Syn stínu
„Pronásledovat ji začal na jihu v Dalbotnu. Obloha byla jako vymetená a ranní červánky se rděly nejtemněji, jak to zima svede. Muž se pustil loukou za humna a vyrazil na sever přes Ásary k Malému Bjargu. Tam ještě po sněhové bouři nebylo ani památky. Když došel až sem, zachytil na hřebeni vrchoviny pohyb. Zalovil v kapse, vytáhl dalekohled, rozložil ho a přiložil ke zdravému oku: Vskutku nebylo pochyb! Pelášila si to tam ďáblova schovanka.“
Jevištěm příběhu bylinkáře Fridrika B. Fridjónssona, pastora Baldura Skugassona a retardované dívky Abby je převážně promrzlý a zasněžený Island, v lednu roku 1883. Dá se to tak říct, ale bylo by to vlastně nepřesné. Hrdinů je tu ve skutečnosti víc. Kromě jiného jedna ryšavá liška. Také samotná, drsně krásná i nebezpečná země, je tu rozhodně něčím víc, než jenom pouhým jevištěm. I ona patří k hrdinům vyprávění.
Hlavní dějovou linkou knihy je lov v zimní krajině. Jeden muž, jedna liška. Nic férového to ovšem není, a jak by také mohlo. Muž je pochopitelně ozbrojen. Něco se ale zvrtne. Proti muži a jeho pušce nakonec nestojí zdaleka jen liška. Kdo je tu vlastně šelmou, kdo lovcem a kdo lovnou zvěří?
Příběh je to jednoduchý, až průzračně čistý. Nebudu psát, že se jedná o jednoduchost pouze zdánlivou. On jednoduchý opravdu je. V tom nejlepším slova smyslu. Má geniální jednoduchost pohádek a legend. Stejně jako ony nabízí hlubokou jednoduchost podobenství, nabitou množstvím významů. Činí tak krásným jazykem, střídmým a přesným. Bez jediného zbytečného slova. Jazykem skutečného básníka, který pro vás se zdánlivou (tady ten výraz opravdu musím použít) samozřejmostí vykouzlí nový svět se vším všudy. A pak vás bezpečně a téměř nepozorovaně dostane tam, kam chtěl. Ani si nestačíte uvědomit, jak to udělal.
Autorem knihy „Syn stínu“ je Sjón. Islandský spisovatel a básník střední generace (vlastním jménem Sigurjón Birgir Sigurdsson, narozen 1962), známý především jako dvorní textař zpěvačky Björk. Za texty písní k Trierovu filmu Tanec v temnotách byl dokonce nominován na Oscara. Pro nás může být bezpochyby zajímavý i jeho vztah k české literatuře. Je znalcem a obdivovatelem např. Bohumila Hrabala, Vítězslava Nezvala a dalších českých básníků.
A ještě něco na závěr, když už jsme u toho Islandu. Máte-li rádi temnou až horovou atmosféru tamních báchorek, vřele doporučuji knihu islandských pohádek a legend „Mrtvému nože netřeba“ (z originálu Jóna Árnasona vybrala a přeložila Ilona Gottwaldová, vydalo Argo).
Stín stínu, Sjón, nakl. 108 stran, z originálu Skugga Baldur přeložila Helena Březinová
