V brněnském knihkupectví Ženíšek jsem koutkem oka zahlédl titul, který vypadal úplně stejně, jako název tohoto textu. Pokud ho někdo zapomněl, nechť začne číst ještě jednou. Jestliže se mu do toho nechce a je líný, může mi zatelefonovat.
Ženíšek řekl, že to, co ten chlápek napsal, už dávno znám. Překvapil mě, evidentně nechtěl, abych si koupil knihu, kterou prodával.
Přesto jsem si knihu nechal zabalit. Co kdybych náhodou neznal něco, co by mi pomohlo? Nemohl jsem riskovat.
Napřed jsem se snažil zjistit fakta o spisovateli. Pokud totiž spisovatel žije nudný, ňoumovský život, zpravidla napíše i nudnou, ňoumovskou knihu a opačně. Na záložce stálo:
Britský publicista Tom Hodgkinson (nar.1968) se proslavil jako redaktor časopisu Idler (Lenoch), který založil se svým kamarádem v roce 1993. Kromě toho také přispíval do prestižních britských novin, zejména do Guardianu, a stál u zrodu firmy dovážející absint do Velké Británie.
To mi stačilo. Životopis Toma Hodgkinsona neměl chybu. S knihou už to bylo horší. Narazil jsem na styl trochu obyčejný a popisný. Přesně takový, jaký se používá při vysvětlování čehokoliv, od vaření marmelády po záchranu žab, nebo psaní recenzí. Knihu jsem odložil. Teprve druhý den jsem si vzpomněl, kolik stála a přinutil se opět ke čtení. Hned jsem se také dozvěděl, jak se ráno bránit budíku. No, nic světoborného.
Teprve během čtení o dopoledním vyspávání, jsem narazil na takovou spoustu výborně provázaných citátů (Aristoteles, B. Pascal, F. Nietzsche, Lao-ć, B. Engels, G.K. Chesterton a další), že jsem nevydržel a pokračoval. Napadlo mě, že spisovatel je buď velmi sečtělý, nebo má alespoň sečtělou sekretářku, a že kdybych si z toho něco zapamatoval, mohl bych vypadat taky tak sečtěle (sekretářku nemám).
Naštěstí první kapitola o budíku byla nejslabší. Podobně jako v životě první sex, nebo první infarkt. Pomalounku a opatrně jsem si začal vychutnával anglický humor v kapitolách: Práce je dřina, Přispat si, Kocovina, Smrt oběda, Čas na čaj, První drink dne, O rybaření, Kouření, Hospoda, Sex a lenost, atd.
Knihkupec Ženíšek měl pravdu, všechno jsem v podstatě znal a navíc z vlastní zkušenosti, snad jen Čas čaje mě minul.
Přesto má cenu tuhle knihu přečíst. Díky četným citacím jsem zjistil, že se nemám za co stydět, že sice hlas lenochů je v této společnosti potlačován nadmíru brutálním způsobem, nicméně nejsme sami a možná je nás i víc, než těch křečovitě pracovitých a kdybychom se spojili…, ale to by bohužel vyžadovalo zase úsilí.
Kniha končí tak rozsáhlým aparátem poznámek, seznamem webových stránek pro lenochy, Lenochovou čítankou, seznamem pramenů a citací, že mi připomněla snahu některých studentů doktorandského studia zaujmout alespoň svou pečlivostí. Toma Hodgkinsona podezřívám, že mu kniha o lenosti dala docela zabrat. Stylovější by samozřejmě bylo, napsat ji halabala a odfláknout s poukazem na vlastní lenost. Tady cítím u spisovatele malý rozpor a určitou nedotaženost. Ovšem, ne každý lenoch dokáže být líný opravdově a bez postraních úmyslů.
Nemohu se však nezmínit o jeho apelu k lidstvu na straně 319. Týká se to svátku sv. Simeona: „Sv. Simeon Salus [Jurodivý], výstřední svatý muž, kterého považovali za blázna, zemřel kolem roku 590. Jeho svátek se slaví 1.července a já navrhuji (teda on, Tom Hodgkinson), aby byl den sv. Simeona vyhlášen celosvětovým svátkem lenosti… Proto snažně prosím všechny čtenáře: 1.července nepracujte. Nežádejte o dovolení, prostě se nedostavte do práce!“
Už jenom z tohoto důvodu navrhuji, aby kniha Toma Hodgkinsona měla co nejvíc čtenářů.
Při této příležitosti bych rád upozornil na jeden důležitý a trochu matoucí fakt: Líný člověk je jednak ten, kterému se nechce něco udělat, ale také člověk, kterého vůbec nenapadne, že by měl něco udělat. Pro pilného tihle dva splývají, existuje však mezi nimi propastný rozdíl. Zatímco ten první líný se užírá a stále dokola si vysvětluje, proč nemůže něco udělat, ten druhý líný je naprosto svobodný, volný a diví se tomu prvnímu línému, z čeho že je tak nervózní.
A na závěr bych opět ocitoval tohoto největšího citovače, Toma Hodgkinsona, který ve své knize docela mistrně cituje Evelyna Waugha: „Většina trápení světa pochází od lidí, kteří nemají čas. Kdyby jen byli politikové a vědci lenivější, o kolik šťastnější bychom všichni byli.“
A já optimisticky dodávám, cituji sám sebe: Lenost tady bude navěky, i kdyby si pes dokázal pofoukat horké žrádlo, nebo vymřely divany.
Marian Palla
(1953) je výtvarník a spisovatel. Vydal 8 knih poezie a prózy, napsal několik divadelních her a vydal také sedm CD, včetně nahrávky Brno–Opava a zpět (Marian Palla čte jízdní vlakové řády Brno – Opava a zpět).
Průběžně mu vycházejí fejetony a kresby v Salonu, literární a kulturní příloze Práva a dalších časopisech.
Žije ve Střelicích u Brna a pěstuje dvě slepice.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
