vaším příjmem, jako s vaší schopností ho neutratit. Z toho vyplývají, uzavírá Housel, tři věci:
1) Naučit se spokojeně žít s menšími výdaji má stejný efekt jako vydělávat víc, navíc je to jednodušší a plně pod vaší kontrolou
2) Mít peníze je často uměním záporu. Má to hodně co do činění s věcmi, které neuděláte a které si dokážete odepřít.
3) Všechno něco stojí a cena často není na první pohled jasná. Cenou cvičení není jen dřina, ale taky nutnost odříct si pocvičební apetit. To samé platí s financemi. Cenou bohatnutí nejsou jen trable s vyděláváním peněz, ale taky nutnost ubránit se svůdné touze utratit nahromaděné finance.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
