Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost 30 let Respektu • 1991-1995

1991–1995

Redakce04_Ivan Kutak
Divoká devadesátá. I v redakci Respektu (Redaktor Martin Kontra a grafik Ivan Přibáň) • Autor: Ivan Kuťák

Dojetí nad pádem komunismu a prvními svobodnými volbami rychle opadává. Starosti s tím, jak se vypořádat se čtyřicetiletou érou destrukce jakýchkoli hodnot, nefunkční ekonomikou, rozpadem východních trhů, přinášelo až mnoho výzev. A to se ještě zjevila „nová“ a mnohem větší výzva.

Při popisu let 1989–1990 jsme zmínili, jak rychle se objevila na stole otázka vztahu Čechů a Slováků. Česká společnost byla zaskočena tím, že ta slovenská projevuje mnohem větší emancipaci, než se v Praze čekalo. Byl tu pohyb dvojí, jeden politický a druhý společenský. Výzkumy veřejného mínění naznačovaly, že slovenská společnost není nijak radikální, jen chce rovnoprávnější postavení. Tamní politici ale hráli více na sebe, chtěli své vlastní hřiště. A čím byli agresivnější, tím agresivnější byla česká reakce. V některých ohledech vlastně byl silnější český nacionalismus než ten slovenský, protože zaměňoval slova bratislavských politiků za vůli slovenské společnosti. U Čechů tak sílil pocit, že sousedům chybí vděk.

Reklama
Reklama

Jak rychle se vyvíjela situace, je vidět mimo jiné z rozhovorů redakce s Václavem Havlem. Ještě v únoru 1991 na otázku Respektu, zda se Československo rozpadne, odpovídal: „Ta možnost tady samozřejmě je, ale já si nemyslím, že se stát rozpadne. Prožíváme velmi těžké období, kdy dva národy spojené – přes svou rozdílnou historii a rozdílné podmínky vývoje – v jednom státě hledají základ a formu společného soužití. Teoreticky je ovšem možné, že se to nepodaří, nepovažuji to však za pravděpodobnou hrozbu.“

Vaclav Havel
Slovenská společnost projevovala mnohem větší emancipaci, než se v Praze čekalo. (Moravsko-slovenská hranice, červen 1991) • Autor: Tomki Němec/400ASA

V červenci následujícího roku Havel po výsledku voleb odstoupil, protože bylo jasné, že zvítězily strany, které chtěly rozpad federace. „Pocit, že jsem pohřbil Masarykovu republiku, rozhodně nemám. Já dělal naopak vše, co jsem uměl, aby vydržela. Možná jsem to mohl dělat lépe. Ale kdybych to byl dělal tisíckrát lépe, stěží bych ji – jako jednotlivec – udržel, kdyby sama nebyla prodchnuta obecnou vůlí se udržet. A tou prodchnuta zřejmě nebyla, jinak by nemohla dnes stát před reálnou alternativou svého rozdělení.“ Dodal také, že pokud vzniknou dvě demokratické republiky, nemusí být rozpad fatální.

Týdeník Respekt se v první polovině roku 1992 stále více přikláněl k rozdělení federace. Ve chvíli, kdy jsou známy výsledky voleb, bere to už víceméně jako hotovou věc. V komentáři příznačně nazvaném „Konec ČSFR není tragédie“ píše tehdejší politický komentátor Vladimír Mlynář: „Pro budoucnost případného českého státu bude ovšem velmi důležité, jak se jeho představitelé – včetně prezidenta – budou k rozpadu Československa stavět. Pokud převládne názor, že rozdělením ČSFR došlo k ‚tragédii‘ – druhému Mnichovu či Bílé hoře –, bude nový stát brzy na nejlepší cestě k další krizi. Katastrofické vize je jistě dobré znát, daleko důležitější je však hledat pro oba národy přijatelné, rychlé a rozumné řešení. Defétismus je totiž stejně nebezpečný jako primitivní nacionalismus, před kterým varují stoupenci zachování společného státu.“

K rozpadu Československa nakonec, jak známo, došlo. Byl sice emotivní, ale proběhl ukázkově klidně a bez větších problémů. Komentáře Respektu to oceňují, stejně jako fakt, že se prezidentem nově vzniklé České republiky stal opět Václav Havel. V tandemu s Klausem coby premiérem mohou tito dva muži podle redakce vytvořit dobrý základ nového státu.

První porevoluční roky jsou také plné vyrovnávání se s totalitní minulostí. I nadále se splácí dluh v informování, co tu vlastně komunisté čtyřicet let páchali. Připomínají se tak osudy disidentů, ale i odbojářů z konce čtyřicátých a začátku padesátých let. Vévodí jim téma legendárního agenta chodce Oty Rambouska, který v roce 1948 odešel do exilu, aby se následně opakovaně vracel do Československa s různými úkoly v boji s komunisty. Při jednom přechodu byl v roce 1949 zatčen a odsouzen na doživotí. Z vězení se dostal až v roce 1964 a později opět odešel do exilu. Respekt popisoval jeho osud a také mu vydal knihu vzpomínek Jenom ne strach.

Popisuje se ale i plánovaný odchod sovětských vojsk, řeší se, co bude s vojenskými prostory, kde okupační vojska dvacet let sídlila a neprodyšně je uzavřela před veřejností. Připomíná se rovněž, že ještě v roce 1993 se děti učí z komunistických učebnic (byly odstraněny knihy občanské výchovy a dějepisu, ale všudypřítomná propaganda velebící Sovětský svaz a „věčnou“ vládu komunistické strany byla i v učebnicích českého jazyka apod.). Redakce čtenářům nabídla i příklad, jak se po revoluci děti dál učí:

„Cvičení: Sestavte pozvánku na oslavy Velké říjnové socialistické revoluce a využijte přitom těchto výrazů: shromáždit se k oslavě, slavnostně vzpomenout výročí, slavná, významná událost, přednést projev.

Diktát: Příslušníci Veřejné bezpečnosti chrání naši socialistickou vlast. Odhalují a zajišťují škůdce a příživníky. Besedují s občany a pionýry, kteří jim v jejich odpovědné službě pomáhají. (Učebnice českého jazyka pro 4. ročník, kterou dodnes využívá devět z deseti dotázaných pražských škol.)“

Pomalá nebyla jen výměna učebních pomůcek. S minulostí se stále těžko vypořádávala i státní správa. Aby se modernizaci dal nějaký řád, rozhodli se politici určit pravidla, kdo smí a kdo nesmí zůstat ve státních institucích. Vznikla tak myšlenka tzv. lustrací, tedy že do klíčových postů nebudou moci spolupracovníci StB. Redakce vznik lustrací podpořila, ale volala po posuzování každého případu zvlášť a kritizovala způsob přijetí zákona. „Místo zhodnocení a odsouzení komunistické ideologie vytváříme nejprve zákon, který má postihovat konkrétní osoby. Místo diskuse o pojmenování těch principů komunismu (třídní boj, diktatura proletariátu a likvidace celých skupin občanů), které odporují etickým a mravním zásadám, vedeme nekonečné debaty o vině či nevině jednotlivých lidí,“ napsal Vladimír Mlynář na konci roku 1991.

Respekt vstupuje poměrně razantně i do dalších historických tabu. Dvěma hlavními jsou – vyhnání českých Němců po druhé světové válce a násilí, které na nich při tom páchali jejich čeští sousedé, a koncentrační tábory pro tuzemské Romy, které zřídili Češi ještě před příchodem nacistů a pak zde za protektorátu svoje romské spoluobčany hlídali před jejich odvozem do plynových komor Osvětimi. K obojímu se redakce vrací během devadesátých let opakovaně a ve čtenářské obci to vždy vyvolá velmi vášnivé reakce, protože doposud se v české společnosti vedly diskuse výhradně o tom, co špatného „nám“ provedli „ti druzí“. Redakce také podporovala přijetí česko-německé deklarace, která by téma minulosti popsala a vytvořila tak předpoklady pro dobré sousedské vztahy.

Pozor na puč

Jaká je vlastně bezpečnostní a zahraničněpolitická strategie země? Jak chceme garantovat svou nezávislost, tak aby se neopakovaly události roku 1938, 1948 či 1968? Po rozpadu komunistické Varšavské smlouvy (podpisy byl její konec stvrzen v červenci 1991) to bylo zásadní téma, což dokázaly události v srpnu 1991. V tu dobu proběhl v Sovětském svazu pokus o svržení dosavadního reformátora Michaila Gorbačova vojenským pučem.

