Aby mě tahle knížka nevyšla dráž, než co dostanu za její přečtení a následnou recenzi, poslal jsem do Brna ke knihkupci Ženíškovi svou ženu Miriam a poprosil ji, aby nejen knihu koupila, ale zároveň se zeptala Ženíška na jeho názor. Vrátila se s popsaným papírkem, kde si vše pečlivě poznamenala:
„Přicházím k Ženíškovi, sedí na židli se staženýma kalhotama a sundává si kompresní punčochy, které musejí podle Ženíška nosit všichni knihkupci, neb stáním za pultem jsou ohroženi tromboflebitidou.“
A následuje vzkaz od samotného knihkupce:
„Mariane, jestli to kupuješ pro Miriam, je to skvělý dárek a možná ti ji za odměnu půjčí. Je vidět, že máš vkus. Je to dnes móda, ale věřím, že v tvém případě tomu tak není a Miriam se to bude určitě líbit.“
Konec papírku.
Trochu mě to popletlo. Po několikerém přečtení a následné úvaze mohu pouze konstatovat, že pokud máte vkus, měli byste si tu knihu asi koupit. Tím vás samozřejmě vůbec nenutím ke čtení. A navíc si vůbec nejsem jistý, co to ten vkus vlastně je, zvláště, když hned na začátku knihy narazíte na sušení holubů, samozřejmě v pokoji a přímo na zdi.
Kniha mě překvapila. Konečně jsem po dlouhé době narazil na text bez příběhu. Oddechl jsem si, že nebudu muset podstupovat muka nějakého hrdiny, jeho lásky, popřípadě úspěchy v zaměstnání. Po přečtení jsem však musel konstatovat, že kniha sice příběh nemá, ale sama se skládá ze stovek malinkých pidi příběhů. Také jsem, kupodivu, nenarazil na žádnou hlavní postavu, i když jsem ji ze začátku netrpělivě vyhlížel, ale všechny postavy se nakonec jevily tak trochu vedlejší a zbytečné.
Abych to shrnul: V knize se objevují dva muži, kteří komentují nějakou zprávu od jakéhosi Molera o nějakém chlapci. Nic víc.
Text mi připadal mírně štrejchnutej surrealismem a francouzským novým románem, avšak na rozdíl od nich, se dal číst a docela mě pobavil.
Je fakt, že sem tam jsem během čtení zapomněl, kdo to vlastně mluví a o co jde, ale vůbec to nevadilo, podobně jako při poslechu barokní hudby, nebo při bloudění v lese.
Někdy je opravdu jedno, co člověk tvrdí, ale kontext, ten je důležitý vždycky:
Tuhle přišla má Miriam z práce a přísně se mě zeptala, jestli neznám nějakou Marcelu z Hradce Králové. Zpozorněl jsem. Na žádnou Marcelu jsem si nemohl vzpomenout a tudíž jsem začínal vypadal nevěrohodně. Miriam přede mě pohodila dopis. Odesilatel byla opravdu nějaká Marcela z Hradce Králového. Po otevření jsem zjistil, že se jedná o pana doktora Jiřího Marcela, který po mně něco chce. A teprve za tři dny jsem si náhodou všimnul, že doktor Jiří Marcela se vlastně jmenuje Macela a že všechno bylo jen přehlédnutí.
Podobnými prkotinami i Dinis Machado zahlcuje čtenáře, aby je nenápadně získal pro něco důležitějšího. Možná pro radost z psaní…?
Tak přesně tahle literatura mě baví. Příběhy jsou stejně posledních pět tisíc let furt o tom samém. Teď si uvědomuji, že slovo poslední je opravdu nádherné slovo. Schválně:
Poslední bonbón
Poslední mravenec
Posledních dvacet stránek Dinis Machado tak nekompromisně „zrychlil“, že jsem měl chuť začít přeskakovat odstavce, ale strach, že by se mohla objevit na závěr nějaká zbytečná pointa, mě udržoval ve střehu. Naštěstí se tak nestalo, ba naopak. Na závěr knihy se Molero ocitne v nemocnici a ti dva, nějaký Austin, co kouří, a Mistr DeLuxe, který má kouření zakázáno, a o kterých nic dalšího nevíme, začínají hledat náhradníka. Možná si tak Dinis Machado připravoval půdu pro další knihu, třeba: Co tvrdí Octopus, nebo nějak podobně.
Bohužel se tak nestalo.
Dinis Machado, Co tvrdí Molero, nakl. Dauphin, 2011, z portugalštiny přeložil Vlastimil Váně, 248 stran
Marian Palla
(1953) je výtvarník a spisovatel. Vydal 8 knih poezie a prózy, napsal několik divadelních her a vydal také sedm CD, včetně nahrávky Brno–Opava a zpět (Marian Palla čte jízdní vlakové řády Brno – Opava a zpět).
Průběžně mu vycházejí fejetony a kresby v Salonu, literární a kulturní příloze Práva a dalších časopisech.
Žije ve Střelicích u Brna a pěstuje dvě slepice.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
