Neděláme z Havla pánaboha

Otázka, co bude dělat bývalý prezident, se ve zdejším veřejném životě dlouho neřešila. Hlavy státu umíraly záhy po odchodu z funkce (Masaryk, Beneš) nebo přímo na Hradě (Gottwald, Zápotocký). Případně odešly za takových okolností, že o budování odkazu nemohla být řeč (Novotný, Husák). Knihovna, která vznikla v roce 2004 na počest prvního českého prezidenta Václava Havla, tedy ustavila – a stále ustavuje – novou tradici. Sám Havel se jí přitom dlouho bránil a chvíli také trvalo, než našla svou tvář. Dnes je pevnou součástí veřejného života nejen v Praze. „Havel nechtěl muzeum, co naopak chtěl, bylo místo střetávání,“ říká Michael Žantovský.

Knihovna Václava Havla zanedlouho oslaví dvacet let existence. Jakým místem v českém veřejném životě se za ty dvě dekády stala? A odpovídá to tomu, jak si funkci knihovny představoval sám Havel?

Doufám, že odpovídá jeho představám. Když projekt vznikal, tak u toho ještě byl, hovořil o něm s řadou lidí, měl k němu poznámky, které nám i zanechal. Z nich je zřejmé, jak si knihovnu představoval – a především jak si ji nepředstavoval.

Několikrát se vyjádřil v tom smyslu, že nechce žádný „pomníček“…

Ano, nechtěl místo, kde budou shromážděny jeho medaile, diplomy a taláry z čestných doktorátů. Nechtěl muzeum, ale místo střetávání. Prostor, kde se setkávají lidé, názory, kde probíhají diskuse o tématech, která Havla za jeho života zajímala, což byl samozřejmě…