Respekt popisoval neschopnost tehdejší československé reprezentace nějak státnicky reagovat a připravit se na možný konflikt, který by mohl přeskočit i na naše území. Naštěstí pro nás byl puč v SSSR poražen, ale nejistota zůstala. „Sledujeme-li na obrazovce rozklad komunistické moci v SSSR, nezdají se chyby minulých dnů tragické. Naši bezpečnostní situaci se během krize podařilo udržet pod kontrolou. Až na pár schůzí venkovských buněk KSČ, úterní oslavu ve vile V. Biĺaka a neúspěšný pokus čtyř expertů bývalé II. správy StB proniknout na sovětskou ambasádu v Praze nedošlo k žádné výraznější aktivizaci ,bývalých struktur‘. Přesto by z moskevské epizody a naší reakce na ni měla vzejít důkladnější analýza. Poraženecké chování některých politiků a fatální nedostatek vůle k rázné operativní akci (například P. Rychetský odmítal v pondělí svolat Radu obrany státu, údajně proto, aby to nevypadalo jako vyhlášení války) totiž do budoucích krizí nevěstí vůbec nic dobrého,“ napsal Respekt v komentáři.

„Nelze vyloučit scénář, který by mohl vést k poněkud orwellovskému světu.“

Tweetni to

Respekt i proto podporoval vstup Česka do NATO a Evropské unie. V červnu roku 1994 Zbyněk Petráček ve svém komentáři vybízí, aby se co nejdříve rozběhla diskuse o českém zájmu a Evropské unii. Sám nabízí perspektivu, proč usilovat o členství v Unii, která se později bezezbytku naplnila: „Rusko se napřimuje už nyní a nikdo nedokáže odhadnout, jak se jeho vliv projeví za pár let. Západní Evropa se mění před očima, Spojené státy jí nechávají čím dál větší volnost a soustřeďují se na vlastní problémy, respektive na oblast Pacifiku. Asie – při vědomí své hospodářské síly – se probouzí k nebývalému sebevědomí. Z těchto skutečností nevyplývá válečné ohrožení naší země, jak by snad vyvodil zarytý pesimista. Nelze však vyloučit scénář, který by mohl vést k poněkud orwellovskému světu několika velkých a poměrně uzavřených bloků. Ti, co by zůstali venku, by více či méně ,zmizeli z dějin‘.“

Kam zmizely miliardy

Celé Československo a později i Česko žilo ekonomickými reformami. Měnila se pravidla, aby mohlo fungovat soukromé podnikání, probíhala restrukturalizace státních podniků, chystala se privatizace, probíhaly restituce atd. Respekt byl silným stoupencem reforem, a jak postupně ubývala politická odvaha k nepopulárním krokům, přibývala kritika v redakčních komentářích. Opakovaně Respekt apeloval na uvolnění trhu s bydlením. Zejména mladí lidé neměli kde bydlet, protože byty se zpočátku dávaly na příděl a nebyl jich dostatek. Tím, že nájemné bylo v bytech regulováno, nikdo se nestěhoval, nikdo nic nestavěl a nic se nehýbalo z místa.

Respekt ale vedle toho kritizoval pomalé nastavování pravidel, která by zabránila různým podvodům či tunelování. Už na konci roku 1993 se dostává do nucené správy a na začátku roku 1994 krachuje Kreditní a průmyslová banka. O jejím vlastníkovi Antonínu Moravcovi Respekt píše: „Vlastník … pracoval do roku 1989 jako stavbyvedoucí. Po listopadu začal podnikat: nejprve jako obchodník s ovocem a zeleninou, později koupil od státu v přímém odprodeji podnik Běloveská kyselka Ida.“ Kde vzal Moravec peníze na rozjezd banky, v té době nikdo netušil. Brzy poté přišel krach dalšího finančního domu, tentokrát Banky Bohemia.

Řadu informací o tunelování bank tehdy Respekt přinášel jako první. Jak dramatické byly události poloviny devadesátých let, dokazují i další titulky Respektu: Banka Bohemia rozjela hru o miliardy, Vraťte mi mé peníze, Kam zmizely miliardy za garance, Důvěra v české banky na bodu mrazu, Majitel Kreditní a průmyslové banky uprchl do Londýna. A podobně.

Objevy se Respektu dařily i v jiných sférách. Jak se můžete přesvědčit v článku Klondike o obchodování se zbraněmi (viz str. 45), jsou to mnohdy dechberoucí kauzy se světovým dopadem.

1991_002

Pokud jde o vztah politiky a reforem, tak už v říjnu 1993 tehdejší premiér Klaus oznámil, že ekonomická reforma skončila. Později dodal: „Je to jako u člověka, který měl zlomenou nohu. Nyní mu srostla, ale on musí dále posilovat.“ Jan Macháček ve svém komentáři projevil pochopení pro tento výrok, ale dodal, že z dlouhodobého hlediska může být nešťastný, protože zemi nečeká už jen nějaké kondiční posilování, ale jsou před ní ještě zásadní a bolestivé změny, které lidé po Klausově neuváženém a sebeuspokojivém výroku nebudou mít trpělivost snášet.

„Nejdůležitějšími prvky prvního období bylo uvolnění cen, makroekonomická stabilizace, vznik základů legálního rámce a nejdůležitějších institucí nezbytných pro běh tržní ekonomiky, nová daňová soustava, vnitřní směnitelnost koruny a v neposlední řadě privatizace. Téměř všechny tyto kroky je třeba dokončit i v etapě druhé: je třeba dále pokračovat v liberalizaci cen (nájemné, energie, mzdy), dokončit privatizaci, přijímat další zákony, přivést korunu k plné směnitelnosti apod. Kromě toho čeká vládu zavedení úplně nového adresného systému sociální péče, nutnost snižovat daně apod. Období, které je před námi, bude nesmírně obtížné jak ekonomicky, tak politicky.“

Bílý baseball

Než se dostaneme i k nepolitickým a neekonomickým událostem, zmiňme i něco z dění v samotném týdeníku Respekt. Vůbec největší proměna nastala od 50. čísla roku 1994, kdy se zakladatel časopisu Ivan Lamper rozhodl předat vedení listu Vladimíru Mlynářovi, který do té doby působil jako jeho zástupce.

Ivan se odstěhoval z Prahy a působil i nadále jako editor Respektu. Tedy jako člověk, který se podílí na úpravě textů, s autory debatuje o tom, co článkům chybí, co je třeba doplnit. V této pozici pracuje dodnes. Mlynář se v pozici šéfredaktora stal výraznou veřejnou osobností, čemuž později napomohl i vlastní diskusní pořad v České televizi Respektování. Na klesající prodaný náklad týdeníku to ale nemělo vliv.

Zatím jsme se tu věnovali jen tzv. velkým historickým momentům v letech 1991–1995. Ale většina textů byla o společenské proměně. Články popisovaly, jak se tu žije muslimské menšině, co způsobí s ekonomikou stále větší podíl seniorů, školství, které je téměř bez mužů, přibližovaly život prvních milionářů, prostituci, rostoucí závislost na hracích automatech, návrat zničených majetků šlechtě, zaznamenávaly těžký návrat emigrantů, ke kterým se spoluobčané nestavěli nijak přátelsky.

Ale byly třeba i o tom, jak v mnoha institucích pořád vládl duch totalitního myšlení, který odmítal jakoukoli jinakost, alternativu. V druhé polovině roku 1992 vychází série článků jednoho z nejlepších tuzemských spisovatelů Josefa Škvoreckého, ve kterých odmítá sílící ženské tažení po rovnoprávnosti, napadá feminismus a bagatelizuje stížnosti žen na sexuální obtěžování či znásilnění. Velmi brzy poté se ale zejména v textech Petra Holuba redakce posouvá k progresivnímu vnímání genderové tematiky.

Respekt i nadále udržuje velkou pozornost u lidí žijících na okraji. Přináší první texty o životě bezdomovců a drsných zásazích policie proti nim. „V noci nás vyhánějí, mlátí pendrekama, i když člověk neřekne ani slovo. Pouští psy. Tři čtyři najednou. Přímo na hlavu,“ vypráví v jedné z reportáží z roku 1992 bezdomovec Jarda. O rok později píše o vzniku Naděje, která poskytuje lidem bez domova pomoc.

Největší pozornost však novináři Respektu věnují množícím se brutálním útokům „bílé“ české většiny na romské spoluobčany. Na podzim roku 1993 zahnali skinheadi tři romské mladíky do řeky Otavy a nedovolili jim vylézt na břeh tak dlouho, až jeden z nich utonul. O rok později v Jablonci nad Nisou hodily holé lebky zápalnou lahev do romského bytu a popálily dvanáctiletou dívku. Ve stejném roce vyhodili romskou ženu z tramvaje v Plzni. Nepřežila. Následující rok pak vtrhli skinheadi ve Žďáru nad Sázavou do domu místního romského občana Tibora Berkiho a „jen tak“ ho umlátili před jeho ženou a dětmi baseballovou pálkou k smrti.

V komentáři příznačně nazvaném „Bílý baseball“ redakce volá po tvrdším postihu množících se útoků. Text končí slovy: „Závěrem ještě jedna poznámka ukazující, že ani v českém kabinetu to s bojem proti rasismu není jednoduché. Když ministři před časem diskutovali o novele živnostenského zákona, přišel na přetřes i paragraf, který by pokutou trestal ty podnikatele, kteří do svých podniků zakazují vstup Romům. Nakonec se o věci hlasovalo. Návrh neprošel.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2056
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte