Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Téma

Rozhodly regiony, i když každý jinak

Politolog a historik Lukáš Valeš se věnuje událostem listopadu 1989 v regionech, vydal na to téma několik publikací. Zkoumal, jak se odehrával konec starého režimu v západních a jižních Čechách

ROZHOVOR_Vales01_jaros
Lukáš Valeš • Autor: Milan Jaroš

Dobře známe příběhy listopadu z velkých měst. Co předurčilo to, jak se budou chovat lidé v menších městech mimo hlavní dění?

Musíme mluvit už o konci komunistické vlády. Situace v Praze byla samozřejmě o dost jiná než ve zbytku republiky. V Praze je jednak vysoký počet lidí dobře informovaných a lépe situovaných a především je tam mnohem větší anonymita, je to město, v němž, když chcete, tak se schováte. To už bylo méně možné v krajských městech a vyloučeno ve městech okresního formátu, jako byly například Strakonice, Klatovy, Domažlice. V těchto komunitách i v osmdesátých letech platilo pravidlo „co tomu řeknou lidi, nesmíš vyčuhovat“. Jednak byly pod větším tlakem komunistických orgánů a taky hrál roli sebetlak společnosti a to, že není kam utéct, že jste pořád na očích. Takže podmínky pro opoziční činnost tam byly výrazně snížené proti Praze nebo Brnu. I v regionech máme chartisty, ale jde o jednotky. V celém Jihočeském kraji bylo osmnáct chartistů, v celém okrese Strakonice byli dva. V Plzeňském kraji jich bylo víc, padesát až šedesát lidí, ale většina byla v Plzni nebo Karlových Varech, tedy ve větších městech.

A lišily se ty jednotky chartistů od těch pražských či brněnských či z větších měst?

Když jste v Praze podepsala Chartu, neslo to s sebou často i nějakou politickou aktivitu, chodit na demonstrace, rozmnožovat a číst samizdat, občas nějaké bytové semináře, občas vás zavřeli nebo stíhali. V regionech to řada lidí vnímala úplně jinak. To, aniž to chci shazovat, byli často lidé, kteří byli zkrátka jen svobodomyslní. Protestovali by proti jakémukoli řádu, který by je poutal. Ta touha žít ve svobodě byla projevena mimo jiné podpisem Charty a řada z nich se k politické aktivitě nikdy nedostala. Ale v roce 1989 vidíme na náměstích v regionech představitele Charty, ve skoro všech krajských městech a třeba i ve Strakonicích – tam byl jeden, Miroslav Trégl. Toho druhého v rámci operace Asanace vyhnala StB v osmdesátých letech do Rakouska.

Jak se do regionů dostávaly ve dnech po 17. listopadu informace?

Kanálem byli studenti z regionů, kteří studovali v Praze nebo ve větších městech. Samozřejmě klíčovou roli sehrála taky rádia Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, která už od roku 1988 nebyla rušena, a taky rakouská televize, která vysílala záběry demonstrací. Jiné deníky než oficiální orgán komunistické strany Rudé právo – tedy Mladá fronta, Lidová demokracie a Svobodné slovo – měly po 17. listopadu úředně zastavenu distribuci do regionů, protože byla snaha udržet věci pod pokličkou v Praze. Spousta studentů pašovala noviny i materiály, některým to zabavili při prohlídce autobusů a vlaků, ale i železničáři noviny pašovali, začala velká vlna solidarity a vytvořila se distribuční síť. A především řada lidí z regionů se vydala hned v pondělí po pátku 17. listopadu do Prahy, aby zjistila, co se tedy děje, a přivezla zpátky materiály o zakládání OF. A ve velké části českých měst udělali svou revoluci a své demonstrace dávno předtím, než tam přijeli studenti nebo herci. Krajská města taky měla své divadelní soubory, ty komunikovaly s pražskými divadly. Kdyby se skutečně podařilo režimu omezit všechny aktivity jenom na Prahu – tak jako se mu to předtím dařilo během celého roku 1989 –, tak bychom nějakou revoluci asi taky zažili, ale vypadlo by to úplně jinak. Všechno by šlo mnohem pomaleji a pod velkou kontrolou vládnoucí moci.

Když zůstaneme u Strakonic s jedním chartistou, jak pronikaly informace sem?

První informaci o tom, co se stalo v Praze, do města přivezl strakonický občan, který se 17. listopadu vypravil se svou dívkou do Prahy do divadla a cestou se dostal do vřavy v ulicích a zjistil, co se děje. Byl to bratr pozdějšího úspěšného starosty Strakonic za ODS (1998–2014) Pavla Vondryse, inženýra, který v listopadu pracoval ve strakonické zbrojovce a postavil se v ní pak do čela stávkového výboru. Ale právě ve Strakonicích pak byla pomoc herců a studentů klíčová. Všechno nasvědčuje tomu, že na vůbec první demonstraci, i když s poměrně nízkou účastí a o dost později, než se demonstrovalo jinde, se rozhodlo, že i ve Strakonicích se dvěma velkými fabrikami – zbrojovkou a továrnou na čepice Fezko – se nakonec lidé masivně účastnili generální stávky. Demonstrace byla na náměstí až 26. listopadu – den před generální stávkou. Do té doby nic nenasvědčovalo tomu, že tady dělníci vyjdou do ulic. Ale na demonstraci přijel herec a režisér Ladislav Smoljak a tlumočil lidem záruku tehdejšího premiéra komunistické vlády Ladislava Adamce, že lidé nebudou postihováni za vyjádření svých politických názorů. Tam se atmosféra začala lámat.

Na náměstí bylo snad jen sto lidí – později se přidávali další a nakonec se mluví o počtu 150 lidí – není to málo na město s téměř 25 tisíci obyvatel? A proč byla první demonstrace tak pozdě?

V krajských městech byly první demonstrace už 20. listopadu, v okresních 21. a 22. listopadu, Strakonice byly v jižních Čechách poslední. Strakonice jsou město, kde měl režim přirozenou podporu. Tak to bylo všude v oblastech dosídlovaných po druhé světové válce, kde došlo k vyhnání původního obyvatelstva, nebo ve městech, která za období komunismu prudce narostla, což byl taky případ Strakonic. Modelově to vypadalo tak, že v takových sídlech vyrostla jedna nebo dvě velké fabriky a ty nabíraly skokově lidi. Přišli tam lidé, kteří neměli nic a najednou dostali služební byt a dobře placenou práci. Tihle lidé podporovali režim ne proto, že je někdo nutil, ale zcela dobrovolně a přirozeně, vstupovali do KSČ a Lidových milicí a vytvářeli mu naprosto přirozenou podporu. Po 17. listopadu se ve Strakonicích zorganizovaly dva autobusy Lidových milicí „na pomoc Praze“. Strakonice byly specifické. Jednak velká většina lidí ve fabrikách vděčila režimu za ekonomický a sociální vzestup, zároveň město bylo v roce 1953 centrem rebelií proti měnové reformě, kterou režim tvrdě potlačil, armáda zpacifikovala protesty a řada rodin byla odsunuta z města pryč. Strakonice si užily svoje a lidé si to pamatovali – aby to, co se nám stalo, se nám nestalo znovu. Takže vystoupit na náměstí v nejasnou dobu se z takového pohledu zdálo pořád „o hubu“. Mimochodem – režim se s rebelanty roku 1953 nevypořádal úplně důsledně, protože právě inženýr Vondrys, který pak v roce 1989 vzal situaci do rukou ve zbrojovce, je vnuk bývalého starosty Strakonic, který se v roce 1953 účastnil protirežimního dění a byl těžce postižen.

Až do 26. listopadu, tedy den před generální stávkou, nic nenasvědčovalo tomu, že tady dělníci vyjdou do ulic.

Tweetni to

Hrál v atmosféře města a v odvaze lidí vyjít do ulic roli fakt, že v něm sídlila posádka Sovětské armády?

Ano, určitě. Nemáme poznatky o tom, že by se do toho Sověti nějak pletli, nicméně v době demonstrací pořádaly Lidové milice a armáda cvičení, občas přelétla stíhačka, ozýval se hluk kulometu ze cvičiště. Dávali tím najevo, že mají aparát a mohou ho použít. Zpočátku nebylo jasné, jak to dopadne.

Z materiálů místní KSČ, které citujete v knize Sametová revoluce v jižních Čechách, jejíž jste spoluautor, vyplývá, že komunisté si byli ve zbrojovce jisti, že jejich dělníci stávkovat nepůjdou. Vyhodili odtud i dva studenty, kteří přišli agitovat a informovat, což se ve Strakonicích stalo i na zasedání národního výboru a na dalších místech. To rozhodl skutečně Ladislav Smoljak hovořící ke stovce lidí?

To bylo to samé překvapení, jakého se dočkal Štěpán v ČKD. Oni neznali ty lidi, v jejichž jménu vládli. Na náměstí na demonstraci den před generální stávkou to začalo, to byl rozhodující okamžik. Ale na stejný den tam chtěli udělat komunisti protiakci a svolali jiné setkání. Otevřeli na to sportovní halu, akci svolával místní SSM a zástupce SSM na ní měl projev zklidňujícího charakteru. Přesunuli se tam i lidé z demonstrace a přišli i ti, kteří se na náměstí na protirežimní demonstraci neodvážili. Hala byla plná, asi 500 lidí. Původní kontrarevoluční pokus se nakonec ukázal být pro revoluci produktivní. Velmi pomohlo, že setkání nebylo zakázané, ale posvěcené i národním výborem; otevřela se tam diskuse a celkově to působilo, že se doba opravdu hnula a že už nás nepotrestají. Některé řečníky tam vypískali a lidé velmi otevřeně vyjadřovali názory. Z toho mála záběrů, co ze sportovní haly máme, je vidět obrovská uvolněnost. Z těch lidí to najednou spadlo. Najednou projevili touhu po svobodě, když dostali tu šanci. A další den přes velká režimní varování, přestože Lidové milice zavřely vrata továren, se lidi ve stanovenou dobu připojili ke generální stávce a komunistický aparát jen s rukama v klíně sledoval, jak se Strakonice vyvalily do ulic. Tam zafungovalo to, že vedoucí, ředitelé a funkcionáři v OV KSČ zůstali sami, pražské vedení komunistické strany od toho dalo ruce pryč a komunisti v okresech nedokázali vzít odpovědnost na sebe, nedokázali tomu sami zabránit.

Kousek od Strakonic je Blatná, Volyně, tam všude postupovaly listopadové události důrazněji a rychleji. Čím to je?

Existovala taková menší města s osobní vazbou na disent. Kousek od Blatné jezdili disidenti z Prahy na tábor. Milan Knížák měl chalupu u Tachova, tím pádem to v těch místech šlo rychleji. Ve Volyni vystavoval v létě Jiří Suchý, měli tam kontakt na Semafor a na něj. Do takových míst se protirežimní dokumenty a informace dostaly lépe než do Strakonic.

Ten jediný strakonický chartista, Miroslav Trégl, byl pak zakladatelem OF ve Strakonicích. Dva ze šesti zakladatelů pak svůj podpis odvolali. Proč?

Odvolali ho ještě před generální stávkou, v době, kdy nic nebylo rozhodnuto a nebylo jasné, jak to dopadne. Tady se ukazuje, že města měla svůj specifický průběh listopadu. Spousta věcí si je podobná, třeba to, jak se šířily informace, že o vývoji definitivně rozhodla generální stávka a že místní výbory OF se zakládaly zpravidla ještě před ní.  Ale samotný průběh a podoba skupin, které se v listopadu angažovaly, se výrazně liší místo od místa.

Reklama
Reklama

ROZHOVOR_Vales02_jaros
Lukáš Valeš • Autor: Milan Jaroš

V čem?

V regionech existovaly různé momenty protirežimního úsilí. Na severu Čech to byla otázka životního prostředí, paradoxně první listopadové demonstrace byly zhruba týden před 17. listopadem v Teplicích, protože tam lidé kvůli znečištěnému vzduchu nemohli dýchat. Tam nebyly politické požadavky, účastníci chtěli dělat něco se životním prostředím, ale zároveň už se lidé tím poznali a dali dohromady. I jinde v regionech se během roku 1989 objevovaly protestní akce. Třeba v Plzni se sešlo 400 lidí u příležitosti květnového osvobození americkou armádou, což bylo zapovězené téma. Dokonce na severní Moravě byly ekologické demonstrace – pravda, sešlo se padesát šedesát lidí z Československa a deset tisíc Poláků, ale něco se dělo i v tomhle rudém srdci republiky. Na Šumavě šlo lidem taky trochu o životní prostředí, ale hlavně tady byla otázka železné opony – ti lidé koukali z oken z Nýrska na horu Ostrý a nikdy tam na ni do pohraničního pásma nemohli. Celá zóna od Budějovic po Karlovy Vary byla osvobozená Američany, v té době to byl výrazný zdroj hrdosti a demokratických tradic toho regionu – my jsme ti, co je osvobodily USA. Strakonice neměly své protirežimní téma jako jiné regiony, tam vládla spokojenost s režimem.

Šli lidé z počátku revoluce ve Strakonicích do politiky?

Někteří. Někteří měli zájem, ale nebyli vpuštěni. Objevili se lidé, kteří vyčkali, až se situace vyjasní, a pochopili, že tu lze nastoupit do výtahu k politické a ekonomické moci. Občanské fórum se tu jako koneckonců ve všech městech rozhádalo. Idealisti byli všude mnohdy odsunuti na druhou kolej. Třeba Pavel Vondrys, který vedl stávku ve strakonické zbrojovce, se stal starostou v roce 1998, byl úspěšným starostou 16 let, ale pak ho semlely a odstavily jihočeské struktury ODS.

Lukáš Valeš (43)

Historik a politolog. Působí jako vysokoškolský učitel na katedře veřejné správy Západočeské univerzity. Zabývá se komunální politikou a regionálními soudobými dějinami. Na tato témata vydal několik publikací.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ivana Svobodová

redaktorka

Ivana Svobodová
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 556
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte