Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
REPORT_Hate02_jaros Úpadek následující po divokých devadesátých letech se tu nekoná. Denně přijíždí autobus z Vídně. • Autor: Milan Jaroš
Společnost Téma

Svět je váš

Tři zprávy ze vstupních bran do republiky

 Hatě: V ráji, kde je možné všechno

Tomáš Brolík / foto Milan Jaroš

Pokud někdy vyjde Ottův slovník naučný výhradně v obrazové formě, pro heslo „český hraniční přechod s Rakouskem“ je vzor docela jasný. Jednou z dominant Hatí, přechodu na jih od Znojma, je obří zeměkoule s nápisem „Svět je váš“. A když se návštěvník rozhlédne kolem, vidí, že na povzbudivém vzkazu něco bude. Možné je totiž úplně všechno, když se chce a může.

Reklama
Reklama

Například postavit ohromný papundeklový hrad, obsypat jej draky (ten největší plive kouř) a rytíři. Uvnitř Excalibur City, jak se celý komplex jmenuje, pak umístit obchodní centrum s krámky s oblečením a cetkami, lékárnou, obřím dětským zábavním parkem a „technickým muzeem“. Nemůže samozřejmě chybět restaurace ve středověkém stylu a wellness patro.

REPORT_Hate01_jaros
Autor: Milan Jaroš

Tím to ovšem nekončí. Před středověkým komplexem (a pod zeměkoulí) je dopravní letadlo, v němž o víkendu funguje restaurace. Za hradem se roztáhla asijská tržnice, postavená v orientálním stylu. Nové obchodní centrum, outlet běžných módních značek, už k Excalibur City, vlastněnému kyperskou firmou Ennomia Holding, nepatří – ale drží styl. Areál je postaven ve stylu, který se asi nejvíc blíží starobylým městům střední Asie.

Na rozdíl od mnoha jiných míst na hranicích s bohatšími německými a rakouskými sousedy jsou Hatě vlastně příkladem úspěchu. Úpadek následující po devadesátých letech se tu nekoná. Místo se nespoléhá jenom na projíždějící cestovatele, zajíždí sem pravidelná linka ze Znojma a také každý den autobus z Vídně. Merlinův dětský svět nabízí školám celodenní program a kdo chce, může tu svému dítěti zaplatit neobvyklou narozeninovou oslavu.

REPORT_Hate04_jaros
Autor: Milan Jaroš

Parkoviště jsou kolem poledne ve všední den obsypaná auty. Ta s českými poznávacími značkami se kupí kolem outletového centra, ta rakouská kolem hradu a podhradí. „Je to tu docela pěkné, ne? Nebo alespoň zajímavé. Občas sem zajedeme najíst se a nakoupit, vyjde to o trochu levněji než u nás,“ říkají postarší manželé Störberovi, kteří právě z pár kilometrů vzdáleného Wullersdorfu míří do supermarketu 3 Kronen (Tři koruny), kde se prodává běžné české zboží s eurovými cenovkami. Poté si ve zdejší restauraci dají vepřový řízek, který tu prý „obzvlášť dobře umějí“.

REPORT_Hate08_jaros
Autor: Milan Jaroš

Pro skupinu mladých japonských turistů znamená setkání s Hatěmi první zkušenost s Českem – právě jedou půjčeným autem z Vídně do Prahy. „Je to myšlené jako nějaký odkaz na středověkou českou minulost?“ ptá se s nejistou zdvořilostí jeden z členů cestující čtveřice, a když se dozví, že nikoli, že je to jen polystyrenový odkaz na globálně oblíbenou staroanglickou mytologii, s trochou ulehčení pokývne hlavou. Outlet je nezajímá a mezi krámky uprostřed hradu se jim nechce, a tak po pár minutách jedou dál. Na cestě je čeká setkání s běžnou příhraniční infrastrukturou: strip bary, nočními kluby a penziony s dívčími jmény. Pak už je přivítá město Znojmo.

Adršpach: Přijeďte raději v úterý

Tomáš Brolík / foto Milan Jaroš

Když se řekne, že nějaké místo dohnal jeho šarm, na mysli zpravidla vytanou Benátky, Paříž nebo Barcelona a miliony turistů v jejich ulicích. Může to ale vypadat i skromněji. Místo milionů tisíce a místo bulvárů úzké vesnické asfaltky a ještě užší pěšinky malého skalního města. Tak jako v Adršpachu. Městečko v severovýchodních Čechách, nedaleko Broumova a ještě blíž polské hranici, vstoupilo v létě loňského roku do zpráv snímky nekonečných kolon aut, která popojíždějí, a změtí aut už zaparkovaných podél cest a vlastně kdekoli to šlo. Víkendový zájem zkrátka býval na městečko příliš. Když k tomu připočteme, že tady na opuštěném Broumovsku, mezi skalami a zelenými kopci, je silnic pomálu a přes Adršpach musí mnoho aut projet, aby se z jednoho konce výběžku dostala na druhý – dramatická slova o kolapsu a kalamitě nakonec nebyla tak daleko od pravdy. A vedení města najednou stojí před naléhavou otázkou: jak se tomuto návalu bránit a přitom si udržet všude ceněnou otevřenost?

REPORT_Adrspach03_jaros
Autor: Milan Jaroš

Máme plán

Koncem zimy je skálolezecký ráj skoro prázdný. I ta hrstka návštěvníků ale prozrazuje, že Adršpach je magnet pro turisty: stojí tu polský zájezdový autobus, další turisté jsou nizozemská rodina, chvíli po nich do skalního města zamíří trojice Němců. „Poláků je samozřejmě nejvíc, mají to sem pár kilometrů. Holanďané jsou dlouholetá stálice. V posledních letech ale přijíždí hodně lidí z Ruska, Běloruska nebo pobaltských států,“ říká Zdeněk Zatloukal, vedoucí zdejšího turistického centra. Vysvětluje si to slabší korunou, díky níž je dovolená v Česku levnější, a obavami o bezpečnost. „Proč jezdit do Hurghady, když v Adršpachu je taky hezky a zaručeně se vám tu nic nepřihodí?“ říká pobaveně.

REPORT_Adrspach06_jaros
Autor: Milan Jaroš

Jenže zatímco Hurghada by na zvýšený zájem reagovala novými hotelovými komplexy a širšími silnicemi, Adršpach nic takového udělat nemůže. Zčásti to není možné kvůli zeměpisným podmínkám, městečko je sevřené mezi skalami a kopci a rozpínat se moc nemůže. Ale hlavně je v chráněné krajinné oblasti a ochranáři jsou kvůli okolní cenné přírodě nekompromisní. Adršpach dnes nabízí 700 hotelových lůžek a 750 parkovacích míst a o moc víc to nikdy nebude. O letních víkendech se tu však denně objeví tři tisíce lidí.

REPORT_Adrspach05_jaros
Autor: Milan Jaroš

Zatloukal a další lidé z vedení města toho tedy moc dělat nemohou. Letos už nehodlají opakovat loňskou chybu, kdy bylo zdejší hlavní parkoviště bezplatné, což přilákalo víc aut. Na internetu dělají svému městečku antireklamu a přesvědčují návštěvníky, aby si svou návštěvu dvakrát rozmysleli, respektive – pokud mohou, ať zkusí přijet jindy než v sobotu časně po obědě, kdy je největší nával. Adršpach nemá obecní policii, a tak jsou domluveni se strážníky z Teplic nad Metují a Trutnova, že v případě potřeby přijedou a vypomohou. „Loni se to hodně osvědčilo. Přece jen když někdo čeká dvě hodiny v autě v koloně, tak pak už opravdu chce přijet, my mezi nimi pobíhali v reflexních vestách, no, nebylo to úplně ono. Uniforma funguje líp,“ vypráví Zatloukal.

REPORT_Adrspach01_jaros
Autor: Milan Jaroš

Zvýšit vstupné do skalního města – základní teď činí osmdesát korun na den – by podle něj nepomohlo, spíš by to všechno jen zhoršilo. Skalní město není hrad, který zavře bránu a zvedne most, cestiček do něho vede nespočet a Zatloukal si nedělá iluze, že by si turisté tu svou mezi skalami nenašli, a navíc bez placení. Tím by trpěl jak rozpočet města, které je na turismu závislé, tak skalní město samo. „A vjezd zakázat nemůžeme, jsme průjezdní město,“ říká.

