Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Maďarsko: Plíživý převrat

Poklidný přechod Maďarska ke svobodě odstartoval nenápadným rozebráním železné opony.

Madarsko_profimedia
Stačilo mít Károlyho Grósze a kleště. • Autor: Imagno, Profimedia

Na první – a dokonce i na druhý – pohled bylo Maďarsko ve východním bloku osmdesátých let jiný svět. Budapešť se dokázala tvářit, že je součástí Západu. Na návštěvách se tu střídali západní státníci, občas sem zavítaly největší hvězdy západní popkultury. Šla tu sehnat všechna elpíčka a bylo možné mít pocit, že konzum v západním stylu není nedosažitelná věc, kterou lze vidět jen v kině. Od roku 1986 se na okruh nedaleko Budapešti vracel západní cirkus jménem formule 1 a v zemi nebyli političtí vězni. Disidenti mohli vcelku nerušeně být disidenty, pokud se drželi v Budapešti. Nebyla tu svoboda, ale nebyl tu tvrdý útlak. Maďaři mohli volně jezdit do zahraničí a cizinec pro ně nebyl exotické stvoření nebo možné ohrožení, ale běžná součást života.

A tak si mohli stěžovat a uvádět na pravou míru iluze, které o jejich zemi chovali cizinci z obou stran železné opony. Možná že Maďarsko působí barevněji a veseleji než okolí, ale problémy běžného života jsou tu stejné jako v Československu nebo NDR. Třeba na byt se čeká stejně – dlouhé roky. Je tu v praxi povolené podnikání a země je plná řemeslníků a poskytovatelů služeb. Černou ekonomiku stát nejenže toleruje, ale podporuje a v jistém smyslu do ní své občany nutí, protože bez drobných živnostníků by sektor služeb přestal existovat. Potíž je v tom, že maďarská ekonomika jim umožnila podnikat, ale neumožnila jim vydělat si podnikáním na solidní živobytí. Hojně propagovaná „nová ekonomická politika“, základní ingredience takzvaného gulášového komunismu, nefungovala. Oficiální statistiky byly neúprosné. Svůj vcelku podivuhodný život vedlo Maďarsko na zahraniční dluh. A ten, přepočteno na hlavu, byl největší v Evropě.

Reklama
Reklama

Až do sklonku osmdesátých let však všechno držela pohromadě osoba Jánose Kádára. K moci nastoupil po poraženém protikomunistickém povstání v roce 1956. Byl pohrdán a nenáviděn, jako zrádce Maďarska a vrah svých spolustraníků – byl to on, kdo nechal popravit hlavu tehdejší komunistické strany a svého přítele Imreho Nagye. Za těch třicet let se ale pohled na něj změnil. Kádár vládl pevnou, ale postupně se uvolňující rukou, své poddané nenutil jej uctívat, a pokud měl někdo špatnou paměť na lidské tváře, rysy nejmocnějšího muže země mu mohly snadno vyvanout z paměti – tak málo Kádárových fotografií a obrazů po Maďarsku viselo. Z bídníka se Kádár v očích Maďarů stal když ne oblíbeným, tak alespoň uznávaným politikem (což mimochodem dle průzkumů veřejného mínění platí dodnes). Koncem osmdesátých let však Kádár ztrácel na síle a vitalitě a spolu s ním i jeho režim a jeho společenská smlouva s vlastními spoluobčany.

Za Sedmihradsko (a za nás)!

V roce 1988 bylo Kádárovi sedmdesát šest let a jeho nejbližší spolupracovníci viděli, že duševně chátrá. Neudržel myšlenku a při řeči se opakoval. Skutečný problém ale byl, že odmítal uznat, že Maďarsko hospodářsky krachuje a je nutné něco – cokoli – dělat. Stranické ekonomy, kteří mu přednesli možné reformy jdoucí ještě dál, než co Maďarsko zkoušelo doposud, nechal vyloučit a uvažoval o návratu k centrálnímu plánování. A největší problém: odmítal se vzdát moci. Měl v plánu vydržet ve své funkci ještě dva roky. To bylo pro jeho mladší podřízené nepředstavitelné. Nejen pro ně. Od 15. března, kdy Maďaři historicky slaví svůj největší národní svátek, sílilo v zemi něco do té doby nevídaného: tisícové a desetitisícové protirežimní demonstrace.

Konec nastal 16. června, když Maďaři pohřbili ostatky Imreho Nagye, který do té doby ležel v neoznačeném hrobě.

Tweetni to

Svůj vnitrostranický boj nakonec o generaci mladší straníci po dlouhých měsících vyhráli. Pomohli jim k tomu Sověti, kteří Kádárovi doporučili odejít, a západní Němci, kteří Maďarsku slíbili překlenovací úvěr, pokud starý muž odejde na odpočinek. V květnu 1988 se tak nakonec skutečně stalo a na jeho místo nastoupil dosavadní premiér Károly Grósz. On a jeho okolí doufali, že Kádárovým koncem veřejné mínění částečně upokojí – jenže to by v sousedním Rumunsku nesměl do poslední fáze své vlády právě vstupovat další stařec, diktátor Nicolae Ceauşescu.

Rumunský vládce krutě trápil všechny své občany, ale němečtí a maďarští obyvatelé Sedmihradska, které Rumunsku připadlo po první světové válce (právě na úkor Maďarska), trpěli ještě o něco víc. Etnických Maďarů žilo v Rumunsku zhruba milion a půl a stále šílenější Ceauşescu se je pokoušel stále násilněji asimilovat. Do Maďarska utíkali vždy (a Maďarsko je, navzdory mezistátní dohodě, nevracelo), když se ale rozkřiklo, že Ceauşescu má v plánu „systemizaci venkova“, v praxi srovnání venkova se zemí a jeho nahrazení ohromnými zemědělsko-průmyslovými centry, a že se začne v Sedmihradsku, rozpoutal se desetitisícový exodus. Ceauşescu zuřil, že Maďarsko umožňuje jeho občanům prchat, a napětí mezi oběma zeměmi se stalo skutečně nebezpečným. Rumunská armáda se shromažďovala u maďarských hranic – a ta maďarská se na oplátku ze západu přesunula na východ. Maďaři žádali při protestech, aby vláda v Budapešti pomohla jejich rumunským krajanům, a tyto protesty se vždy spolehlivě zvrtly v kritiku celého režimu. Grósz v tenhle moment udělal naivní chybu – nechal se Ceauşeskem nalákat na „jednání“ v rumunském Aradu, které nepřineslo Maďarům nic, ale Ceauşescu Grósze hned po návratu do Bukurešti obvinil z toho, že se vměšuje do rumunských záležitostí a je horší než fašisté.

Ponížený a oslabený Grósz následně musel přijmout mnohem větší ústupky směrem k nekomunistické opozici, radikálním reformátorům ve vlastní straně a protestujícím, než měl původně v plánu. V následujících měsících v Maďarsku povolil soukromé vlastnictví se vším všudy. Od ledna roku 1989 bylo v Maďarsku možné založit opoziční politickou stranu. Hospodářská situace země se navíc vůbec nelepšila a na jaře 1989 přišli maďarští komunisté s nápadem, jak ušetřit: rozebrat plot na hranici s Rakouskem, který pro Maďary stejně nic neznamenal, protože mohli cestovat volně, a sloužil jen k chytání prchajících východních Němců. V Moskvě se svým plánem nenarazili na žádný odpor. Rozpad železné opony právě začal.

Symbolický pohřeb samotného maďarského komunismu se však odehrál o více než půl roku dřív. 16. června Maďaři slavnostně pohřbili ostatky Imreho Nagye, vůdce povstání z roku 1956, který do té doby ležel v neoznačeném hrobě. A o měsíc později pohřbili i Jánose Kádára, který zemřel na začátku července. Obavy politiků z Československa a NDR, že se obě (především ta první) události „zvrhnou v kontrarevoluci“, byly liché. Ta už dávno proběhla, jen méně nápadně. Maďarsko se chystalo na svobodné volby. Ty proběhly v březnu roku 1990 a zvítězila v nich právě před rokem povolená opozice. Jednou z úspěšných stran byl i mládežnický Fidesz, v jehož čele stál energický mladý muž, který dokázal jasně a ostře formulovat – dnešní autoritářský premiér Viktor Orbán.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Brolík

redaktor, Fokus

brolik
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1167
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte