Klimatická krize se přesunula do kategorie příležitost

Kromě aktuálního dvojčísla  je stále v prodeji i speciál Respektu Svět po pandemii. Z něj výjimečně jako ochutnávku a pozvánku ke koupi odemykáme následující rozhovor: 

Když se lídři světových velmocí rozhodují, jak bojovat proti globálním hrozbám typu změna klimatu, často vycházejí z podkladů, které pro ně připravuje i původem český vědec Pavel Kabát. Profesor hydrologie a klimatu na univerzitě v nizozemském Wageningenu působil poslední tři roky jako hlavní vědec Světové meteorologické organizace při OSN, coby šéf vědecké instituce IIASA spoluvytvářel také podklady pro tzv. pařížskou klimatickou dohodu. Kabát považuje změny klimatu za hlavní globální problém, který však podle něj lidstvo může zvládnout, když ho začne chápat jako šanci pro inovace. „Když pořád budu opakovat, že v Nizozemsku hladina moře může stoupnout až o tři metry, tak co může žák základní školy nebo běžný obyvatel dělat? Nic. Ale můžu místo toho říci: Podívejte se, voda bude stoupat, ale bude to dobré, my jsme dokázali světu, že lidi dokážeme ochránit a prosperovat, i když žijeme šest metrů pod hladinou moře. Zamysleme se nad tím a udělejme řešení, které můžeme exportovat do světa,“ říká Kabát češtinou se silným přízvukem, který prozrazuje, že většinu života strávil v zahraničí. Kabát má ale doporučení i pro obnovu Česka po covidové pandemii. „Neměli byste peníze z evropského fondu obnovy rozkouskovat na stovky malých projektů, ale použít je radši na jeden nebo dva velké, které by byly příkladem nového myšlení a velkoplošných, strukturálních změn,“ říká.

Pane Kabáte, vy jste působil a působíte v čele různých mezinárodních institucí, které mají velmi složité názvy. Jste hlavním vědcem Světové meteorologické organizace při OSN (WMO), dříve jste byl generálním ředitelem Mezinárodního institutu aplikovaných systémových analýz (IIASA) a brzy se stanete generálním tajemníkem spolku, jehož název lze přeložit jako Organizace pro nejlepší výzkum lidstva (HFSPO). Jak si mám vaši práci představit?

Všechny ty organizace mají společného jmenovatele, a to, že řeší otázku, jak použít špičkovou vědu ke spojení národů. IIASA vznikla v roce 1972 po čtyřletém jednání mezi americkým prezidentem Lyndonem Johnsonem a předsedou rady ministrů Alexejem Kosyginem ze Sovětského svazu a byla to první vědecká instituce, která spojovala nejlepší vědce z obou stran berlínské zdi včetně Československa, které bylo jednou z dvanácti zakládajících zemí. Vědci z IIASA získali několik Nobelových cen. OSN se ve vědě snaží o to samé, také je to politický konstrukt založený na jednání. A HFSPO je zase organizace, kterou založily země G7 na konci osmdesátých let minulého století jako reakci na světové politické změny. Její vznik tehdy navrhl japonský premiér Jasuhiro Nakasone prezidentům Ronaldu Reaganovi a Françoisi Mitterrandovi. Motivace byla udržet pro západní svět dominanci ve vědě, technice a výzkumu, protože tehdy už se čekalo, že Sovětský svaz padne. No a Japonci se tenkrát dohodli, že dají hodně peněz na vědecký pokrok. A vyplatilo se jim to, za třicet let dostali členové HFSPO dvacet osm Nobelových cen. Dnes už tam není jen G7, ale také Singapur, Švýcarsko, Norsko, Evropská komise, celkem asi dvacet zemí a cílem je rozšířit členskou základnu například o Čínu a Brazílii. Tuhle instituci povedu, takže v červenci se přesunu ze Ženevy do Štrasburku.

Co tam budete dělat?

Já konkrétně se snažím o to, aby věda fungovala na té nejvyšší možné úrovni a zároveň jako most překonávající politické rozdíly. Například během předsednictví v IIASA se mi podařilo pozvat Izrael a Írán společně jako nové členy a stejně tak i Pákistán a Indii.

To, co teď popisujete, zní více jako politika než věda.

Já nedělám politiku pro politiku, já se snažím dělat a zorganizovat substanci pod tou politikou. To znamená dávat dohromady základní vědecká fakta, která by šla použít pro rozhodnutí, jež pak mění svět.

Můžete být konkrétnější?

Dám příklad. Když se v roce 2015 sešla OSN a dohodla se na sedmnácti velkých globálních cílech udržitelného rozvoje – byly tam věci od dostupnosti vody přes přeměnu energetiky až k otázkám klimatu a byla to dohoda všech členských států OSN. Na generálním shromáždění se spolu státy dohodly, že udělají do roku 2030 velkou systémovou transformaci. Za tou politickou dohodou byly dva roky jednání, která jsme z IIASA podporovali vědeckými studiemi a daty. Spočítali jsme například, kolik by stálo vyrábět energii z obnovitelných zdrojů a jak by se do nich mělo investovat, jaké technologie by se měly použít. To byl základ k diskusím, které pak vedli diplomaté a politici, kterým jsem výsledky pravidelně představoval a objasňoval. Tím se zabývám – vědeckým podkladem, studiemi a výzkumem, podle kterých se pak diplomacie rozhodne při jednání.

Byl jste také členem Mezinárodního klimatického panelu vědců (IPCC), který přišel s různými scénáři dalšího vývoje planety, podle toho, jak se Země bude oteplovat.

Ano, pracoval jsem na třech generacích zpráv od IPCC, nejprve z nizozemské univerzity a později s kolegy z IIASA a v roce 2007 jsme za tuto práci společně s bývalým americkým viceprezidentem Alem Gorem jako kolektiv obdrželi Nobelovu cenu za mír. Když se v roce 2015 uskutečnila v Paříži dohoda o klimatu, tak jsme my v IIASA spolu s mnoha vědci v dalších institucích vypočítali, že aby se následky pro přírodu, ekonomiku a lidstvo udržely v přijatelných hranicích, teplota na planetě se do roku 2100 může zvýšit maximálně o dva stupně Celsia. Spočítali jsme i to, co ta změna dvou stupňů přinese. Jestli to přinese například roztání ledovců a které země by měly snížit emise o kolik procent za jakou dobu. Tyto výpočty jsme pak prezentovali politikům a oni se na jejich základě rozhodovali. Chci tím říci, že pro mě politika není to, co mě vede v mé práci, vede mě přesvědčení, že politika má být založená na objektivních faktech a vědecké substanci. Jako generální tajemník velkých institucí mám tu výhodu, že můžu používat „zkratky“ na důležitá politická jednání.

Jaké zkratky máte na mysli?

Běžný profesor na univerzitě dělá výzkum a má svoji skupinu, laboratoř, něco zkoumá a potom publikuje výsledek toho zkoumání. Cesta mezi tím něco vyzkoumat a dát to například na stůl jednatelům o pařížské klimatické dohodě je dost problematická a dlouhá. Být v pozici ředitele renomované světové instituce, která vytváří podklady, anebo jako hlavní vědec OSN přímo jednat s delegacemi států, to je unikátní pozice. Mnohokrát v kariéře se mně a mým kolegům podařilo dostat nejnovější informace přímo na dojednávání velkých mezinárodních dohod. A jednání o pařížské klimatické dohodě bylo jedním z těch případů.

Vy jste přišli s tím, že máme udělat všechno pro to, aby se teplota na Zemi nezvýšila přes dva stupně, ve znění dohody ale stojí, že máme usilovat spíše o nepřekročení 1,5 stupně. Jak k té změně došlo?

Všechny národy rychle přijaly ty dva stupně, protože byly založeny na představitelném a ekonomicky realistickém úsilí, jak zredukovat emise skleníkových plynů a jak rychle transformovat naše energetické systémy z fosilních zdrojů na udržitelné. Ale z politických důvodů a mimo jiné díky tlaku velkých mezinárodních nevládních ekologických organizací jako Greenpeace nebo Světový fond na ochranu přírody (WWF) se tehdy na místě a bez jakýchkoli propočítaných základů rozhodlo, že by ten cíl mohl být ještě ambicióznější. A řeklo se, že to bude 1,5 stupně. Z mého pohledu to bylo ukvapené, nedomyšlené a emocionální rozhodnutí, protože je to nerealistické. Podle mě by tehdy bylo lepší, kdyby se použil ten předem vědecky spočítaný cíl dvou stupňů. Cíl 1,5 stupně je varianta, která vyžaduje dodržení drastických, termínově nepředstavitelně náročných kroků. Podle mě jsme tehdy měli Paříž opustit s dohodou, že spočítáme, jak se v těch dvou stupních udržíme technicky, finančně, společensky, a výsledky těchto výpočtů se pak začnou uvádět do ekonomické praxe. Nerealistická ambice 1,5 stupně místo toho uvrhla svět do dalších kol mezinárodních jednání, která ještě dlouho nebudou ukončená.

Není ale mezi oběma variantami zásadní rozdíl, kdy při oteplení o dva stupně dojde k překročení bodů, ze kterých už nebude návratu? Příkladem je zničení korálů nebo spuštění uvolňování metanu z permafrostu do atmosféry.

My souhrnné efekty oteplování propočítáváme každý den, každou hodinu, stovky a tisíce vědců neustále počítají a publikují o těchto otázkách. Samozřejmě že máme indikace pro některé části systému, že 1,5 versus dva stupně může být velký rozdíl. Ale pracujeme v maržích velkých nejistot, protože nerozumíme ještě dost klimatickému systému jako celku, abychom mohli s jistotou říct, jak velký ten rozdíl je. Při stanovování různých scénářů vycházíme z analýzy citlivosti systému klimatu na zvýšené koncentrace skleníkových plynů. Například víme, že u obou variant oteplení je přímá vazba na výskyt extrémních vln horka, tornád a tak dále, ale nedokážeme kvantitativně určit přesný rozdíl mezi oběma scénáři. Já si myslím, že ten dvoustupňový cíl by celé společnosti a ekonomice dal pozitivní energii se do toho zakousnout a uskutečňovat přechod k bezuhlíkové ekonomice s vyhlídkou, že to můžeme zvládnout. Věřím, že je to lepší než pořád hrozit a lamentovat nad tragédií, že 1,5 stupně nezvládáme. My si myslíme, že 1,5 stupně není v současných podmínkách a mezinárodní sociálně-ekonomické situaci realistický cíl.

Z čeho přesně usuzujete, že dva stupně jsou realistické a 1,5 už ne?

Pokusím se to ilustrovat několika základními čísly. Emise CO2 a dvou dalších nejvýznamnějších skleníkových plynů, tedy metanu a oxidu dusného, rostou navzdory Pařížské dohodě. Současné koncentrace CO2, CH4 a N2O představují 150, 260, respektive 122 procent oproti předprůmyslové době na konci 18. století. V rámci různých klimatických dohod země přijímají národní cíle na snižování emisí. Problém je ale v tom, že i kdyby všechny státy splnily své aktuálně stanovené závazky, Země by se stejně do konce století oteplila o 2,9–3,4 stupně. Takže je třeba si říci, že čelíme obrovské mezeře mezi závazky a tím, co je nutné udělat, abychom udrželi nárůst teplot v dohodnutém limitu. Spočítali jsme, že současné závazky všech zemí by se musely ztrojnásobit, abychom dosáhli oteplení dvou stupňů, a musely by se zpětinásobit, pokud bychom chtěli držet oteplení pod hranicí 1,5 stupně. Abychom udrželi oteplení v rámci 1,5 stupně, emise CO2 by nyní musely začít klesat a v letech 2040–2050 by musely dosáhnout nuly. To se však neděje, emise dál rostou.

Loňský rok byl z hlediska globální teploty nejteplejším v historii a překonal i rekordní rok 2016. Tady v Česku jsme to moc nepociťovali, loňské léto bylo výjimečně normální, zima byla celkem bohatá na sníh, taky letošní jaro je chladné. Kde se ty extrémní klimatické jevy momentálně odehrávají a jakým způsobem?

Musíme si uvědomit, že při výpočtu celkové globální teploty se jedná o souhrnná čísla, která jsou založená na světovém průměru. V každém roce je ten mix, tedy kde je horko a kde zima, jiný. Největší oteplení oproti historickým průměrům měříme a vidíme systematicky v posledních letech v oblasti Arktidy a v zemích Blízkého východu. Ale regionální rozdíly jsou velké. Oteplení planety do konce 21. století o dva stupně tak může znamenat pět až šest stupňů na severní části zeměkoule a ve střední Evropě, kde leží třeba Česko a Rakousko a je tam kontinentální klima, tam to může být například tři stupně. Proto je důležité dostat se na tu regionální úroveň, abychom mohli lidem ukázat, jak klimatická změna ovlivní změny na konkrétních místech. A v tom jsme s těmi modely na tom zatím dost špatně.

Kde na planetě bude největší a kde nejmenší zvýšení teploty?

Relativně největší se očekává na severu ve studených, boreálních oblastech v blízkosti pólů, jak už jsem říkal. Arktické oblasti se oteplují dvojnásobnou rychlostí oproti zbytku planety.

Kde by byl nižší nárůst teplot?

Nejmenší výkyvy se očekávají v tropické oblasti kolem rovníku. Relativní výkyvy tam jsou sice menší, ale dopady mohou být velké. U tropických pralesů stačí malinké změny klimatu, může být sezona až dvě po sobě suché a už se aktivuje proces uvolňování uhlíku uloženého v půdě, což by byl velký problém. Takže ono se taky jedná o to, co ten teplotní rozdíl znamená pro specifický ekosystém v konkrétní části zeměkoule.

Změny klimatu ale nemění jen teplotu…

Kromě teploty se mění také další věci, třeba režim srážek, nejenom množství, ale i rozdělení, mění se oblačnost, to znamená intenzita slunečního záření. Takže je složitější určit, co se kde doopravdy stane. Hodně se taky mění celý systém dynamiky oceánů. Při nejhorším scénáři světového oteplování, tedy kdybychom neudělali nic proti růstu emisí, paradoxně by mohlo dojít k ochlazení Evropy, protože v Evropě se hlavně v zimě teplota drží nahoře díky Golfskému proudu. Ten teplý proud by ale mohl změnami klimatu zpomalit, do Atlantiku by v severní Evropě přišlo méně teplé vody, a tím pádem bychom tady měli mnohem chladnější zimy. Takže to neznamená jenom jednoznačný trend oteplování na všech místech. Taky se změní sezonalita. Například teď je extrémně suchý rok jednou za deset, dvacet let. A vlivem změny klimatu frekvence extrémně suchých let může být třikrát, čtyřikrát, pětkrát vyšší. V tom jsou projevy globálního oteplování nejhorší, ve změně té celkové dynamiky.

Jakého dopadu klimatických změn se nejvíc obáváte?

Nejvíce se obáváme, že rozsáhlé části zeměkoule, které fungují jako obrovská přírodní úložiště oxidu uhličitého, přestanou fungovat. Tím největším jsou světové oceány. Oceán je schopen absorbovat 25–35 procent CO2, který každoročně emitujeme do atmosféry, a 80–90 procent tepla, které vznikne v atmosféře v důsledku emisí. Když oceán CO2 vstřebává, mění se jeho kyselost a v důsledku absorpce tepelné energie se oceán otepluje. Jeho teplotu pravidelně měříme až do hloubek tisíce metrů a teplota každým rokem stoupá. Máme obavu, že jeho schopnost absorbovat a zadržovat obrovské množství skleníkových plynů by se mohla ztratit. Oceán by přestal fungovat jako obří pumpa a atmosférická koncentrace CO2 by se mohla během velmi krátké doby zněkolikanásobit. Stalo by se to v krátkém období deseti, dvaceti let. Téhož se bojíme u tropické vegetace.

Co by se stalo tam?

Amazonie a pralesy v Africe a Asii, to je globální zelený pás, a kdyby se po několika suchých letech a v kombinaci s odlesňováním ty pralesy ztratily, tak bychom přišli o další obrovské úložiště CO2 ve vegetaci a v půdě. V roce 1990 jsem byl jako mladý doktorand v Nizozemsku součástí projektu v rámci Kjótského protokolu, kdy jsme spočítali, že Amazonie ročně absorbuje jednu gigatunu uhlíku, což se tedy rovnalo emisím celé Evropské unie za rok. Ale nejde jen o ztrátu úložiště. Je tu i strach, že kdyby prales zemřel, uvolnilo by se obří množství už zadrženého uhlíku, který je obsažen v půdě. Třetí věc jsou velké studené regiony, jako je Sibiř, kde se s táním permafrostu uvolňuje metan, který je jako skleníkový plyn 25krát silnější než CO2.

Klimatická krize potřebuje něco jako Marshallův plán po druhé světové válce.

Jak těmto nejhorším scénářům předejít? Bude k tomu stačit držet globální oteplování pod dvěma stupni – a co pro to budeme muset udělat?

Na tuto otázku bych mohl odpovědět článkem nebo spíš knihou, což ovšem není možné, takže vám jen stručně řeknu svůj názor. Udržet zvýšení průměrné světové teploty pod dva stupně je technicky i finančně možné, jako je možné se včas adaptovat na změny, které toto oteplení přinese. Problém není v technologiích, už nyní máme k dispozici stovky řešení, jak například transformovat energetické systémy, a připravenost nových technologií jenom poroste. Problém není ani v nedostatku finančních prostředků – za dvě až tři procenta ročního světového HDP by se vše zvládlo. Problém je politický a institucionální. Naše zastaralé a pomalé demokratické geopolitické struktury, rigidní instituce, krátkodobost politických cyklů, během nichž se těžko vyvine a prosadí dlouhodobá strategie, odklon od mezinárodní spolupráce směrem k národním zájmům atd. Klimatická krize potřebuje něco jako Marshallův plán po druhé světové válce – vizi, mezinárodní spolupráci, solidaritu a postoj ve společnosti, že pracujeme společně na něčem, co má smysl a co vede k lepší budoucnosti a prosperitě pro všechny. Je tedy nutné se zaměřit na tyto politické a institucionální aspekty a na lepší a pozitivní komunikaci, která by lidem umožnila pochopit nejen problém, ale i příležitost, jež se v něm skrývá.

Změnit narativ

Po covidové pandemii vyspělé země vytvářejí investiční balíčky, jejichž cílem je transformovat ekonomiku, aby byla zelenější a udržitelná. Do čeho podle vás má největší smysl ty peníze dávat? Co bude, vzhledem k těm problémům, které nás čekají, nejvíc užitečné?

Hořká pravda je, že alespoň doposud velmi malá část těch celkových investic, zhruba dvanáct, třináct procent, se dá bez velkých úvah označit za opravdu udržitelné a ekologické. Ta největší část, asi sedmdesát procent, jde bohužel přímo či nepřímo do podpory odvětví, která mají přímé vztahy k fosilnímu průmyslu.

Můžete dát nějaké příklady, co je udržitelné a co není?

V Americe třeba teď už máte celý infrastrukturní megaprojekt, který navrhl prezident Biden. Je to nutné, protože infrastruktura je tam zastaralá, ale je to založené na klasickém průmyslovém modelu, stavět mosty ze železa z velkých hutí, opravit asfaltové a betonové dálnice atd. Tam jde nakonec více prostředků než na udržitelné věci, jako je například vývoj fotovoltaických panelů nebo vodíková ekonomika. V Evropské komisi tohle ještě není uzavřené, minulý pátek byla uzávěrka na projekty, které země měly předkládat, tak uvidíme.

Ty žádosti teď ještě nejsou kompletní, dá se ale říci, zda obsahují i nějaké projekty vedoucí k bezuhlíkové budoucnosti?

V Evropě se zdá, že některé země budou žádat o prostředky ke zrychlení investic pro nové technologie v energetice, jako třeba investice do vodíku. Vodíkové palivo bych klasifikoval jako strategickou investici pro budoucnost. Známe ho už léta, víme, jak funguje, ale potřebujeme vytvořit systém, jak ho vyrábět bez velké emisní stopy. Doufám, že Německo, Nizozemsko, Anglie, Francie dostanou prostředky z toho fondu na něco takového.

Věříte tedy, že plán obnovy povede k nějakým opravdu strukturálním změnám?

No, když se podíváte, jak rychle se vrací například cestovní ruch a všichni očekávají v létě velký boom turismu, tak mě to vrací zpátky oběma nohama na zem. Nizozemská a francouzská vláda bez nějakých podmínek pumpují miliardy do aerolinek KLM a Air France, což mě k velkému optimismu nevede, že by tyhle investiční balíčky znamenaly obrovskou změnu. Bojím se, že vyhodíme velkou část té možnosti něco změnit kvůli tlaku velkého průmyslu a byznysu. Doufali jsme, že alespoň půlka investic půjde na udržitelný rozvoj a na rozvoj vzdělanosti, bohužel to tak nevypadá.

Do čeho by například česká vláda mohla investovat, aby to dávalo smysl?

Moje rada je spíše obecná – neměli byste ten fond rozkouskovat na stovky malých projektů, ale radši jej použít na několik velkých, založených na dlouhodobé vizi, které by se staly začátkem radikálních strukturálních změn. Příkladem je, že by se Česko rozhodlo, že ukáže světu, jak vypadá moderní a bezuhlíková infrastruktura města jako Praha a jeho bezprostředního okolí třeba v roce 2040. Je tady vynikající metro, které město ještě zkombinuje s rychlodráhou a to celé napojí na systém regionální železnice – vše na elektřinu nebo na vodík. Městské autobusy by zůstaly zachovány, ale jezdily by na vodík nebo na elektřinu a zcela autonomně. Ve městě by se vybudovala síť pro kola včetně elektrických, která by byla volně dostupná všude a všem. Realizoval by se rozsáhlý plán na energetickou rekonstrukci starých a historických budov a tak dále. Podobné plány se připravují v Paříži, Vídni, Berlíně a Amsterdamu. Peníze se nejdříve investují do plánu, jak to udělat, a do realizace prototypních řešení, až pak do projektů samých. To je jedna možnost.

Napadají vás ještě jiné možnosti?

Nebo si Česko může říci, že chce mít v roce 2040 polovinu vozového parku elektrizovanou, a bude stavět síť dobíjecích stanic a podporovat nákup elektroaut. Ve Francii dostane už dnes každý, kdo si koupí elektrické auto, státní dotaci minimálně šest tisíc eur. Další možností by bylo investovat do digitálního vzdělávání. Zavedl bych projekty pro vzdělávání v oboru umělé inteligence a používání velkých dat na základních, středních a vysokých školách, protože to bude za deset, patnáct let velké téma. Byl bych zkrátka příznivcem systémových změn, ne to utratit za investice pro lokální čistírny vody.

Nyní v Evropě převažuje optimismus, že pandemie končí, ale emise stoupají vyšším tempem než předtím, teplota stoupá, konfliktů o vodu přibývá, pralesy se zmenšují. Je něco, co vám z hlediska planetární ekologie dává naději?

Já bych nechtěl tenhle rozhovor skončit tím, že jsem pesimista, právě naopak, jsem rozený optimista a nyní především pragmatický realista. Já si myslím, že to, čemu říkáme systém globálního vládnutí, čili systémy velkých mezinárodních dohod, tak to narazilo na své limity. OSN nemá prostředek, jak vynucovat dohody, takže myslím, že na ten systém řízení shora dolů spoléhat nemůžeme. OSN zelenou tranzici nevyřeší. Jsem ale optimistický proto, že vidím, co se děje odspodu nahoru v každodenní ekonomické sféře. Trumpova vláda byla v hlavních zprávách třikrát denně kvůli své ekologické nezodpovědnosti, ale přitom se Amerika pohnula strašně velkým skokem k tranzici energetických systémů. Kalifornie má dnes 30–40 procent energie z obnovitelných zdrojů. Proč to tak je? Protože se ekonomický model ve věci klimatu obrátil z kategorie problém na kategorii příležitost. Podle mého názoru se to paradigma musí změnit a klima se má brát jako obrovská možnost inovovat, investovat a i profitovat – ve smyslu udržitelnosti. Já tomu někdy říkám čtvrtá průmyslová revoluce. Až se pochopí, že se na tom dají vydělat peníze, ať už penězi v budoucnosti myslíme cokoli, tak jsme vyhráli. A Kalifornie ukazuje, že se to děje. Když se podíváte na finanční scénu, na burzu, na penzijní fondy, všechny mají v těchto dnech jako zásadní investiční indikátor udržitelnost. Jakmile se toho chytly finanční instituce, tak mi to dává jistotu, že tranzice přijde.

Alarmismus, že vše se řítí do záhuby, je tedy kontraproduktivní?

Já si nemyslím, že ten striktní režim klimatických cílů do určitých termínů nám pomůže, protože to lidi odrazuje a psychologicky deptá. Problém je to obrovský, ale když pořád budu opakovat, že v Nizozemsku v roce 2100 hladina moře stoupne o tři metry, tak co s tím může žák základní školy nebo obyvatel dělat? Nic. Ale můžu si místo toho říci: Podívejte se, voda bude stoupat, ale bude to dobré, my jsme dokázali světu, že lidi dokážeme ochránit a ekonomicky růst, i když žijeme šest metrů pod hladinou moře. Zamysleme se nad tím a udělejme řešení, budeme ho exportovat, vyděláme na tom. Celý ten narativ se může změnit. A proto je potřeba jiná komunikace. Ten proces změny odspodu už začal a podle mého názoru to vyřešíme. Když se mají lidé motivovat, často se mluví o metodě cukru a biče. Tak já jsem spíš pro ten cukr, pojďme lidi přesvědčit, že to může být dobré. V tom jsem určitě optimista.

Ten přístup funguje možná v Kalifornii, ale v Africe a v Asii jsou obrovská chudá území, kde nevyhnutelně poroste životní úroveň a s ní i energetická spotřeba. A tam nejspíš ten princip odspodu nahoru nefunguje, protože lidé chtějí nejdřív dosáhnout toho, jak se máme my tady v Evropě, a až potom uvažovat zeleně.

To máte sice pravdu, ale když se podíváte na některé části Číny, třeba na Šanghaj a okolí, tam už jsou investice do obnovitelné energie třikrát, čtyřikrát, pětkrát vyšší než třeba v Paříži. Oni pochopili rychle, že se na tom dají vydělat peníze. Takže já si myslím, že to je otázka toho, jak se to lidem nabídne, vysvětlí a jakým způsobem v tom oni uvidí nové možnosti. Zároveň si myslím, že největší problém jsme my, západní svět. Prostě se nedokážeme vzdát těch základních pudů, že si chceme koupit pořád víc a vyrábět pořád víc. To je systém, nad kterým bychom se měli trochu zamyslet. My jsme před lety propočítali, že kdyby se rozdělilo to, co si momentálně všichni dohromady globálně vyděláme, asi 1,2 trilionu dolarů, tak by to znamenalo, že každá rodina na světě, od Afriky až po Antarktidu, by měla šedesát tisíc dolarů roční čistý příjem, což není špatné. Takže pro mě ta otázka není jen technologická, ale i sociální a otázka solidarity. Jak se pět, deset nejbohatších zemí světa, které mají sedmdesát procent ekonomiky, rozhodne s ní zacházet. Pokud to nevyřeší, tak máme problém.