Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Německo: My jsme lid, jeden lid

Nemecko01_foto Karel Cudlín_400ASA
Východoněmecká stínadla se bouří. (Občané NDR na cestě do zahrady velvyslanectví SRN v Praze) • Autor: Karel Cudlín / 400 ASA

V sobotu 9. listopadu uplyne 30 let od pádu Berlínské zdi. Při této příležitosti výjimečně odemykáme následující text o událostech, jež tomu bezprostředně předcházely.  Článek je součástí speciálu 1989: Nejlepší rok v dějinách, který je ke koupi v našem e-shopu a od pondělí bude znovu k dostání i na stáncích. Zároveň připomínáme zcela aktuální obsáhlou přílohu ke 30 letům týdeníku Respekt

 

Reklama
Reklama

Inženýr Winfried Freudenberg se nechal zaměstnat v oddělení dodávek plynu ve státním energetickém podniku a doma se svou manželkou potají z polyethylenových fólií a sítě vyráběl balon. To vše, protože toužili emigrovat z komunistického východního Německa na Západ a přelet nad železnou oponou jim připadal jako nejslibnější šance.

7. března 1989 byla předpověď počasí zvlášť příhodná. Mladí manželé odjeli k jedné z východoberlínských plynových stanic, k níž měl Freudenberg díky svému zaměstnání přístup. Začali plnit balon zemním plynem, když vtom je spatřil kolemjdoucí – a spěchal podat hlášení na policii. Balon byl v té chvíli napuštěný jen z poloviny, oba manžele by neunesl, a tak s ním odletěl pouze Winfried Freudenberg. Manželku chtěl později dostat na Západ v rámci slučování rodin. Podomácku vyrobený balon úspěšně přeletěl berlínskou zeď, pak ale začal nekontrolovaně stoupat, chvílemi až do výše dvou kilometrů nad městem. Hodiny se vznášel a nakonec se zřítil nad čtvrtí Zehlendorf.

Winfried Freudenberg byl posledním z necelé tisícovky obyvatel východního Německa, kteří zemřeli při útěku přes železnou oponu. Nikdo si ve chvíli jeho neúspěšného pokusu na konci zimy 1988/1989 nedokázal představit, že se za pár měsíců berlínská zeď zhroutí a vytoužená cesta za svobodou bude otevřená dokořán. Když Spolková republika, tedy západní Německo, v květnu 1989 slavila čtyřicet let od svého založení, tak panoval konsenzus, že – jak to v zevrubné knize o dějinách poválečného Německa popisuje historik Eckart Conze – „rozdělení Německa bude ještě nedozírnou dobu trvat a jeho překonání není na pořadu dne světové politiky“.

Závislí na třídním nepříteli

Rozdělení Evropy i Německa tedy vypadalo stabilně, vládci komunistické Německé demokratické republiky (NDR) už ale nějaký čas měli problém. Do roku 1989 vstupovala v závislosti na penězích západního kapitalistického třídního nepřítele. Miliardové půjčky západoněmeckých bank, za které ručila vláda v Bonnu, během osmdesátých let zachránily NDR před bankrotem. Výměnou za finanční pomoc se komunisté například zavázali odstranit miny na vnitroněmecké hranici a usnadnit vzájemné návštěvy mezi příbuznými žijícími na obou stranách železné opony.

K ekonomické krizi se přidávaly stoupající neshody se sovětskými ochránci. Michail Gorbačov prosazoval reformy, s nimiž o generaci starší vedení NDR hluboce nesouhlasilo. „Když váš soused nově tapetuje svůj byt, tak byste také cítil povinnost vytapetovat váš domov?“ odmítl napodobování sovětských změn Kurt Hager, který v politbyru odpovídal za ideologické otázky. Rozpory došly až tak daleko, že v NDR na konci roku 1988 bylo zakázáno německé vydání sovětského časopisu Sputnik, na jehož stránkách se odehrávala Gorbačovem odstartovaná svobodnější debata o reformě komunismu.

