Pro Česko je obohacující, když se tu při fotbale mluví i jiným jazykem

Před 125 lety byl založen úspěšný pražský fotbalový klub DFC Prag. Při této příležitosti odemykáme následující rozhovor. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem: 

Thomas Oellermann ve svém volném čase obnovuje tradici fotbalového klubu DFC Prag, klubu, který býval složen převážně z německy mluvících pražských Židů a patříval mezi vážné rivaly Sparty a Slavie. Pak ale byla jeho činnost na dlouhá desetiletí přerušena. Jak říká v Praze žijící historik původem z Německa: příběh DFC Prag dokazuje, že kulturní a politické dějiny českých zemí je možné číst i přes fotbal.

Jste specialistou na dějiny česko-německých vztahů a současně hodně pracovního času věnujete fotbalu. Jak to spolu souvisí?

Fotbal mě vždycky hodně bavil, v dětství mě braly čistě výsledky, tým, kterému jsem fandil. V jistém věku mě začal zajímat z jiného úhlu: jeho dějiny, kulturní a politické souvislosti. Během studia historie v Düsseldorfu jsem se hodně věnoval sudetoněmecké sociální demokracii a vedoucí mé diplomové práce, profesor Brandes, mi navrhl zkoumat ve větším detailu dějiny sudetoněmeckého dělnického sportu. Přes něj jsem pronikl do dějin fotbalu v českých zemích, které mě fascinovaly.

Pocházíte ze vzdáleného Porúří. Proč jste se vůbec začal tolik zajímat o středo- a východoevropské dějiny?

Pro mě, mladého studenta ze západoněmecké periferie, to byla velká objevná cesta. Přednášky k východoněmeckým dějinám se mi na univerzitě v Düsseldorfu líbily nejvíce, profesoři byli dobří a témata pro mě zcela nová.

Jak vypadaly začátky zdejšího fotbalu a co se z něj dá dozvědět o soužití Čechů a Němců?

První kluby, které vznikaly po roce 1890, byly v podstatě národnostním vyznáním, jasně deklarovaly, zda jsou české, nebo německé. Jenže když sledujeme jejich další vývoj, tak byly překvapivě prostupné. Češi hráli v německých týmech a naopak. Do českých zemí se impulzy šířily z Vídně a Drážďan, které patřily k základnám raného fotbalu. Takovou zvláštní kapitolou je účast cizinců, zvláště Britů, ve zdejších týmech. Mnohdy to byly pomalu něco jako obchodní cestující ve věcech fotbalu, cestovali na přelomu 19. a 20. století po Evropě, střídali kluby, šířili na kontinentu novou sportovní módu. Fotbal byl od počátku mobilní, po Evropě propojený sport. Najdete v té pionýrské době fascinující příběhy, třeba slavná Barcelona, dnes výkladní skříň katalánského nacionalismu, je vlastně výtvorem imigrantů.

Vás fascinuje zvláště příběh klubu DFC Prag, tedy Deutscher Fussball-Club Prag. Proč?

Byl to klub německy mluvících pražských Židů. Neidentifikuje se předně židovsky, ale spíše národně, coby mančaft německy cítících Židů. Klub si ale díky židovské identitě koncem první republiky nezadal s nacisty. Na rozdíl od většiny osobností a institucí, které jsou spojeny s českými Němci a do konce třicátých let třeba dělaly záslužnou práci, ale pak se spoluprací s henleinovci diskreditovaly. DFC Prag současně patří k zakladatelům německého fotbalového svazu a dostal se v roce 1903 do finále vůbec prvního mistrovství Německa. To ukazuje, že fotbal ve svých počátcích nebyl přísně uzavřený v dimenzích státních celků, byl v jistém smyslu svobodnější.

Kde ležel stadion DFC Prag?

Po většinu doby na Letné, v místech, kde dnes stojí Národní zemědělské muzeum a Gymnázium Nad Štolou. Byl to pronajatý pozemek a klub se odtamtud musel kvůli výstavbě v roce 1937 odstěhovat.

Na Letné sídlí také Sparta a ve svých počátcích tam stál i stadion Slavie. Je nějaký důvod, proč ležely kořeny českého fotbalu zrovna v této čtvrti?

Možná rozhodovala jen dostupnost volných pozemků poměrně blízko centra. Až do začátku 19. století Letnou užívala armáda a poté tu vznikly dnešní parky, ve kterých se postupně usídlily sportovní oddíly. Pražský sport se tam tehdy přestěhoval z Císařské louky, kde začínal i DFC Prag.

Fotbal byl od počátku mobilní, po Evropě propojený sport. Třeba slavná Barcelona, dnes výkladní skříň katalánského nacionalismu, je vlastně výtvorem imigrantů.

Byl DFC Prag na úrovni Sparty a Slavie?

Ano, patřil k nejsilnějším klubům v Čechách. Pražští židovští Němci byli docela bohatí, což se odráželo i ve finančních možnostech DFC. Sílu týmu ale nejde úplně měřit, protože neexistovaly společné soutěže a turnaje, kde by se DFC potkával se Spartou a Slavií.

Proti českým klubům vůbec nehrál?

Až později, během vrcholné fáze první Československé republiky, kdy se většina českých Němců smířila s novým státem. Do té doby zůstávaly sudetské i české kluby mezi sebou. Vznikla tehdy rivalita Sparty se Slavií, zatímco DFC se utkával s jinými mužstvy pražských Němců nebo s týmy z německy mluvících území Rakouska-Uherska. Jisté ale je, že patřil k nejsilnějším oddílům na českých územích, díky čemuž vyjížděl často do Německa nebo zval tamní týmy. V roce 1900 v Praze porazil Bayern Mnichov 8:0.

Jaký byl vývoj po založení Československa?

V počátcích první republiky vznikl separátní německo-český fotbalový svaz, který měl vlastní soutěž. Účastnily se jí týmy z Teplic, Liberce, Žatce a dalších německojazyčných měst. Byla to paralelní liga s vlastními šampiony; vláda v Praze to neviděla ráda, ale akceptovala to.

Kdy se to změnilo?

V roce 1924 se v Československu začal hrát profesionální fotbal, což vedlo k založení společné soutěže. Z německých oblastí však po jistou dobu nabízely profesionální fotbal jen FK Teplice, FK Karlovy Vary a DFC Prag.

Proč nebyly ty německé silnější, vzhledem k vyspělosti pohraničí?

Myslím hlavně kvůli poloze na periferii republiky, a tím pádem horší finanční situaci.

Byly zápasy mezi národnostně odlišnými týmy zvlášť vypjaté – s nacionalistickými slogany a pokřiky fanoušků?

Ve dvacátých a třicátých letech kupodivu ne. Hodně židovských pražských hráčů DFC v té době stálo mezi českým a německým živlem, klub tedy nebyl tak snadným národnostním terčem. A platilo to samé co v počátcích fotbalu: v českých týmech hráli Němci a naopak, rozhodující byly výsledky na hřišti, nikoli etnický původ. Došlo třeba k aféře ohledně vypálení klubovny Slavie, za kterou byli obviňováni lidé spojení s DFC Prag. Nikdy se to úplně nevyšetřilo, problém byl nicméně v osobních nevraživostech, ne v národnosti.

Ve třicátých letech se hrála první mistrovství světa ve fotbale a v roce 1934 se Československo dostalo až do finále, kde tým vedený brankářem Pláničkou podlehl Itálii. Hráli v reprezentaci i sudetští Němci?

Byli poměrně málo zastoupeni, protože fotbal v českých městech byl lepší. Kostru tvořili hráči Slavie a Sparty, v řadě reprezentačních zápasů byla základní jedenáctka složena jen z hráčů těchto dvou týmů. Ehrenfried Patzel z FK Teplice byl například na svou dobu výborným brankářem, stal se v roce 1934 s Československem vicemistrem světa, ale samozřejmě se do základní jedenáctky nedostal přes Františka Pláničku. Maximálně na hřišti nastoupili, myslím, dva hráči sudetských týmů. To však nevylučuje, že se k německé národnosti hlásili někteří fotbalisté z českých týmů. V Čechách je často těžké říct, kdo byl Čech a kdo Němec. O nominaci se ale, pokud vím, nerozhodovalo podle národnostního klíče.

Komu fandili lidé v Sudetech? Československu, nebo Německu?

Nevím to přesně, netuším, zda existuje například policejní zpravodajství, které by zkoumalo atmosféru v pohraničí během zápasu v semifinále turnaje, kdy Československo porazilo Německo. Německy psaný deník Prager Tagblatt každopádně zápasy popisoval jasně z československé perspektivy. Pokud vím, tak říšský rozhlas, jejž obyvatelé pohraničí často poslouchali, vysílal jen sestřihy ze zápasů.

Jak se ve fotbale odrazil nástup henleinovců po roce 1935?

Většina sudetských klubů nemusela řešit, zda hrát, či nehrát proti českým rivalům, neboť byly v nižších soutěžích, kde potkávaly jen další sudetské týmy. Před tímto dilematem stály pouze velké kluby jako DFC Prag. Ten se rozhodl jít proti Sudetoněmecké straně, tehdejší prezident klubu Henleina oficiálně odmítal. Klub to ale vedlo do izolace, v letech 1937 a 1938 kvůli svému postoji nemohl za zápasy cestovat na sudetská území. Klima v pohraničí se rychle měnilo a zasáhlo to i fotbal. Antisemitské protesty například doprovázely mezinárodní zápas mezi výběrem sudetoněmeckého dělnického sportovního svazu ATUS a mužstvem židovských dělníků z Palestiny. Po mnichovské dohodě se tým DFC Prag rozpadl a o rok později jej národněsocialistické úřady rozpustily a vyškrtly ze svazu.

Co se dělo s hráči?

Nežidovští hráči odcházeli do jiných týmů, někteří nesouhlasili s protihenleinovskou linií vedení klubu. Židovská kostra týmu byla deportována do ghetta a hrála v takzvané terezínské lize. Mužstva složená z pracovních skupin se tam utkávala na dvorech kasáren. Turnaje organizovala židovská samospráva, existoval vlastní pohár pro vítěze i mládežnické divize. Další osudy byly různé, někteří hráči byli zavražděni v Osvětimi.

Proč je pro vás důležité klub obnovit?

Už jsem říkal, že většina sudetských osobností a institucí byla pro další generaci „spálená“ kvůli kolaboraci s henleinovci, není tedy možné v nich znovu křísit nějakou hodnotu cennou pro budoucnost česko-německých vztahů. DFC si zůstal věrný, coby židovský klub nemohl do nacionálněsocialistické bažiny zabřednout. Proto je podle mě hodnotný a zajímavý i do budoucnosti.

Co vás pohnulo k tomu, že jste se do obnovy týmu naplno pustil?

V roce 2014 mě přes společné známé oslovila německá Iniciativa 1903, která se snaží připomínat vůbec první fotbalové mistrovství Německa. Sami se považují za dědice VfB Lipska, prvního německého šampiona. Každý rok jedou do jednoho z měst, která se prvního mistrovství účastnila, sehrají tam zápas s místní starou gardou a u hřiště pověsí pamětní desku. Chtěli přijet i do Prahy, jenže DFC jako jediný ze zakladatelských týmů německého fotbalu už neexistoval. To pro mě byla výzva. Napsal jsem známým, většinou v Praze žijícím Němcům, a sestavili jsme mančaft, který v pražských Dejvicích s Iniciativou 1903 sehrál přátelský zápas. Zopakovali jsme si finále prvního mistrovství Německa, krása. Pak vše nabralo rychlý spád. Klub jsme v roce 2016 oficiálně registrovali, jsme tedy součástí Fotbalové asociace ČR. Máme tým staré gardy i dva mládežnické výběry, pro kluky do šestnácti a do deseti let.

Kdo v nich nastupuje?

Cílíme pochopitelně na komunitu Němců žijících v Praze. V nejmladším oddílu trénuje hodně dětí z česko-německých rodin a viděl jsem zápasy, kde spolu hráči na hřišti komunikovali v němčině. Je podle mého názoru pro Česko obohacující, když se tu při fotbale mluví i jiným jazykem než česky, to nemůže uškodit. Tréninky ale probíhají v češtině, kouč je Čech.

Jak na němčinu na hřišti reagují soupeři?

Zatím je vše v pořádku, žádné nadávky jsem nezaznamenal. Naši hráči jsou většinou dvojjazyční, takže by se proti nevhodným připomínkám ozvali. Navíc bych řekl, že Němci nepatří k národnostem, které mají v současném Česku špatnou pověst.

Jak bude obnova klubu pokračovat?

Snažíme se zpracovat dějiny klubu, které mají ještě řadu hluchých míst. A se starou gardou každým rokem hrajeme pár zápasů. Občas se třeba ozvou týmy z Německa, proti nimž DFC před sto a více lety nastoupil. Doslechli se, že opět existujeme, a chtějí si zahrát.

Mluvili jsme hodně o národnostních vztazích v začátcích československého fotbalu. Často se říká, že fotbal je ventilem nacionalismu, „válkou beze zbraní“. Vidíte to podobně?

Fotbal je hlavně zrcadlem společenských a politických vztahů, nemůže se od nich odpoutat. Samozřejmě se proto ve fotbale projevuje i nacionalismus. Chci však zdůraznit, že v předválečném Československu probíhal také naprosto všední život, během něhož nacionalismus nehrál žádnou roli. A krom toho známe pozitivní příběhy. Fakt, že sudetoněmečtí fotbalisté nastoupili v dresu Československa, je pro mě nesmírně silným symbolem.

Jestli je možné číst dějiny skrze fotbal, tak co podle vás říká posledních třicet let fotbalu o směřování Evropy?

V Evropě paralelně existuje několik fotbalových světů. Náskok ve finančních možnostech, který Západ měl v roce 1989, se nepovedlo vyrovnat. A to je vysoce politická otázka. Sport hýbe lidmi, a když nějaký národ nebo region začne zaostávat, tak to nevyvolává dobrou atmosféru. Odpovědí může být jen demokratizace, transparentnost a kontrola ve sportu. Jen tak se dá zabránit tomu, aby se nůžky ve sportu dále rozevíraly. Jako historik musím poukázat na to, že UEFA a FIFA tu nejsou odjakživa, struktury, které máme v dnešním fotbale, nespadly z nebe a historicky vzato k nim vždycky existovaly alternativy. Někdy mám pocit, že vše, co nyní dělají velké sportovní svazy, je vnímáno jako přírodní zákon. Tak tomu není. Věci se dají změnit, sport může být lepší.