Ředitel má teď v hlavě vcelku grandiózní plán. Rád by Adršpach a okolní města posázel elektronickými cedulemi, které by ukazovaly v reálném čase, jak obsazené městečko a jeho parkoviště jsou. „Když někdo v Polici nad Metují uvidí, že máme plno, dá si na náměstí kafe a dort a pojede k nám později, zkrátka stráví svůj čas lépe než sezením v autě v koloně. V Broumově, Hronově, Teplicích nebo Polici je toho spousta co dělat, nejsme jediná atrakce v okolí,“ plánuje Zdeněk Zatloukal. Kdyby se k tomu přidala i malá záchytná parkoviště v těchto městech, odkud by pravidelně jezdily do Adršpachu kyvadlové autobusy, mohlo by podle Zatloukala být po problému.

Kdo sem totiž chce přijet jinak než vlastním autem, možností má dost. Vlaky na zdejší nádraží jezdí z Náchoda i Trutnova, a v létě dokonce i z polského velkoměsta Vratislavi. Zbývá už jen rozlousknout touhu po návštěvě vlastním autem. Mohlo by to být příští rok? „Ale kdeže,“ směje se Zatloukal. „Máme sestavenou akční skupinu, to ano. Ale dřív než za pět let se nám to, myslím, nepovede.“

Potůčky: Český Klondike po letech

Tomáš Lindner/foto Matěj Stránský

Brzy po vjezdu do obce Potůčky začne silnice kopírovat potok, který je zároveň státní hranicí. Hned podél druhého břehu se vine německá vozovka a domy saských sousedů jsou tak blízko, že by do jejich oken šlo z české strany hodit sněhovou kouli z posledních zbytků krušnohorské zimy. Čtyřicet let tato hranice dělila dva socialisticky sbratřené státy, přesto byla neprostupně uzavřená. Někteří dnešní třicátníci vzpomínají, jak v dětství během adventu chodili k potoku a dívali se na rozsvícené vánoční oblouky v oknech za vodou.

Potůčky, hraniční přechod ČR - Německo
Potůčky, hraniční přechod ČR – Německo • Autor: Matěj Stránský

Potůčky byly izolovanou vesnicí na periferii republiky. Místem, kde „lišky dávaly dobrou noc“, přestaly být v roce 1991, když se po desítkách let otevřel hraniční přechod pro pěší a vlak jedoucí z Karlových Varů. A na protějších březích potoka se od té doby odehrává zcela opačný příběh. Saský Johanngeorgenstadt upadá: místní podniky zkrachovaly, mladí odešli do západního Německa, počet obyvatel klesl z devíti tisíc v roce 1990 na čtyři tisíce. Potůčky se naopak staly v přepočtu na obyvatele jednou z nejbohatších českých vesnic, v devadesátých letech jí dobová média přezdívala „český Klondike“.

Potůčky, hraniční přechod ČR - Německo
Potůčky, hraniční přechod ČR – Německo • Autor: Matěj Stránský

Po celé obci totiž nekontrolovaně vyrostly stánky vietnamských trhovců a u hraničního přechodu se pravidelně tvořily dlouhé fronty německých zákazníků s taškami plnými cigaret a levného textilu. „Nejlepší obchod byl v letech 1993–1998. V obci tehdy bylo přes pět set stánků,“ vzpomíná vietnamský obchodník, který se českým přátelům představuje jako Milan a nechce do médií uvést své jméno.

Potůčky, hraniční přechod ČR - Německo
Potůčky, hraniční přechod ČR – Německo • Autor: Matěj Stránský

Do Česka přišel jako dělník do karlovarské porcelánky počátkem osmdesátých let a potůčských příležitostí využil naplno. Dnes žije a podniká v Praze, v krušnohorské obci však pořád pronajímá prostory nové generaci trhovců. „Většina stánkařů z devadesátých let zamířila do měst, někteří také po vstupu do Evropské unie odešli do západní Evropy za lepšími platy. V Potůčkách je nahradili noví, mladší prodavači, kteří přicházejí z Vietnamu,“ vypráví.

Potůčky, hraniční přechod ČR - Německo
Potůčky, hraniční přechod ČR – Německo • Autor: Matěj Stránský

Většina stánků stále leží na obecních pozemcích a nájem se stal hlavním zdrojem příjmů obecní kasy. Potůčky z těchto peněz v devadesátých letech opravily infrastrukturu, udržely v obci s tehdy asi 350 obyvateli první stupeň základní školy, postavily bazén i travnaté fotbalové hřiště. Obec provozuje vlastní vodovodní a kanalizační řad, technické služby a obecní policii.

Potůčky, hraniční přechod ČR - Německo
„Senioři mají obědy za 45 korun a roční příplatek 2000 korun na léky, ve škole a ve školce jsou obědy pro děti zdarma, zdarma je pro občany i kabelová televize.“ • Autor: Matěj Stránský

Když starosta Vlastimil Ondra vypočítává služby, které i dnes obec platí svým občanům, zní to jako zpráva z blahobytné Skandinávie. „Senioři mají obědy za 45 korun a roční příplatek 2000 korun na léky, ve škole a ve školce jsou obědy pro děti zdarma, zdarma je pro občany i kabelová televize, dáváme příplatky na dopravu školákům dojíždějícím na druhý stupeň a střední školy i zájemcům o plavání, občané hradí minimální nájemné v obecních bytech, kdy nájem bytu 2 + 1 přijde na zhruba 1300 korun měsíčně. Při životních jubileích, tedy každých pět let, dává radnice občanům pět tisíc korun, od věku 76 let pak dva tisíce korun každoročně. Přispíváme finančně občanům na pohřby i čerstvým rodičům při příležitosti narození dítěte, nízká je pro občany cena vodného a stočného, poplatky za svoz komunálního odpadu,“ vypočítává starosta.

Potůčky, hraniční přechod ČR - Německo
Potůčky, hraniční přechod ČR – Německo • Autor: Matěj Stránský

Navzdory této štědrosti život na „českém Klondiku“, zdá se, ke spokojenosti s polistopadovou demokracií a spojenou Evropou nevede. V posledních parlamentních volbách tu s 21 procenty hlasů vyhrál Tomio Okamura, třetí skončili komunisté – tedy strany, které základy potůčského úspěchu programově odmítají. KSČ měla v hraniční vsi historicky silnou základnu, vyhrála i první komunální volby po roce 1989.

Potůčky, hraniční přechod ČR - Německo
Potůčky, hraniční přechod ČR – Německo • Autor: Matěj Stránský

Koncem roku 2015 musela vesnice uzavřít ztrátový plavecký bazén, ale jinak stále hospodaří v přebytku, ačkoli „nejzlatější časy“ zřejmě skončily. Počet stánkařů je ve srovnání s devadesátými lety zhruba poloviční, obec se léta snažila prodavače udržet snižováním nájemného. Nicméně v posledních letech počty stánkařů opět mírně rostou – a s nimi i výše pronájmů. Navzdory obavám místních byznys výrazně neohrozil ani vstup do Evropské unie. Pouhý měsíc po vstupu Česka do Schengenu byl přechod mezi Potůčky a Johanngeorgenstadtem otevřen i pro auta, což znamenalo nové možnosti. Vyrostla tu benzinová pumpa, za jejíž pronájem obec získává skoro tolik peněz jako za dříve zcela dominantní nájmy z tržnice.

Kdo dnes Potůčky navštíví, nevidí tak jen známé obrazy – tedy halu centrální tržnice a hned u hraničního přechodu zahradní trpaslíky, momentálně na motivy velikonočních zajíců. Na několika místech vyrostla i malá obchodní centra s názvy jako Pfennig (v němčině Halíř) nebo Velta, které provozují úspěšní vietnamští podnikatelé první generace. Uvnitř obchodů vyhrává německé rádio a cigarety, sladkosti, káva a alkohol se prodávají v eurech.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte