Taky vlastně pořádně nechápete proč se svět ocitl v ekonomické krizi? Přes všechny ty stohy vysvětlujících ekonomických zpráv, analýz a komentářů? Technicky to člověk jakž takž chápe, ale tak nějak lidsky zase už moc ne. Jsou skutečně všichni ti Madoffové, Standfordové a jim podobní, prachsprostí tuneláři bank, hazardéři s majetky spoluobčanů, nebo zrůdy, které patří zavřít až zčernají… A kdo to vlastně zahrkal s miliony osudů lidí a zemí globalizovaného světa?
Velké a vyspělé společnosti mají výhodu velkého a vyspělého knižního trhu, který okamžitě na podobné věci reaguje nejen publicistickými knihami, ale také skvělými romány. V těch lze nalézt odpovědi, třeba i na otázku, kdo jsou sakra oni skvělí hoši z Goldman Sachs, CityGroup a Merrill Lynch , kteří nás všechny dostali do průšvihu?
Já jsem odpovědi našla v knize, kterou vydalo letos nakladatelství Host a jmenuje se Union Atlantic a napsal ji oceňovaný autor Adam Haslett, nositel Pulitzerovy ceny. Příběh románu začíná preludiem z července 1988 mylným sestřelením íránského civilního letadla americkými vojáky. Jedním z vojáků zodpovědných za omyl je taky mladý Doug, který do armády narukoval, aby později mohl zaplatit školné na některé z prestižních univerzit kam se touží dostat.
Poté následuje střih o třináct let později. Úspěšný vrcholný manažer obřího bankovního kolosu Union Atlantic Doug si vybírá pozemek na bombastický dům: „Kup pro mě parcelu, sežeň stavitele a nech mi postavit dům velký jako kasino,“ nabádá svého právníka a realitního makléře Doug. Mladý úspěšný muž žije sám, ze svých ohromných bonusů, výdělků a investic neutrácí téměř nic a když je dům hotov, má v něm nábytek zabalený v krabicích a chodí se do svého paláce pouze vyspat, protože neustále pracuje. „Je mi z tebe smutno. Tohle není život,“ konstatuje jeho právník Mikey.
Doug si svůj dům postavil ve Findenu, státě Massachusetts kam se odstěhoval z New Yorku právě kvůli práci v Union Atlantic. Je to vlastně jeho velký návrat. Doug z Findenu totiž v osmnácti utekl od osudu syna alkoholičky, svobodné matky, kterou svedl boháč z vily kde uklízela. Opustil ji a ona se pomalu upíjí k smrti a její adolescentní syn už se na to nemůže dívat, tak raději narukuje do armády, aniž by matce řekl jediné slovo. Odstřihne se od své bezvýchodné minulosti, aby mohl díky armádě uskutečnit svůj naprosto legitimní americký sen o lepší budoucnosti otevřené pro každého kdo se dostatečně snaží a má velké ambice.
Ztělesněním těchto uskutečněných ambicí je právě onen dům, nejen obří monstrum podnikatelského baroka na velkém pozemku, ale především skvělá investice: „Po splasknutí technologické bubliny v roce 2000 snížily Federální rezervní banky úroky, čímž napomohly k zlevnění hypoték, takže vystrašení investoři mohli zvolit bezpečnou cestu a začít ukládat svůj kapitál do nemovitostí. Dřív než Doug otevřel vstupní dveře, stoupla hodnota jeho nově postaveného domu o třicet procent“.
V
Union Atlantic
má Doug na starosti rizikové investice, oživení banky pomocí mladé, dravé a především nové firemní politiky. Pro investice v Asii si vybírá dostatečně agresivního a informovaného nováčka McTeagua. Ten má díky jedné lehké ženě zásadní informace o plánech japonského ministerstva financí. Oba McTeague i Doug odvážně riskují, jejich strategie vykazuje zisk.
V tu chvíli vchází na scénu stárnoucí, pro mnoho obyvatel Findenu bláznivá učitelka historie Charlotte Gravesová. Žije se svými dvěma velkými psy, nenávidí všechno co symbolizuje úpadek moderní současné společnosti a ze školy byla odejita na penzi: „protože popsala svět takový jaký je, a téměř všichni k tomu mlčeli, natolik zamilovaní do svých nadřízených, že je ani nenapadlo nesouhlasit. Po léta zadávala ve svém kurzu o jazzovém věku fotografickou esej o lynčování. Až jí jednou vedoucí studijní větve oznámil, že vzhledem ke stále hlasitějším námitkám rodičů s tím bude muset přestat. Ona ho ovšem neposlechla a podklady k eseji rozdávala na vlastní odpovědnost s novou titulní stránkou vysvětlující, proč je toto téma stále aktuální“. Jedné matce, která si ztěžovala na přílišnou ponurost zadané četby řekla na rodičovském večírku: „Ano, je to ponuré. Stejně jako Dachau“.
Charlotte Gravesová je přesvědčená, že moderní rodiče „zachází se svými potomky jako s rozenými chcípáčky. Své popletené syny krmí amfetaminy a své mrzuté dcery čímkoli, co jim doporučí psychofarmakolog, ale nezvratná historická fakta považují za bakterie“.
Přesto této svérázné pedagožce posílají mnozí rodiče i její kolegové děti na doučování a ona tak dál v městečku funguje jako excentrické orákulum vyšší moudrosti. Nejen pro své vědomosti, ale také protože pochází z jedné z nejstarších a nejvlivnějších rodin z Findenu. Navíc je její bratr Henry „prezidentem newyorské Federální banky – tedy orgánu, který na trhu zastupuje americké ministerstvo financí a nakupuje a prodává státní dluhopisy. Na jejích účtech mají část svých aktiv téměř všechny státy světa“.
Charlotte Gravesová slouží v knize jako protiklad k osudu bankéře Douga a ocitá se s ním v symbolickém sporu o pozemek, na němž stojí jeho nový dům. Charlotte je totiž Dougova sousedka a má oprávněný dojem, že si Doug takovou ohavnost nemůže dovolit postavit na pozemcích, které její dědeček před lety věnoval městu. Pouští se s Dougem do soudního sporu v němž nejde jen o pozemky, ale také o Charlottin boj s celým světem, s lidskou malostí a moderními pásky, rychlokvašenými zbohatlíky a naboby z Nýmandie.
Postavy tohoto příběhu nejsou ani trochu černobílé. Charlotte je nejen sympaticky excentrická, ale také mnohdy nesnesitelná žena a její protivník to neměl v životě lehké a teď se snaží osudu vracet jeho rány. Oba se však dostali do křížku, kterému sekunduje celé město a fáze soudního sporu kopírují také vzestup a pád Douga a jeho riskantních investic.
Charlotte nakonec zradí její mladičký žák a milenec Douga, ale ani jedna z postav nakonec nedosáhne vítězství. Po jejich válce zůstanou především sutiny a zbytky ohořelých stěn a poničených osudů. Díky kapitolám, v nichž Charlottin bratr Henry zachraňuje krachující banky, nebo Doug provádí své investice se dozvídáme o době, která vyústila v globální finanční krizi důležité věci. Věci, které nás přivádějí k poznání, že to nejsou pouze oni nafoukaní pásci v kravatách co zavinili současnou mizérii. Na vině jsme totiž všichni – my všichni, kteří v novinách přeskakujeme rubriku Ekonomika a myslíme si, že protestovat proti podnikatelskému baroku a korupci bude někdo jiný za nás. Nějaká bláznivá Charlotte.
A konečně jsou na vinně také spisovatelé, kteří dnes píší o všem možném, jen ne o závažných současných problémech – a ty nejdůležitější se právě teď odehrávají v podobných institucích jako je Union Atlantic. Je třeba se dozvědět, kdo jsou oni Dougové, jimž jsme svěřili majetek a je třeba je popsat, pochopit a moci tak proti jejich hazardování s našimi penězi a osudy bojovat. V Americe s tím už začali, skvělými romány, ale i novými návrhy zákonů a rozsudky u soudů.
Markéta Pilátová (1973) je hispanistka, novinářka a spisovatelka. Její román Žluté oči vedou domů byl nominován na cenu Magnesia Litera a cenu Josefa Škvoreckého. V současné době žije v Argentině, dříve dlouhodobě pobývala ve Španělsku a v Brazílii. V
prosinci 2009 vydala dětskou knihu
, její další román Má nejmilejší kniha byl nominován na cenu Magnesia Litera 2010 a nedávno vyšel německý
Žluté oči vedou domů.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