Východní Německo bylo do posledního detailu hlídáno výkonnou tajnou službou Stasi. V zemi chyběla silná opoziční platforma, která by snesla srovnání s polským hnutím Solidarita nebo československou Chartou 77. Existovaly jen malé protirežimní opoziční skupiny s řádově deseti, dvaceti členy, obvykle působící v prostředí evangelických církví. Pořádaly modlitby za mír, protestovaly proti ničení přírody, setkávaly se v rámci ekumenických dní.

Silněji byla slyšet a vidět nespokojenost politicky neangažovaných východních Němců, kteří dávali svůj názor najevo nohama. V prvním pololetí roku 1989 požádalo o legální vycestování do západního Německa sto tisíc východních Němců. Mezi květnem a srpnem se asi 1600 východním Němcům povedlo překročit méně bedlivě střeženou hranici z Maďarska do Rakouska. A když následně maďarští reformní komunisté odmítli poslechnout prosbu východoněmeckých soudruhů o přísnější ostrahu hranice, tak to znamenalo faktický konec vzájemné solidarity mezi středoevropskými diktaturami. V srpnu Maďarsko výměnou za finanční pomoc ze západního Německa hranice dokonce otevřelo a nechalo projet tisíce východních Němců. Díru v železné oponě se pokusilo zalepit Československo, které vyhovělo prosbě z východního Berlína a uzavřelo pro německé řidiče cestu do Maďarska. Následně se ale tisíce východních Němců uchýlily na západoněmeckou ambasádu v Praze a ve Varšavě.

MfS verkaufte Diebesgut und Kfz von Fluechtlingen an Kader
Dostat místo v pořadníku byla fuška, brzy si ale koupí lepší a čekat budou maximálně u kasy. (Odstavená auta východoněmeckých uprchlíků) • Autor: ullstein bild via Getty Images

Diplomaty vyjednané vysvobození „uprchlíků z ambasády“ mělo navodit dojem, že východoněmecký režim má na události ještě nějaký vliv. V září speciálně vypravené vlaky, které 6000 východoněmeckých občanů z Prahy dopravily do západního Německa, musely jet přes území NDR, kde úřady všem pasažérům daly oficiální papíry potřebné k legálnímu vycestování ze země. Bylo však zjevné, že se vývoj komunistům vymknul zpod kontroly, jakkoli partajní kádry finišovaly s přípravami na říjnové 40. výročí založení „státu dělníků a rolníků“.

Pondělí v Lipsku

Koncem léta začaly vznikat opoziční skupiny, které svá prohlášení do světa vysílaly přes západoněmecká média či západoněmecké církve. Disidenti nevolali po konci NDR a sjednocení Německa a odmítali emigrovat na Západ – chtěli svou zemi změnit zevnitř.

„My zůstaneme tady,“ ozývalo se například od počátku září při demonstracích, do kterých začaly přerůstat pravidelné pondělní modlitby za mír v kostele sv. Mikuláše v saském Lipsku. Počet účastníků rychle rostl. Poslední zářijové pondělí se v ulicích sešlo rekordních osm až deset tisíc lidí – a policie protentokrát nezasáhla. Jen o pár dní později rozehnala protest ve východním Berlíně, který proběhl ve dnech oslav 40. výročí německého reálného komunismu. Účastníci si všímali, že policie zvlášť tvrdě mlátila ženy v průvodu. Pozdější vyšetřování ukázalo, že to byl úmysl – s cílem rozdráždit demonstrující muže a poskytnout záminku ke zvláště brutálnímu zásahu.

Proto 9. října, když se u kostela sv. Mikuláše chystala další pondělní demonstrace, v Lipsku vládl strach. Proslýchalo se, že nemocnice dostaly spoustu konzerv krve k záchraně vážně raněných, že jsou v pohotovosti armádní tanky a bezpečnostní složky dostaly rozkaz střílet ostrými. Východoněmecký režim počátkem léta podpořil masakr studentů v Pekingu a nešlo vůbec vyloučit, že domácí odpor zkusí udusit podobným způsobem. Navzdory zcela reálnému riziku do ulic vyšlo 70 tisíc obyvatel Lipska. Policisté se stáhli, začal rychlý kolaps donedávna tak pevného a sebevědomého režimu.

