Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovor

Snažíme se, směr je dobrý

Golubyeva01_jaros
Svitlana Golubyeva • Autor: Milan Jaroš

Když stojíte na horním konci Václavského náměstí zády k budově muzea, máte po levé ruce kokainovou zónu a po pravé heroinovou a pervitinovou. A právě celá pravá strana náměstí a okolí včetně hlavního nádraží jsou rajonem Svitlany Golubyevy, která jej už čtrnáct let pravidelně prochází jako streetworkerka. Původem je z Ruska, v Praze žije již téměř dvacet let. Díky rodnému jazyku může snáz pomáhat klientům z Ruska, Ukrajiny a dalších zemí východní Evropy – a i za to dostala nedávno streetworkerské ocenění ČASovaná bota.

Z ceny máte radost. Co je největší radostí na každodenní práci streetworkerky?

Že můžete alespoň trochu pomoct. I když třeba jen málo a lidem, kteří ještě nejsou úplně ztracení.

Jak to ve vašem případě vypadá?

Nijak speciálně, ale mluvím rusky, takže mám snazší přístup ke klientům z východní Evropy. Ti se často vůbec neorientují v tom, jak to v Česku funguje a jaké mají možnosti, co se týče terénních služeb a další pomoci. Nemají se jak dostat k informacím. Takže když je zahlédnu nebo uslyším přízvuk, začnu mluvit rusky. První, co jim vnucuji, je výměnný program na stříkačky.

A oni se brání?

Nebrání, ale nedůvěřují. Jsou to cizinci ze zemí, kde takové služby prakticky neexistují, a mají velký strach z odhalení, že berou drogy. A tak jen vysvětluji, že jim nabízíme na výměnu čisté jehly. Nic po nich nechceme a do budoucna jim můžeme pomoct – až budou mluvit lépe česky, až budou mít zdravotní pojištění, až budou mít zájem o substituci.

Golubyeva03_jaros
Sesbírané použité jehly. • Autor: Milan Jaroš

Je tedy na vaší práci víc radostných, nebo tíživých věcí?

Smutných. Ale jsem extrovert a tahle práce mě baví. Kdyby byla jen smutná, nebo víc smutná než radostná, nemohla bych ji dělat.

Jak vás napadlo být terénní pracovnicí?

Končila jsem v Praze studium sociální psychologie a chtěla jsem dělat smysluplnou práci. V televizi jsem viděla pořad o Sananimu, zaujal mě a řekla jsem si, že tam chci. Napsala jsem jim a bylo to.

Smysluplných profesí je řada, ale terénní práce s drogově závislými je možná nejtěžší.

Asi to bude mou povahou nebo vlastnostmi, ale já se těch lidí nebojím.

Odkud jsou vaši ruskojazyční klienti?

Z Ukrajiny a Ruska, hlavně. Ale i z Pobaltí, Bělorusové, z Gruzie. Vlastně ze všech zemí bývalého Sovětského svazu, snad s výjimkou středoasijských republik. Ale i pár Kazachů jsem potkala.

Jak se sem dostali?

To je různé, každý má svůj jedinečný příběh. Ale velká většina už sem přijela závislá, málokdo začal brát drogy tady. Teď myslím skutečně závislá, nikoli že brali drogy rekreačně.

Co je vede do Prahy?

Můžete sem jet za prací, stejně jako ti, kteří nejsou drogově závislí. Někteří chtějí změnit svůj život, odjet do zahraničí a přestat brát – což se pochopitelně málokdy povede. Někteří jsou děti rodičů, kteří sem přijeli už před lety. Měla jsem klienta, jehož rodiče vlastnili několik domů v centru a on žil na ulici u hlavního nádraží. Prostě se to zvrtlo.

Reklama
Reklama

Na začátku je vždycky velká nedůvěra, pochopitelně větší než u českých klientů, mají strach, riziko deportace je velké.

