Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Spisovatelé o knihách

Nový rok pod Jižním křížem

Tu knížku mi přinesla drobná, milá žena na kurz češtiny pro pokročilé v Buenos Aires. Zrovna začínaly prázdniny, celé argentinské hlavní megaměsto se přesouvalo k oceánu a já přemýšlela, jaké to bude vrátit se domů do Česka.

Průvodce oním návratem se mi v letadle stala kniha českého krajana Josefa Hurta, vzpomínkový deník nazvaný Pod Jižním křížem. Knížku vydalo nakladatelství Maťa v roce 1997 a v anotaci se píše: „Literární útvar, který je částečně deníkem, částečně autobiografií, a částečně exotickým cestopisem“. Editor knihy ji pro sebe prý nazval: „cestopisem po lidské duši“. Ehm. Trochu patetické, pomyslela jsem si. Ale pak jsem už jen žasla.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Přišlo mi totiž neuvěřitelné, že v roce 1927 v Kutné Hoře žil člověk, který se neustále znepokojoval podobnými věcmi jako já. Byl to úspěšný, mladý bankovní úředník se slibnou kariérou před sebou. Chodil do boxerského klubu, četl Šrámka, Čapka, Březinu, Thákura, miloval Anku Kubíčkovou a kamarádil se s boxery Rudou a Zedou.

A pořád mu tohle všechno připadalo jaksi nedomrlé, připadalo mu, že ke svému pohodlí přišel jako slepý k houslím a že život přeci nemůže být jen tohle spokojené bytí doma v teploučku. Měl pocit, že má na víc. Někdo by mohl říct, že ho pálilo dobré bydlo.

Josef Hurt ale toužil po dobrodružství, po nějaké „hejlovině“ jak píše. V té době se desítky českých a zejména moravských zemědělců vystěhovávaly do Argentiny. Ta nabízela levnou půdu a hodně příležitostí. O těch se doslechl i Josef Hurt a začal společně se svými kamarády Rudou a Zedou spřádat velké plány. Chtěl do Evropy z Argentiny posílat kaktusová semena, nebo si zařídit firmu export-import či nějakou velkou evropskou společnost v Argentině zastupovat. Snil svůj americký sen, chtěl se „udělat v Americe“, jak naši krajané v Argentině říkají: „ Za hovoru se ukázalo, že Argentinou se jim otevřel nový obzor, asi tak, jako když v zakouřeném lokále otevřou okna do mrazivého rána.“

Deník Pod Jižním křížem začíná plavbou do Jižní Ameriky a zajímavé je, že např. popisy Rio de Janeira by na tohle (podle mne i Josefa Hurta) nejkrásnější město na světě seděly i dneska. „Rio de Janeiro. Turista přestává mluvit a jen se kouká. Věci úplně neuvěřitelné a nezemské. Rozum mi vypovídá poslušnost. Snad jsem se teprve nyní probral z letargie. Rio, hlavně okolí je neuvěřitelně krásné. Věci jsou úplně jiné. Lidé, jimž nelze rozumět. Trochu mne chytla úzkost nad mohutností věcí a zamrazilo mne vědomí z nedostatku síly k přemožení všeho toho neznámého, co mne čeká“.

Cestou Josef Hurt poznával onu kosmopolitní Evropu před druhou světovou válkou, kdy Portugalci jezdili na sklizeň kávy do Brazílie a zase se vraceli domů, Češi studovali ve Francii, Italové zakládali v Argentině své veřejné školy a Němci osidlovali Patagonii.

Všechno ho okouzlovalo a děsilo zároveň. Pak jeho loď přistála v Buenos Aires v přístavu Puerto Madero. A začalo to opravdové dobrodružství, na které Josef Hurt tolik spoléhal.

Kniha Pod Jižním křížem je nejen výborně napsaná, dnes už sice lehce archaickým jazykem, nasáklým příchutí argentinské španělštiny, ale je to i cenný historický materiál, který vyvrací jisté emigrační mýty. Např. ten o Argentině plné příležitostí. Pro lidi jako byl Josef Hurt, obchodník a bankovní úředník v Argentině třicátých let minulého století žádné zvlášť lákavé příležitosti neexistovaly. O těch se doma jen proslýchalo. Češi totiž do Argentiny začali přicházet už pozdě. Skutečně levná a úrodná půda se rozdávala tak sto let před tím, argentinský import-export ovládaly anglické společnosti a všechny skutečné příležitosti se nacházely ve Spojených Státech, nebo v Kanadě.