Pozdější rekonstrukce událostí objasnila, že šéf státu Erich Honecker dal k tvrdému zásahu zelenou, avšak ponechal konečné rozhodnutí na místních komunistech v Lipsku, kteří násilí odmítli. Špičky režimu se už zkrátka neshodly na dalším postupu a starší, nesmiřitelná generace spor prohrála. V polovině října vedení vládní strany SED sesadilo Ericha Honeckera a nahradilo jej mladším Egonem Krenzem.

Ani ten však neměl pověst přesvědčeného reformisty. Demonstrace pokračovaly, místo desítek tisíc lidí nyní do ulic chodily stovky tisíc. Na největším protestu – povoleném a ve státní televizi přenášeném – se 4. listopadu na Alexandrově náměstí v Berlíně sešlo přes půl milionu obyvatel. Vedle spisovatelů a kritiků režimu na tribuně vystoupili i zástupci reformního křídla SED – a sklidili pískot. Jen o pár dní později došlo k dalšímu zemětřesení uvnitř komunistické strany a skoro všechny posty v jejím vedení obsadili reformisté vedení Gregorem Gysim a Hansem Modrowem.

Polibky a kokakola

Vrchol revoluce začal nasazením brýlí a letmým nalistováním papírového dokumentu. Günter Schabowski, člen nového reformního politbyra, předstoupil před novináře s prohlášením, které povolovalo volné cestování do západního Německa, tedy splnění jednoho z hlavních požadavků demonstrantů. Schabowski neznal odpověď na otázku, kdy přelomové nařízení začíná platit, proto si nasadil brýle a zalistoval. „Ihned, neprodleně,“ vyčetl z dokumentu.

Tisíce občanů Německé demokratické republiky ihned pěšky a v trabantech vyrazily směrem k berlínské zdi. Zmatení pohraničníci nevěděli, co mají dělat. Veselí lidé kolem nich po tisících procházeli, občas je někdo z procházejících mužů poplácal po zádech nebo je mladá žena políbila na tvář. Východní Němci tančili na zdi, která je skoro tři desítky let držela v zajetí, a vzali útokem obchody se spotřebním zbožím, které doma nebylo k dostání.

Mnozí východoněmečtí disidenti odmítali kapitalismus, západní Němci se báli démonů nacionalismu.

Tweetni to

„Regionální ředitel Coca-Coly, který přikázal rozdávat východním Berlíňanům při vstupu do západního Berlína plechovky kokakoly, byl za iniciativu, jíž zároveň zajistil tomuto nápoji velkou televizní reklamu zdarma, brzy odměněn povýšením. Metro bylo chvílemi tak nacpané, že vlaky projížděly stanicemi bez zastavení. Banky měly mimořádně otevřeno i v sobotu ráno, aby mohly východním Berlíňanům vyplácet 100 marek na osobu jako peníze na přivítanou,“ popisuje velkou euforii listopadových dní britský historik Ian Kershaw v knize Na horské dráze. Evropa 1950–2017. O pár dní později se vládní SED vzdala totální moci a povolila opoziční skupiny. Další vývoj v NDR se od prosince 1989 rozhodoval u tzv. kulatého stolu, kde se setkávali zástupci starého režimu, opozice a evangelické církve.

I ve chvíli pádu nenáviděné zdi málokdo volal po sjednocení Německa. Vůdci východoněmeckých disidentů nechtěli přistoupit k západnímu kapitalismu, velká část západních Němců sjednocení odmítala z obav před démony německého nacionalismu. Teprve koncem roku se volání demonstrantů na stále pokračujících manifestacích v Lipsku změnilo z „My jsme ten lid“, mířícího na komunistické elity, na „My jsme jeden lid“, tedy požadavek sjednocení.

Helmut Kohl, tehdy v západním Německu velmi neoblíbený kancléř, pochopil, kam bude další vývoj směřovat, a začal ho utvářet. Viděl, že bez diktatury vládní strany a bez ochrany Sovětského svazu není NDR životaschopná, a to nejen ekonomicky. Chyběl jakýkoli smysl její existence a společná identita obyvatel. Navíc by bez perspektivy sjednocení přes otevřenou hranici zmizeli i její obyvatelé. Na konci divokého přechodového roku, který začal kolapsem východoněmecké diktatury na podzim 1989, proto v říjnu 1990 stálo opět sjednocené Německo.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1286
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte