Dopad poznámek na dítě může celoživotně změnit jeho vztah k tělu

Lukáš Houdek odvysílal na Radiu Wave podcastovou sérii Hrana o tom, jaký mají muži vztah ke svému tělu. Přivedla ho k tomu i vlastní zkušenost, kdy se zdánlivě marginální poznámky k jeho váze proměnily v závislost na pohybu a nechuť k jídlu. V pětidílné sérii z podzimu 2021 posluchače seznamuje s příběhy převážně mladších, veřejnosti většinou známých mužů, kteří kvůli vysněné postavě vedli souboj s vlastním tělem a dostávali se do fyzicky i psychicky hraničních situací. Houdek následně jejich zkušenosti v jednotlivých epizodách s experty a znalci terénu zobecňuje a nabízí souhrnný pohled na problematiku přijetí svého těla i na specifika „mužského světa“. Po dvou letech má pocit, že situace, kdy muži často mají ze stereotypů pramenící ostych o svých problémech mluvit, se zlepšuje.

Jak zpětně hodnotíte debatu, kterou série odstartovala?

Dobrý nápad byl odstartovat dílem s Čestmírem Strakatým – „jeho“ epizoda byla hodně poslouchaná. Narážela na přesvědčení, že muži jako Čestmír přece nemohou mít se svým tělem žádný problém. Ukázalo se, že to tak nemusí být ani v případě mužů, u kterých se očekává, že svůj vzhled neřeší.

Říkáte, že jeho část byla možná úplně nejsilnější. V čem?

V první řadě jeho otevřeností a odhalením toho, co jej dlouhodobě trápí. V případě českých mužů, tím spíš veřejně známých, to bylo nevídané. Velmi konkrétně zmínil své pocity a hraniční situace ze života, kdy se například několikrát za noc vážil. Ten popis odzbrojil i mě samotného. A v neposlední řadě pak v tom, jak se k epizodě postavil, když ji nasdílel na svých sociálních sítích. A odstartoval tak lavinu…

Je dnes situace jiná i díky vašemu podcastu? Nebo je tohle téma stále tabu?

Možná už ne tolik. Mám pocit, že se o tom mluví víc. A nejen díky Hraně, vztah mužů ke svým tělům zvedla i další média. Časopis Heroine mu teď například věnoval asi 60 stran, média tohle téma reflektují, a společnost tak o něm logicky více přemýšlí. Věnují se mu i některé firmy.

Jaká škála reakcí se po rozvíření debaty otevřela?

Hodně mě ta šíře překvapila, i věkově. Očekával jsem také, že mi budou psát zejména mladí kluci, ale jestli mi někdo hodně psal, byly to ženy – a to více než muži.

Co psaly?

Většinou šlo o přítelkyně: psaly, že si uvědomují, že jejich partneři mají problém. Posílaly mi své příběhy – tak to ostatně při otevření nějakého tématu bývá.

Příběhy svých partnerů? A byl výčet problémů, které popisovaly, podobný těm, jimž jste se věnoval?

Často korespondovaly s tím, co v sérii zaznělo. Tedy hlídání si váhy směrem nahoru i dolů, nebo celková nespokojenost s vlastním tělem. Sami o tom nemluvili, ale přítelkyně si toho všímaly. 

A muži také psali?

Víc právě ti starší, ukázalo se, že tohle také řeší. A nejvíc mě dojala něčí dcera, která psala o svém padesátiletém otci, že je to jeho celoživotní téma, byť si to nepřiznával. Myslím, že tomuhle projekt pomohl, že se dostal i k těm, kteří celý život slýchávali, že jde o malichernost a řešit vztah k tělu vůbec nemá smysl. Hodně reakcí bylo také v komentářích na sociálních sítích – tady často napadali mě nebo respondenty. Ale v reálu mohlo jít o typ obrany, když jim něco nekonvenuje, tak se brání.

Čím si vysvětlit, že jste čekal reakce mladých mužů, ale ozývali se padesátníci? Právě tím, že si v tom konečně nepřipadají tak sami?

Tohle mi celkově lidé psali často. Má to terapeutický účinek. Člověk se stydí, že má problém. A má pocit, že není „cool“ se o něj podělit. Má třeba bulimii, ale nemluví o tom. Když pak vidí, že je z toho najednou celospolečenské téma, o kterém se mluví, a že podobný problém mají i známé osobnosti, je to impulz i pro ty mlčící. Přitom nejde jen o to, že o těchto věcech mluví známá tvář – ale také tím ukazuje, že když svou zkušenost sdílí, znamená to, že mají už tohle trauma zpracované. A to je úlevné.

Chlap má být velký

Mluvíte o tom, že problematický a nezdravý vztah k tělu začíná často u maličkostí – u poznámek na váhu nebo vzhled jen tak mimochodem. Jaké jste našel recepty, jak tomu čelit?

Jde mnohdy o poznámky z dětství, že má někdo o kilo dvě navíc. Je těžké se takovým poznámkám ubránit.

Dá se na to nějak připravit? Nebo lze jen doufat, že okolí bude citlivé?

Rád bych nějaké tipy zmínil, ale žádné nemám. Myslím, že se na to připravit nedá. Dá se s tím posléze pracovat, případně předcházet dopadu takových poznámek vytvořením bezpečného a pozitivního prostředí v rodinách, o které se může dítě opřít. Ale pokud se vám to děje, je těžké se nad to povznést.

Kde se s takovými poznámkami děti setkávají nejvíc? V rodinách, na kroužcích, od vrstevníků?

Muži, s nimiž jsem mluvil, nejčastěji zmiňovali právě rodinné prostředí. Respektive komentáře ze strany dospělých. Nemusely být ani špatně míněné, mohly být dané kulturou nebo zvyklostmi. Ale jejich dopad na dítě a jeho vztah k tělu může být celoživotní. 

A v dospělosti se tomu brání lépe?

Například oblečení je způsob, jejž používá velká část těch, kteří chtějí předejít takovým poznámkám. Ovšem část lidí s nadváhou naopak nosí upnuté věci coby jistý vztyčený prostředníček všem, kdo by nějaké poznámky mít chtěli. Otázka, nad kterou vždy přemýšlím, ovšem zní, nakolik je to skutečné: nakolik je takový člověk upřímně smířený s nevyžádanými reakcemi okolí a nakolik je to jen naoko a ve skutečnosti jej to tíží. Pak je tu samozřejmě druhá strana mince, okolí. Pokud má někdo nadváhu, lidé si často myslí, že když budou komentovat jeho vzhled, pomůžou mu. Že ho to vyhecuje chodit do posilovny. Data ale ukazují, že tomu tak není, že tím spíš se mu nebude chtít něco dělat. Mnohem více funguje pozitivní motivace ve smyslu: „Půjdu si zacvičit. Nechceš se přidat?“

Prošel jste za dobu, co jste podcast připravoval, rovněž proměnou ve vnímání svého těla?

Neřeším jej tak jako při nebo před natáčením. Nevím, jestli je to tím, že jsem se do toho tématu tolik ponořil, ale mám pocit, že jsem víceméně spokojený. Zároveň – a tím se vracím k předchozí odpovědi – jsem kompletně změnil šatník a začal jsem nosit volnější oblečení. Často se mi stávalo, že když jsem někoho potkal, lidé – podobně jako počasí – komentovali, jestli jsem zhubl, nebo přibral, anebo obecně, jak vypadám. Bylo mi to strašně nepříjemné.

Liší se důvody, které způsobují nezdravý vztah k tělu, u mužů a u žen?

Myslím, že jsou podobné. Byť jako mužské specifikum vnímám narážky na nízkou váhu. Je tu zarytá představa, že chlap má být velký – a ti, kteří mají takovou genetiku, že jsou hubení, odmalička poslouchají poznámky, že takhle žádnou holku neunesou. Respondenti mi vyprávěli, že zkoušeli intenzivně posilovat a jíst třeba i od šesti let. A pamatují si ty poznámky každopádně dodneška. Je to samozřejmě dané tím, že ženy mají být touto nezdravou optikou subtilní, naopak muži mají být těmi silnými a velkými ochránci.

S čím vůbec souvisí tendence mužů mluvit o svých pocitech k tělu méně, než je tomu u žen?

Pokud o tom budou mluvit, mohou být označeni za slabochy, případně prostřednictvím dalšího stereotypu za gaye.

A k těmto představám muže vedou například filmy o superhrdinech?

Popkultura hraje velkou roli. A také – což je zároveň velké klišé – sociální sítě. Jestli existují výzkumy na to, co ovlivňuje vztah člověka k tělu, pak jsou to například studie ohledně Instagramu. Chcete zaujmout, dáte na síť fotku, máte na ní třeba tři tisíce lajků, to vám dá dobrý pocit, příště tam dáte zase nějakou, ale budete mít už jen dva tisíce. A to vás dostane. To, o čem si lidé – například fitness influenceři – myslí, že jim zvýší sebevědomí, je naopak přivádí do velké mentální nepohody. Lidé, se kterými jsem natáčel, mi to potvrdili, že záměrem je získat sebevědomí, o které v dětství nebo v pozdějším věku různými poznámkami přišli – přestože třeba z mého pohledu jsou dokonalí.

Nemohou ale například právě fitness influenceři pro mnohé znamenat pozitivní motivaci ke změně životního stylu? Kde vidíte hranici zdravého a nezdravého přístupu?

U mužů je dnes velkým tématem relativně nová porucha příjmu potravy zvaná bigorexie. Jde o nadměrné cvičení a posedlost zdravým životním stylem, která může začít pozitivně: člověk začne chodit do posilovny nebo běhat a začne trochu řešit, co jí a pije. Velmi snadno to ale může sklouznout k extrému: když sníte něco nad rámec diety, začnete se nenávidět, že jste si dali čokoládu nebo jste zrovna nemohli do posilovny, a máte pocit, že přiberete dvacet kil.

Máte i tady konkrétní příběhy?

Zpracovával jsem příběh jednoho kluka. V momentě, kdy měl problém s ramenem nebo covid a nemohl jít do posilovny, mělo to obrovský dopad na jeho psychiku, ovládl jej pocit, že bude ošklivý. Myslím, že u cvičení je hrana, za kterou začínají nezdravé návyky, snadno překročitelná. Vnímal jsem to i na sobě. Ne že bych si počítal kalorie na den, ale v momentě, kdy jsem si dal něco sladkého, cítil jsem, že mi to zkazilo den.

Pokud je překročení hrany snadné, existují signály, že je potřeba situaci řešit nebo že se k té hraně blížíme? Ať už je čtou sami muži či jejich okolí…

Nejsem odborník, ale laicky se domnívám, že to jsou právě velmi negativní pocity, výčitky, nedejbože snahy své tělo poškozovat. Tím myslím hladovět nebo snědené jídlo vyzvracet. A pokud se tak děje, je důležité se za to nevinit. Nestydět se, snažit se sebrat sílu a zajít k odborníkům požádat o radu. Dříve, než to tu hranu skutečně překročí.