Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Spisovatelé o knihách

Roth o „předposledních“ věcech člověka

Americký spisovatel Philip Roth píše jak o život a vydává poslední dobou jednu knihu ročně. Román, který vyšel loni v českém překladu pod názvem Jako každý člověk, je hodně „funerální“, ale ještě víc připomíná chorobopis.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Román Jako každý člověk, který vydalo nakl. Mladá fronta v překladu Miroslava Jindry, začíná pohřbem hlavního hrdiny. Pohřeb je vylíčen dost detailně a jak autorův pohled přejíždí po pozůstalých a popisuje smuteční shromáždění kolem hrobu, dostává čtenář hned na začátku přehled o rodině, přátelích, kolezích a tím o hlavních a vedlejších postavách příběhu. Je to na úvod jakási románová anamnéza.

Hlavní hrdina (jehož jméno se z textu nedozvíme) je synem židovského klenotníka z New Jersey. Hodinky, diamanty, zlato. Už jako malý pomáhá otci a doručuje šperky v nenápadných bílých obálkách schovaných pod kabátem. Své dětství pak nosí v sobě až do konce života jako přívětivé a solidní klenotnictví z židovské čtvrti. Bratr Howie je více po otci, má nadání pro obchod, je zodpovědný, v dospělosti úspěšný. Vypracuje se na bankovního manažera (jak jinak než u Goldman Sachs), cestuje po světě, je bohatý. A má ještě jeden dar, který mu bratr závidí. Zpočátku snad jde o závist jen v uvozovkách, ale ke konci života přiznává sám sobě, že staršího bratra za jeho pevné zdraví i v pokročilém věku přímo nenávidí.

Rothova obvyklá témata jako židovství, smrt, sex, osamělost, jsou přítomna i v tomto románu. I když vím, že je mohu zase očekávat, vždycky jsem u nové Rothovy knížky zvědavý, s čím přijde tentokrát. Umírající zvíře z roku 2001 je text naplněný smutkem z pomíjivosti a stárnutí. Zároveň však profesor Kepesh, zamilovaný do mladé studentky, zjišťuje, že některé „choroby“ jsou nevyléčitelné a věkem nemizí – žárlí na svou mladičkou partnerku dokonce i když je s ní, ničí ho představy jeho a její budoucnosti, když si uvědomí věkový rozdíl více než třiceti let. V knize Duch odchází (2007) je Zuckerman starcem, který je po operaci prostaty, trpí inkontinencí a impotencí. Zamiluje se do mladé spisovatelky, ale milostné dobrodružství prožívá nakonec jen ve své fantazii a ani v ní už nenajde odvahu k milostnému výboji. V románu Jako každý člověk už jsou milostné avantýry minulostí a předmětem vzpomínek, život dovlekl muže až k samému konci a chystá mu poslední úder, ránu z milosti. Za sebou má lásky, nevěry, rozvody, později pak operace a špitály.

Klenotníkův syn projeví v mládí umělecké sklony a po studiích na výtvarné škole zakotví v reklamní branži. Uchytí se v prestižní agentuře a je celkem úspěšný. V osobním životě to však skřípe. Rozpad prvního manželství přináší fakticky i ztrátu dvou synů. Nikdy mu neodpustí, že rodinu opustil kvůli milence. Z druhého manželství, které trvá nejdéle, má dceru Nancy. U ní cítí oporu a lásku, i když i její matku opustil, tentokrát kvůli dánské modelce, se kterou si začal v padesáti letech při reklamním focení u moře. Mladá Meret ale není zrovna holkou do nepohody, je nepraktická, trochu hysterická a vztah se stárnoucím a nemocemi stále více sužovaným mužem dlouho nevydrží.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Philip Roth (76 let) se ve svých posledních dílech soustředí na stárnutí a umírání jaksi přirozeně. Stárnou totiž literární hrdinové, kteří procházejí Rothovými romány (Zuckerman). Případně i ti noví, jako bezejmenný reklamní výtvarník z tohoto románu, jsou starci, kteří bilancují svůj život, ohlížejí se zpátky a dopředu se dívají s obavami.

Ne že by tento Rothův román nebyl o posledních věcech člověka, umírá se v něm, přemýšlí se v něm o smrti a o praktických věcech s ní spojených. Spíše se ale probírá to před tím, a to jsou nemocnice, operace, narkózy. Dost neveselé čtení. Roth popisuje sled hospitalizací a lékařských zákroků. Od dětského zážitku operace kýly, kdy u jeho postele seděli rodiče, po poslední operaci srdečních tepen, kdy je stařec sám. Stojí za zamyšlení, s jakou intenzitou Roth háže na svého literárního hrdinu nemoce a různá zdravotní selhání. Jako vyslanec anglosaského světa, který ať už bez Boha nebo s Bohem je hlavně plný strachu a bolesti, posílá autor na stárnoucího muže ránu za ranou jakoby bez zjevných příčin. Roth rozhodně nepátrá po tom, zda si jedinec své nemoci a srdeční selhání může sám nějak „zasloužit“ či přivolat za svého života. Nemluvě už o nějaké karmické kauzalitě. Smrt je absolutní konec, zlo, tma a předznamenává ho úzkost.

Kdyby Rothův román obsahoval jen tohle, asi by se vůbec nedal číst. Není ale morbidní. Text čtenáře vrací i do předchozího života hlavního hrdiny. Do bezstarostné oázy dětství, tam utíká často. Vzpomínky ho ukotvují, vracejí mu rodiče a zázemí. Těsně před narkózou v paměti prohrabuje hromadu hodinek, které jeho otec klenotník ukládal do zásuvky, hodinky, které už nešly opravit. V duchu vyjmenovává jejich značky… otec pro něho zůstává nejvyšší autoritou a po matce nejmilejší vzpomínkou.

Tři nepodařená manželství, dva synové, kteří mu i v dospělosti vyčítají, že opustil rodinu, jedna dcera, kterou má opravdu rád. Žije stále více vzpomínkami. Osamělý se uchýlí do areálu domků na pobřeží, kde žijí důchodci. Vede výtvarné kurzy a sám jako penzista maluje, což si celý život přál. I když občas něco prodá galerii, ví, že uznávaným malířem nikdy nebude. Kontakt s bratrem už před časem téměř ukončil, cítí se opuštěný a slabý. Pokus sblížit se s mladou běžkyní na pláži dopadne trapně a tak už jako by jen čekal na úplný konec.

Příběh spěje k hospitalizaci, o které čtenář už ze začátku knihy ví, že je tou poslední. Sen o tom, že dožije s dcerou a jejími dětmi ve velkém bytě v New Yorku se hroutí, protože Nancyina matka je postižena mozkovou mrtvicí a Nancy se o ni doma stará.

Před odchodem do nemocnice zajede na hřbitov, kde jsou pochováni jeho rodiče. Zde se dává do řeči s hrobníkem, pozoruje ho, jak kope hrob. On mu pak vysvětluje pracovní postup. Na celé jedné stránce románu si tak lze přečíst poměrně detailní návod, jak vykopat hrob, včetně použitého nářadí a sledu jednotlivých úkonů.

Rothův román ale není příručkou pro hrobaře. Je to literární zkoumání života člověka do posledních chvil. Do posledního stahu srdce. Pak už podle Rothova „bezbožníka“ není nic.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Jiří Hájíček

(1967) žije v Českých Budějovicích. Píše prózy z prostředí vesnice a malého města. Doposud vydal tři povídkové knihy a tři romány. Poslední z nich, román Selský baroko, získal cenu Magnezia Litera za nejlepší prózu roku 2005.

www.hajicek.info

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].