Josef Hurt navíc neuměl španělsky – spoléhal na své komunikační dovednosti a na to, že španělsky se rychle naučí až na místě a především neuměl nic praktického. Po příjezdu zjistil, že v Buenos Aires pro něj není žádná práce, ve městě byla velká nezaměstnanost a jediná práce byla „na kampu“, jak píše, tedy na venkově, na pampě.

Mladík zvyklý na jemnou kancelářskou práci najednou pracoval dvanáct hodin denně na poli, sklízel obilí a kukuřici a byl vydán na milost a nemilost velkostatkářům. Přesto tady našel, co hledal – smíření sám se sebou a s „osobním Bohem“. Jednou o Vánocích, na Nový rok, když ho trápilo vedro a těžká dřina, si zapsal: „Osamocení v nekonečné pampě působilo jako balzám. Kolem dokola nebylo nic než pampa, tak nekonečná jako moře. Kukuřičná pole nerušila, spíše splynula s pampou. Naprosté ticho bylo přerušováno šumotem travin a sem tam křikem nějakého ptáka. Jinak nic. Žádný zvuk nepronikl k uchu. Pocit nekonečnosti a věčnosti pronikal vším“.

„Na kampu“ si mladý úředník vydělal alespoň tolik, aby se znova mohl vrátit do města a zkoušet štěstí coby prodavač vlastní zmrzliny, výrobce ozdobných alabastrových sošek a dělník v mrazírnách. Protloukal se dva roky, jak se dalo, a pak vyzbrojen pocitem, že je schopný začít z nuly kdekoli na světě, se vrátil domů do tehdejšího Československa:

„V Argentině poznal, že je to mladá země, ve které je mnoho možností začít nezávislý život, a to mu dalo jistotu a sebedůvěru. Nejcennější však a rozhodný zisk pro jeho budoucí život bylo, že na nekonečné pampě stanul před poznáním, že má nesmrtelnou duši, která touží po smíření s Bohem. Nebylo pro něj lehké uvěřit v osobního Boha, ke kterému je možné motlitbou se přiblížit jako k otci se všemi starostmi. Ale toužil po smíření a došel ho v motlitbě na kolenou v nekonečné argentinské pampě“.

Deník končí oním návratem do Čech, ale já od dcery pana Hurta, která mi jeho knížku darovala vím, že se do Argentiny znova vrátil. Po komunistickém převratu v roce 1948 už jako ženatý právník a otec pěti dětí začínal v Buenos Aires zase znova od píky, protože si nedokázal představit, že bude vychovávat svoje děti v komunismu. V Argentině pracoval jako zástupce obchodní společnosti a účetní. Téměř v sedmdesáti letech pak vystudoval dvě malířské školy a uspořádal několik výstav. Dožil se sta let a jeho cesta na zkušenou, za dobrodružstvím a hledáním Boha popsaná v deníku Pod Jižním křížem je jedním z nejsilnějších příběhů, jaké jsem kdy četla.

Markéta Pilátová, Buenos Aires, jaro 2009. • Autor: Archiv autorky
Markéta Pilátová, Buenos Aires, jaro 2009. • Autor: Archiv autorky

Markéta Pilátová

(1973) je spisovatelka, hispanistka a novinářka. Její román Žluté oči vedou domů byl nominován na cenu Magnesia Litera a cenu Josefa Škvoreckého, stejně jako její druhý román Má nejmilejší kniha. V současné době žije v Praze, dříve dlouhodobě pobývala ve Španělsku, v Brazílii a v Argentině. V prosinci 2009 vydala dětskou knihu Víla Vivivíla a stíny zvířat, o rok později pro děti napsala knížku Kiko a tajemství papírového motýla a další pokračování příběhů o Víle Vivivíle s názvem Víla Vivivíla a piráti Jižního moře. Nedávno vyšel německý a brazilský překlad knížky Žluté oči vedou domů. Připravují se překlady do polštiny, španělštiny a holandštiny. Více informací na

www.marketapilatova.cz

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].