Tweetni to

Je tedy váš vztah s ruskojazyčnými klienty v něčem jiný než u vašich kolegů? Jste jejich spojka?

I v mém případě je na začátku vždycky velká nedůvěra. Dám jim základní informace, ale hned odejdou, vůbec nechtějí mluvit. Ta nedůvěra je pochopitelně větší než u českých klientů, mají opravdu velký strach. Málokdo z ruskojazyčných klientů si například aplikuje drogu přímo v centru. Raději odjedou někam dál do města, kde třeba žijí, kde jsou nenápadnější. Riziko deportace je velké.

Jak to pokračuje?

Po nějakém čase mi začnou věřit: donese se k nim, že je tu nějaká Svitlana, které není třeba se bát, nic nechce a nic od ní nehrozí. Sice je to pořád beze slov, ale už si nechají vyměnit ty jehly. A když vidí, že pro ně skutečně nepředstavuji riziko, začneme budovat vztah.

Nemáte to tedy v ničem snazší.

Ne, jen mám výhodu, že mám přístup k lidem, kteří nerozumějí česky.

Jak dlouho trvá tohle osmělování?

Půl roku.

Znáte někoho celých čtrnáct let, kdy tuhle práci děláte?

Mám šest takovýchhle vztahů. Ale jsou i další lidé, které znám dlouho.

Jaký je vztah s klientem, kterého vídáte pravidelně a dlouho?

Mají ke mně velkou důvěru. Můžou mi říct všechno. Asi tři klienti chodí jenom za mnou, čekají opodál, až vyřeším své běžné povinnosti v terénu. Přijdou – a povídají. Klidně i dvě hodiny. O všem možném.

Jste pro ně důvěrnice a pomocnice…

To už je trochu psychoterapie. Díky mně si můžou vyvětrat hlavu, vypustit emoce, vymluvit se. Z klienta se stane tak trochu i pacient.

Cucání je záchrana

Je pro vaše ruskojazyčné klienty složitější dostat se ke všem službám? Zvlášť pokud jsou v prekérní situaci, nemají v pořádku papíry, natož pojištění. Mám na mysli hlavně substituční léčbu.

Substituci hradí pojišťovna, pokud nejste pojištění, musíte platit za recept. Plato prášků na týden stojí zhruba pět set korun. Pokud je máte, nic jiného vám nebrání přijít k nám do cucárny, kde se substituce bere.

Jak to probíhá?

Před substitucí je terapeutické sezení v běžné skupině. To je podmínka. Po ní dostanete lék a jdete na patnáct minut do cucárny, kde kontrolujeme, zda si klienti lék skutečně vzali. Zbaví se pak toho neustálého tlaku a puzení shánět dávku. Mají chvilku klid, můžou se zaměřit na jiné věci, třeba právě na vyřizování papírů, víza, pojištění, práce, vrátit se do normálního života.

Vyjde substituce levněji než droga?

Určitě. Navíc se vyplavuje do těla postupně, není to silná rána, která rychle vyprchá. Klient je v klidu a může se koncentrovat, rozdíl je na první pohled patrný, ti lidé začnou okamžitě pracovat, bydlet, normálně se oblékat, prostě žít.

Proč neberou substituci všichni?

Snažíme se zřídit co nejvíc cucáren. Bez nich to nemá smysl. Pokud bychom substituci jen rozdávali, klienti ji prodají a koupí si drogu. Tak to prostě je. Pro cucárny potřebujete čas, zaměstnance, prostory.

To časově ani kapacitně nevychází.

Zatím to nejde. Pro všechny to zatím nejde. Ale snažíme se, vidíme, že směr je dobrý.

Jak vůbec vypadají terénní služby v bývalém Sovětském svazu?

V podstatě tam nejsou a nevidím žádný vývoj. Nanejvýš vznikají svépomocné skupiny bývalých narkomanů, kteří chtějí pomáhat těm stávajícím. Profesionální práce, kterou děláme například v Sananimu, tam prakticky neexistuje.

Terapii a pomáhajícím profesím jste se věnovala už v Rusku?

Vůbec. Byla to trochu složitá cesta, první vysoká škola, kterou jsem vystudovala, bylo strojní inženýrství. Tam jsem šla v sedmnácti, nevěděla jsem, co chci dělat, bratr šel taky na strojní inženýrství, a tak jsem i já strojní inženýrka. Ale upřímně – vůbec mě to nebavilo. A taky jsem to vlastně nikdy nedělala.

Jak to?

Po promoci jsem dostala práci ve velké továrně na lokomotivy na dnešní východní Ukrajině. Nabídli mi tam nicméně práci v sociálním odboru, řekněme v takové obdobě dnešních HR oddělení. Tak jsem to vzala, bavilo mě to víc. A tam jsem se začala zajímat o lidskou psychiku – potkala jsem se s holotropním dýcháním, psychologií, načítala jsem Freuda a Junga.

V tu dobu se začal rozpadat Sovětský svaz.

Ano, a já začala přemýšlet, jestli odejít. Vlastně kam odejít; že chci pryč, jsem věděla, prostě někam víc na Západ. Táhlo mě to sem, mám prababičku Polku. Tak možná je to tím.

Proč jste si vybrala přímo Prahu?

Protože jsem fandila Havlovi. Myslím, že toho pro vás hodně udělal. A protože je Praha krásné město.

Cítíte se tady už doma?

Už no. Občanství ještě nemám, i když zkoušku z jazyka a psaní i test obecných znalostí už jsem složila, žiji tu skoro dvacet let, čili nárok na občanství mám. Mám jen trochu komplikace s papíry. Jsem z Krasnojarsku, ze Sibiře, celá moje rodina je odtamtud. Ale než jsem se narodila, moje maminka pracovala v Kazachstánu a tam jsem se narodila. Sice už jsem měsíc nato byla v Krasnojarsku, ale matriční zápis je z Kazachstánu. Takže musím na kazašskou ambasádu; no, už bych si to měla nějak vyřídit.

Jak se podle vás Česko mění?

Je to tu hezčí a hezčí. A jako cizinka se tady cítím dobře. Vím, co se říká, ale nikdy jsem neměla špatnou zkušenost, asi mám štěstí na dobré lidi.

Do Česka jste přišla v roce 1999. Začala jste hned studovat vysokou školu?

Rovnou ne, až po třech letech, pracovala jsem jako servírka a do toho jsem si v Moskvě dělala výcvik v tělesně orientované psychoterapii, to je způsob léčení psychosomatických onemocnění. Sociální psychologii jsem dostudovala v roce 2007 a ještě před promocí jsem začala pracovat v Sananimu.

Strašit už netřeba

A co po vašich zkušenostech vnímáte jako nejobtížnější na práci streetworkerky? Kromě případného deště a zimy?

Psychickou zátěž. Přicházím z terénu hrozně unavená, za jedno odpoledne potkáte přes sto lidí, s každým musíte promluvit aspoň slovo, dát jim kus ze sebe. Je to vyčerpávající. Občas samozřejmě děláme krizové intervence.

Přicházím z terénu hrozně unavená, za jedno odpoledne potkáte přes sto lidí, s každým musíte promluvit aspoň slovo, dát jim kus sebe.

Tweetni to

Kolik klientů vám zemřelo, respektive u kolika to víte s jistotou?

Z ruskojazyčných deset až patnáct.

Jak často máte supervize?

Jednou měsíčně. Mluvíme tam o situacích, které nás potkaly. Na mě osobně nejvíc doléhá cokoli, co se týká dětí. Když vidím, jak deset nebo dvanáct hodin tráví na ulici s rodičem, který je mým klientem, to je pro mě nejtěžší.

Co byla vaše nejhorší zkušenost?

Jednu jsem v sobě řešila minimálně půl roku. Jela jsem v příměstském vlaku a slyšela, jak hrozně křičí dítě. Jednou, dvakrát, potřetí, to už jsem šla dolů a viděla, jak ze záchodu vychází jeden náš klient se zhruba desetiletou holčičkou. Plakala, on jí strčil do pusy žvýkačku a stáli u východu. Přišla jsem k němu, ptala jsem se, co se děje, on že nic. Utírala si pusu, měla jsem obavu, že byla zneužitá. Než jsem stačila cokoli zjistit, vlak zastavil a oni rychle vystoupili. Všechno jsem vyprávěla druhý den v práci a rozhodla se, že podám trestní oznámení. Policie ho skutečně našla a zjistili, že je to jeho příbuzná.

Jak to skončilo?

Nevím. Z centra zmizel. Už jsem o něm neslyšela, nevím. Bylo to hodně emocionální – že se naši klienti takhle chovají k dětem. Pomáháte jim a snažíte se nevidět, co dělají; že kradou a tak. Soustředíte se na pomoc samotnou.

Krádež se dá přejít, zneužití dítěte ne. Zklamal vaši důvěru, čím to bylo tak složité?

Možná jsem se prostě zklamala v lidech. Spousta našich klientů má vlastní traumata z dětství; doufala jsem, že to neposílají dál.

A nejlepší věc?

Těch je hodně. Když někdo přestane brát, to je nejvíc. Pamatuji si jednu holku, která chodila po hlavním nádraží bosá, špinavá – a nedávno jsem ji viděla na ulici v holčičí skupině, namalovaná, hezky oblečená, rozesmátá. Pak to pro mě není jenom práce.

Je zkušenost se závislostí překážkou pro ty, kdo chtějí dělat tuhle práci?

Máme pravidlo, že člen našeho týmu nesmí aspoň pět let brát. Jeden kolega zkušenost má, ale je vidět, že dnes už je to proškolený profesionál. Čili to není překážka, jen je třeba hodně chtít to dělat a chtít se učit na různých kurzech a výcvicích. Členy týmu vybíráme společně, momentálně je nás třináct. Uchazeč musí do terénu, s každým mluví, pak hlasujeme. Poslední slovo má šéf. Nemáme žádná omezení, vybíráme podle vlastností; podle toho, jak jsou ti lidé aktivní, zvědaví, kolik mají elánu.

Kolik lidí se k vám hlásí?

V průměru deset ročně.

A jak se mění přístup radnic a policie k terénním pracovníkům?

V tom vidím velký posun. Dřív jsme měli konflikty, policisté nebo strážníci nás chtěli vykázat z našich rajonů, ale pro tyhle případy jsem měla připravenou historku, kterou jsem slyšela od běloruských expertů – o jednom městečku, kde po rozpadu Sovětského svazu zkrachovaly továrny. Bohužel jen kousek vedle byla velká silnice a na té začaly místní holky šlapat. Dostalo se mezi ně HIV a ony ho přenesly do města. Za pár let byly pozitivní tři čtvrtiny obyvatel. A tím jsem policajty strašila – buď nás necháte na pokoji, nebo tu budete mít tohle. Fungovalo to. Ale teď už ji vyprávím o hodně míň. Za poslední tři roky si nepamatuji žádný problém s policií.

Svitlana Golubyeva (52)

Streetworkerka a psychoterapeutka v organizaci Sananim. Narodila se na Sibiři v Krasnojarsku, do Česka přišla v roce 1999. Jako terénní pracovnice pracuje čtrnáct let, soustředí se hlavně na narkomany ze zemí bývalého Sovětského svazu. Za svou práci byla letos v květnu oceněna streetworkerskou cenou ČASovaná bota. Ve volném čase jezdí na kole a cvičí tchaj-ťi.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Brolík

redaktor, Fokus

brolik
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1130
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte